Když mi bylo osmnáct, snila jsem o tom, že se stanu novinářkou. Psaní jsem milovala, stát se spisovatelkou mi přišlo příliš nerealistické a novináři přece dělají spoustu vzrušujících věcí – ve Fantomasovi třeba honili padouchy po střechách. Nechtěla jsem ale jít studovat přímo žurnalistiku, protože jsem o ní jednak slyšela nepěkné věci a jednak mě velmi inspirovalo, když mi kdosi řekl, že abych dobře psala, tak je třeba se především vzdělat, aby vůbec bylo o čem psát.
I stalo se, že mi cvrnkla do nosu Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Bakalář mě na první přečtení nijak neuchvátil, ale objevila jsem magistra (dnes už je reakreditovaný a v původní podobě neexistuje), který zněl jako cesta k žurnalistice, jen o něco teoretičtější. Zdálo se mi to dokonalé. Bakaláře zvládnu, pak přijde vysněný magistr, potom budu vzdělaná a… psát, psát a psát!
Tehdy začala jedna z největších love story mého života. Bakalář na FHS se totiž ukázal být prostředím, které navrhovali lidé mého ražení. Pro představu: šlo o velký, všeobecný obor s minimem povinných předmětů (zejména zkoušky ze všech velkých humanitních a společenskovědních disciplín) a oslňující svobodou sestavit si drtivou většinu rozvrhu dle vlastního gusta z obrovského výběru předmětů povinně volitelných. Na přednáškách a seminářích se lidé potkávali nikoli podle ročníků, ale podle zájmů; kategorie spolužáků byla z velké části irelevantní a žádní dva lidé neměli totožný rozvrh. Když se mi předmět nelíbil, po první hodině jsem si ho jednoduše z rozvrhu škrtla a zapsala si místo něj jiný. Velká volnost, velká zodpovědnost.
Netrvalo dlouho a akademická sféra mě uchvátila. Poprvé v životě jsem se octla na místě, kde jsem mohla intelektuálně růst právě takovou rychlostí, jakou jsem potřebovala. Hltala jsem knihu za knihou, moje obzory se doslova prolamovaly a lidé zvenku se mě ptali, jestli u nás takové osvícení zažívá každý. Ne, každý ne. Ale já sem patřím. Můj sen o žurnalistice se rozplynul, zatoužila jsem být akademičkou. Zdálo se to ložené.
Když jsem ovšem přišla na vysněného magistra, dostavilo se vystřízlivění. Kupříkladu jsem dostala rozvrh, ve kterém se nacházely povinné předměty s povinnou docházkou. Co to má být? To jsme zpátky na gymplu nebo co? Stejně jako jsou fronty často znamením totalitních systémů, je povinná docházka u povinných předmětů často známkou toho, že jinak by tam nikdo nechodil. Přesně tak to bylo. Neříkám, že všechno na magistru bylo špatné a k ničemu. Ale většina ano. Taky neříkám, že po opojné svobodě bakaláře zklamání nebylo nevyhnutelné. Bylo. Ale stejně mělo velmi hořkou příchuť.
Zhruba v té době jsem se stala tajemnicí na jiném magisterském oboru. Ano, věděla jsem, že ten obor je prakticky ve válce, ale byla to přece moje fakulta a nějakou malou brigádu jsem potřebovala. Dokud se mě spory netýkaly, dalo se to vydržet. Ale tam, kde to vře, se nutně jednou spálíte, i když nestojíte v centru dění. Tak se také stalo. Když se ona velmi trpká zkušenost propojila se zklamáním ze špatného magistra, celkovou studijní únavou i reálným stavem šíleně podfinancované a zakomplexované české akademické sféry, rozhodla jsem se, že odejdu.
