O neverbální komunikaci aneb pračlověk v nás

Myslím, že není velkým tajemstvím, že mě fascinuje lidská komunikace. Tak samozřejmě, říkáte si, lingvistka, co učí angličtinu a píše, žádné překvapení. Ano, máte pravdu – ale tentokrát jenom částečně. Druhá část tohohle příběhu, kterou na blogu z pochopitelných důvodů nemáte šanci vidět, se začala psát, když jsem se před několika lety poprvé hrdinně konfrontovala s tím, jak strašně vypadá můj projev na kameře. Následně jsem totiž strávila příjemný večer sledováním celé baterie TED talků o neverbální komunikaci a objevila úplně nový svět.

Onen jeden večer nad přednáškami mě nesmírně obohatil. Zjistila jsem například, co dělají s posluchači gesta dlaněmi nahoru (přátelskost, otevřenost) i dlaněmi dolů (autorita), co o vás říká, když se dotýkáte při veřejném projevu vlastních rukou, paží nebo vlasů (snažíte se sami sebe pohladit a uklidnit), když přešlapujete (chcete utéct) nebo máte překřížené ruce či nohy (bráníte se). Taky jsem se dozvěděla, že z řeči těla získáváme mnohem víc informací než ze slov, nebo že naše gesta ovlivňují to, jak se cítíme. Fascinovalo mě to, ale měla jsem za to, že jde o znalosti, které se mi vzhledem k tomu, že jsem natáčení videí nikterak nepropadla, nebudou příliš hodit. A pak jsem přišla do školství.

Jelikož jako učitelka jazyka jednak jsem veřejný řečník a jednak veřejný projev učím, jedním večerem to ani zdaleka neskončilo. Hledala jsem si významy nejrůznějších gest i pohybů těla, výrazů tváře a intonace hlasu, někdy jsem si i dělala výpisky – až jsem se jednoho dne náhle zarazila. Najednou se mi to celé zazdálo neuvěřitelně jednoduché a vlastně až legračně doslovné. Všeobecně je nám buď dobře, nebo ne. Když je nám dobře, jsme uvolnění a radostní, nebojíme se zabírat prostor a otevíráme se novým věcem a druhým lidem – otevřená a uvolněná je tím pádem i naše řeč těla. Když nám dobře není a jsme ve stresu, spustí se v nás dávné ochranné mechanismy a my se bráníme nebo utíkáme. Tehdy se uzavíráme (shrbená ramena, křížení rukou a nohou) nebo se nervózně a příliš rychle hýbeme (přešlapování, hraní si s věcmi a rukama, dotýkání se vlastního těla). Když se mi nějaká osoba líbí, chci k ní blíž, chci ji lépe poznat a ukázat, že spolu souzníme (nakloním se, rozšíří se mi zorničky, můj trup a moje prsty u nohou směřují k dané osobě a začnu zrcadlit její gesta i intonaci). Když se mi nelíbí, chci od ní prostě a jednoduše pryč (zvětšuji vzdálenost mezi námi, moje tělo a prsty u nohou směřují pryč, křížím ruce a nohy). Bezpečí versus nebezpečí, blízkost versus vzdálenost. Nepopírám, že pořád najdeme některé poněkud zvláštní úkazy (například skutečnost, že když nakloníte hlavu lehce na stranu, tak děláte empatičtější dojem), ale všeobecně je to právě takhle jednoduché.

Když mi tenhle průzračný vzorec došel, začala jsem se sama sebe ptát, jak je možné, že jsem na to, abych tohle objevila, potřebovala hromadu psychologických výzkumů. Chceme, aby nám bylo dobře, a tím pádem chceme trávit čas s lidmi, od kterých nějaké ty pozitivní emoce chytíme. Není to až bolestně jasné? Jak to, že mi to nebylo jasné odjakživa? A jak to, že to moji studenti podobně jako já úplně hltají? Přehnali jsme to s racionalitou v naší moderní společnosti tak moc, že jsme se odpojili od tak základních skutečností, jako je naše tělo a náš nejpřímější komunikační kanál? Zapomněli jsme na pravěkého lovce a sběrače, který v nás pod tenkou civilizační slupkou pořád dřímá, a na jeho základní a velmi nekomplikované potřeby?

Až tedy na internetu uvidíte šokující článek o tom, že falešný úsměv (tj. takový, při němž se svaly kolem očí ani nehnou) na rozdíl od toho pravého nevyvolává radost a nepřitahuje druhé lidi, vzpomeňte si na mě a na svého vnitřního lovce a sběrače. Zhluboka se nadechněte a vydechněte, najděte nejbližšího člověka, který vám je alespoň rámcově sympatický, a s rameny uvolněnými, hlavou nakloněnou na stranu, klidnými gesty a úsměvem, který vám způsobí vějířky kolem očí, mu povyprávějte o tom, že vůbec nejoblíbenější středoškolští studenti měli ve výzkumech společnou jedinou charakteristiku, totiž že jejich vlastní seznam lidí, kterém mají rádi, byl vůbec nejdelší ze všech. Schválně, jaký budete mít úspěch.