Moje nejlepší deskoherní zážitky

Říká se, že každý z nás se stává průsečíkem pěti lidí, s nimiž se nejčastěji setkává. Souhlasím s tím na mnoha rovinách – a vůbec nejvíc, pokud jde o deskové hry. Věc se totiž má tak, že jsem díky manželovi a jeho kamarádům obeznámená s dosti nadprůměrným množstvím deskových her, včetně kusů poměrně starých, velmi kultovních, zcela nových i lehce bizarních. Pokud se v téhle oblasti běžně nepohybujete, vězte, že deskovky už dávno neznamenají jen Monopoly a Člověče, nezlob se. Jaké zážitky mě uchvátily natolik, že mě to inspirovalo napsat dnešní článek?

Detektiv: Po stopách zločinu

Když se mě lidé ptají na deskovková doporučení, přijde Detektiv na přetřes úplně vždycky. Je to příběhová hra s mobilní aplikací, ve které se se spoluhráči stanete týmem detektivů a řešíte pětici různorodých, ale navzájem propojených případů. Aplikace za vás obslouží všechno otravné a nenechá vás podvádět (nebo ne víc, než je vzhledem ke kooperativní povaze hry zdrávo), to nejzajímavější se ovšem odehrává ve vašich hlavách a interakcích. Spojujete stopy, vymýšlíte, co se jak mohlo stát, malujete myšlenkové mapy, zapisujete to i ono, a když na to přijde, střihnete si třeba i půlhodinovou diskusi o tom, na koho v kritické chvíli vystřelíte. Detektiva jsme začali hrát na jedné silvestrovské oslavě, šli jsme kvůli němu spát o dost později, než jsme původně chtěli, ještě v noci jsme se shodli na tom, že ráno budeme hned pokračovat, a úplně všem se nám o tom zdálo. Tak napínavé, dramatické, dobrodružné a skvěle napsané to je.

Oath: Kroniky Říše a vyhnanství

Jestli chcete vyzkoušet hru, která je opravdu jiná než mainstream, pak vřele doporučuji Oath. Jeho herní principy dokonale ladí s tématem, takže nejenže nemáte pocit, že jste něco podobného už hráli desetkrát (akorát jste místa dřeva sbírali třeba motýly), ale svou hrou jako byste opravdu psali kroniky velkolepé říše. Vždy tu proti sobě stojí mocný kancléř a banda jeho soků, vyhnanců v exilu, zbytek je ale velmi rozmanitý. Jak se jako vyhnanec zachováte? Budete sbírat tajemství mocných a tím je dostávat do šachu? Budovat náboženský zápal, který by jednou mohl aktuální režim svrhnout? Kupovat si přízeň lidu a doufat, že se nezvrhnou ve zdivočelou lůzou? Dobývat říši vojensky? Nebo se vlísáte do kancléřovy přízně, necháte se jmenovat občanem a budete čekat na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad? Jelikož se progres po každé hře zaznamenává, situace v říši i na mapě se mění, takže je každá partie skutečně jiná. Jednou se vám třeba v průsmyku usadí bandité a pobijí všechny vládní vojáky, co projdou kolem, jindy vás budou terorizovat vlci, ještě jindy obchod ovládne frakce bohatých nomádů a všichni, kdo budou potřebovat obchodovat s někým jiným, ostrouhají. Některé karty zmizí, jiné přibudou, role se proházejí. Na co budete přísahat tentokrát?

Krvavá hodina odbila

Hra Blood on the Clocktower, která v češtině ještě ani nestihla vyjít, mi byla představena slovy „jako městečko Palermo, ale desetkrát lepší“, což mě úplně nepřesvědčilo. Následovalo ale „když jsme to dohráli, povídali jsme si o tom ještě celý druhý den“ a to už znělo o poznání lépe. I odhodlala jsem se vyrazit do společnosti a zkusit to – a nelitovala jsem. Ona společnost je ovšem patrně největší nevýhoda téhle hry; potřebujete totiž alespoň kolem deseti lidí, přičemž jeden z nich bude plnit roli vypravěče, a hru by tím pádem měl znát opravdu dobře.

Proti sobě stojí dva týmy: lidé a démoni. Vy znáte s jistotou jen svoji vlastní roli (a ani tou si za jistých okolností nemůžete být zcela jisti), všechny nitky se tak sbíhají v rukou vypravěče. Scénáře jsou různé, ale společné mají to, že prakticky každou noc někdo rukama démonů zhyne a ostatní o tom podle své role získají nějaké (pravdivé, nepravdivé či žádné) informace. Ve dne se pak všichni probudí a začne to nejzajímavější: povídáte si s lidmi, taháte z nich rozumy a sdělujete jim to, co chcete, aby o vás věděli. Nepředstavujte si ovšem spořádanou skupinovou konverzaci kolem stolu, jde spíš o dvojice a menší skupinky, které se přelévají během určeného času jedna do druhé, protože „před ním mluvit nebudu“ a „ty vypadni“. Nikdo neví, s kým se to právě baví, a jestli to náhodou není nepřítel. Kdo vypadá podezřele a čí popravu po těchto rozhovorech odhlasujete? Bude to démon a vyhrají tím pádem lidé? Nebo to bude světec a lidský tým je v tu ránu ztracený? Co že na to říkal věštec? Nebo tedy – ten, kdo se za věštce vydává? Cože, jim že tvrdil, že není věštec, ale pradlena?! Ano, tak přesně proto se o téhle hře budete bavit po celý zbytek večera. Žádní dva lidé totiž nemají úplně totožný zážitek a skládat z vašich soukromých konverzací a manipulací kompletní obrázek unikátního příběhu, který jste společně odehráli, se jen tak neomrzí.

A co vy? Zažili jste někdy s deskovkami něco nezapomenutelného?