Během mých třech byznysových let (kdy jsem psala, psala a psala, ovšem úplně jiné texty, než jsem chtěla) se FHS přestěhovala do nové budovy a vypukl covid. Já jsem se rozhodla vrátit a to, že bych mohla jít jinam, mi skoro ani na mysl nepřišlo. Pocitově nicméně o návrat nešlo. Nový barák byl betonový, chladný a působil jako továrna. Nepojily se mi k němu hezké vzpomínky a nové pěkné zážitky tam ne a ne vznikat. K vedoucímu mě nepojil žádný vztah, předměty už jsem jako doktorandka skoro neměla a ten jeden, který jsem měla, nebyl ani zábavný, ani podnětný. I když jsem tam potkala někoho známého, připadalo mi to jaksi zvláštně odlidštěné a sotva jsem vstoupila, hleděla jsem co nejrychleji zase vypadnout. Zdálo se, že můj nový vztah k fakultě se ustálil na chladné neutralitě.
To se lehce změnilo, když jsem začala na fakultě učit. Tehdy jsem měla svoji učebnu a svoje studenty, a když jsem diskutovala o filosofii jazyka se studentkami na chodbě, chvilkami se mi dokonce zdálo se, že se někdejší lidské teplo alespoň z malé části vrací. Šlo ovšem především o moje vlastní nadšení, neboť jsem zároveň z vícero stran slýchala, že nové vedení je dost hrozné, zavádí strašně moc regulí a klasickou represivní strukturu, kterou tahle punková fakulta nikdy neměla, protože vznikla v devadesátkách jako spolek známých z bytových seminářů. Ozvuky tohohle ducha jsem zažila i já; když jsem ostatně dělávala rozhovory s vyučujícími, ze začátku jsem pravidelně slýchala slova chvály o přátelské atmosféře, absenci intrik a vzájemné důvěře. Rozhovory jsem ovšem nakonec vedla sedm let a ke konci už takové věci neříkal nikdo. A když jsem se letos v létě viděla s Lily, nejlepší vyučující svého života, otevřeně mi řekla, že se sama sebe ptá, co tam ještě vůbec dělá a že tomu dává tak dva, tři roky a pak odejde do důchodu. Zatrnulo mi. Oba zakladatelé, na jejichž přednášky jsem chodila, už pryč jsou. Když odejde i Lily… co z toho, co jsem zažila, zbude?
Předminulý týden mi z fakulty přišla zpráva, že sestavují rozvrh na letní semestr a jestli zase chci učit svůj seminář. Odepsala jsem, že moc ráda, že ovšem považuji za férové jim sdělit, že už v té době dost možná nebudu doktorandka. Za mých tajemnických let to nebyl problém, externisté učili úplně běžně. Odpověď mě ovšem vrátila do reality. „Aha, tak to problém bude.“ Nové vedení prý zakázalo externí předměty, pokud nejsou nezbytné pro studijní plán, že prý jde o moc velkou administrativní zátěž. I napsala jsem děkance a v kopii i vedoucí katedry, že můj předmět má velmi, ale opravdu velmi dobrá studentská hodnocení, že už teď vím o nových lidech, kteří si ho chtějí zapsat, a jestli fakulta nemůže navzdory administrativní zátěži tenhle jeden kurz přece jenom zachovat (abyste byli v obraze: o tom, že studentské hodnocení výuky se začne opravdu velmi významně řešit, jsme slýchali v posledních dvou letech stále znovu, a dokonce na to téma vzniklo celé školení). Vedoucí katedry zareagovala obratem. Prý nejde o administrativní zátěž, ale o strategii fakulty a povinně volitelné předměty se externě prostě nedělají. Děkanka neodepsala vůbec.
Tak se tedy končí jedna velká akademická love story. Když jsem se před devíti lety v rozhovoru obou zakladatelů ptala, co si myslí, že se s fakultou do budoucna stane, odpověděl jeden z nich, aniž hnul brvou, že všechny podobné experimenty, co jdou proti zavedené struktuře, nutně skončí a že takhle dopadne i FHS, která se postupně znormalizuje, zeškatulkovatí, odlidští a začlení do těla univerzity. Tehdy mě to šokovalo. Dnes už delší dobu vím, že měl pravdu, ale vědět o tom a zažít to na vlastní kůži přeci jen není totéž. A dolomit onu pomyslnou hůl, to i po takové době, kdy měla namále, prostě a jednoduše bolí.
