Když mi manžel před nějakou dobou sdělil, že se o uplynulém víkendu zúčastní rozlučky se svobodou svého kamaráda, rychlým pohledem do kalendáře jsem zjistila, že to pro mě bude znamenat volný víkend. Zcela volný víkend o samotě, a to v polovině června. Abyste plně pochopili závažnost tohoto sdělení, představte si všechny myslitelné vtipy o učitelích na konci školního roku a vynásobte je dvěma, protože krom toho, že známky se dávají i na fakultě a ta dizertace se sama nedopíše, se během června (srovnatelně s prosincem) děje úplně všechno. Jeden den tak hrajete na koncertě, pak zas na koncert jdete, předtím přijedou na návštěvu tihle známí, potom zase tihle příbuzní, a nadto se v mém okolí v poslední roce strhává hotová lavina katastrof, v jejichž víru všichni potřebují utěšit.
Vzhledem k mé introvertní nátuře mi myšlenka na víkend o samotě vprostřed tohohle shonu zněla jako rajská hudba. Až když manžel v sobotu ráno odjel, jsem ale doopravdy pocítila, jak moc mi takové prázdno chybí. Během dopoledne mi ještě nějakou dobu v hlavě dobíhaly věci z celého týdne až měsíce. To je pro mě za běžného provozu normál – v hlavě mi pořád vrčí nějaká kolečka a neustále tam něco povídá, přehrává, přežvýkává nebo plánuje. Pomalu jsem procházela bytem a postupně se pustila do činností, kterým v upomínku na své humanitní vzdělání říkám rytmizace chaosu. Vyházela jsem hromadu starých lejster, přerovnala tuhle kupu, uklidila tamtu… a překvapeně si uvědomila, že začal postupně mizet i frenetický neklid v mé hlavě. Vědomí, že ten den strávím naprosto bez lidí, nebudu s nikým mluvit, na nikoho se ladit (což dělám tak automaticky, že to prostě nejde vypnout) a žádné z mých rozhodnutí neovlivní nikoho dalšího, bylo nesmírně sladké. Začal se ve mně rozprostírat klid a ticho – blažené ticho, jaké znám z meditace a jaké vám dá jen čirá přítomnost, z níž nemusíte ani nechcete nikam utíkat.
Ten den jsem dělala právě to, co jsem chtěla, právě tehdy, kdy jsem chtěla. Až na jeden telefonát, který mě z mé samoty vytrhl, jsem skutečně s nikým nemluvila a bylo to úžasné. Cítila jsem nečekaný příval energie a konečně jsem byla schopná udělat to, o co jsem se celé měsíce předtím poměrně neúspěšně snažila: vypnout alespoň na chvíli vyčerpávající průběžný komentář ve své hlavě. Stačilo být sama, nic nemuset a moct odložit všechny ohledy i seznamy toho, co je potřeba udělat. Pouštět si nahlas ujeté písničky, tančit po bytě, zpívat v jazycích, které vůbec neznám, chodit na procházky a obletovat při tom všechny rozkvetlé keře – zkrátka dělat, cokoli mě napadne, jakkoli je to praštěné.
Manžel se mi v neděli vrátil v poměrně zbědovaném stavu a zhruba v tutéž dobu mi pár lidí nezávisle na sobě napsalo nebo zavolalo, přičemž právě padesát procent z toho tvořily špatné zprávy. Moje sobotní energie začala odtékat, klid nahradila melancholie a všechna kolečka v mojí hlavě se v reakci na to opět rozvrčela. Kouzlo pominulo; moje vědomí toho, jak moc jinak mohou věci vypadat, ale nikoli. Přišel čas zase jednou zrevidovat hranice. Ještě nevím, jak to udělám, ale udělat to chci. Sladká vzpomínka na to, že je možné zažít klid i v půlce června, je mi svědkem.
Nedávno začaly růst houby – to je krásně strávený čas v lese o samotě, kde i když jde někdo s tebou, drží si dostatečný odstup, aby si nešlo povídat. A pak čas mezi druhou a čtvrtou ráno, kdy okolní svět spí a nemůže ti volat a psát zprávy, nicméně poslední dobou už v těchto hodinách spávám taktéž.
Ty houby by pro mě fungovaly jen částečně. Jakmile tam se mnou někdo je, tak o něm prostě vím a nejde to odpárat. Ovšem co se těch bizarních časů týče, tak v tomhle byla naprosto neuvěřitelná Austrálie. Někdy možná až moc, protože v době, která tam pro mě byla „normálně přes den“, tady úplně, ale úplně všichni spali 😀
Tož kola samsáry stále rotují a když už se zdá že přichází nirvana, vždy naberou nový dech…
Takhle filosofickou reakci jsem věru nečekala! 🙂 Za trošku častější závan nirvány bych se věru nezlobila 🙂
Tak to je muj (nejspis pro cele leto) nesplnitelny sen. Preji, at vnitrni energie vydrzi jeste nejakou dobu a je silnejsi nez spatne zpravy.
Děkuju! Já pořád doufám, že by ty špatné zprávy už třeba mohly ustat, ale když se jedna fronta spraví, bouchne něco někde jinde někomu jinému. Tedy pevné nervy do léta 🙂
Myslím, že v tomto hektickém světě je chvilka o samotě důležitá a potřebná. Oba s manželem pracujeme mezi lidmi, týden v šumavských lesích byl hodně občerstvují!
Posílám pozdravy a vydrž, červen má už jen pár dní!
Helena
Představa týdne v šumavských lesích je věru jako balzám na duši. To už doklepu! 🙂 Také zdravím!
Když někdy žena vezme děti a odjede s nima za dědou, taky mne zachvátí takový zvláštní pocit úlevy. Ale dost mi to kazí skutečnost, že se mi doma samotnýmu blbě spí.
To je ovšem smůla, protože špatný spaní dovede pokazit úplně všechno. Holt to asi bude muset být jen úleva dočasná 🙂
„Rytmizace chaosu“ je nádherný termín. Budu se snažit ho udržet. Chaos je třeba udržovat v takovém rytmu, aby jeho jednotlivé vlny byly koherentní a jejich interference nepřerostla ve stojaté vlnění, vyvolávající nežádoucí vibrace, zejména ve vztahu (partnerském).
Přesně tak! 🙂 Nežádoucí vibrace ve vztahu jsou jednoznačně největším rizikem takového chaosu.
Právě takový volný den mám dnes – manžel odjel na teambuilding, děti jsou v práci a ve škole, a já mám čas jen pro sebe. Kromě nutných pochůzek jsem se dnes neskutečně rozmazlovala a dělala jen to, co jsem skutečně chtěla, pro introverta hotový ráj! Jediný rozdíl mezi námi dvěma je ten, že mně nikdo nevolá…
To zní jako skutečně krásný den 🙂 A co se těch telefonátů týče – klidně nějaké půjčím!
Vynikající pro duševní hygienu! Myslím, že si podobný den dokážu představit a ocenit :-). Já si tentokrát musel udělat neplánovaně úplně odlišný víkend, než jsem původně zamýšlel, protože počet a intenzita špatných zpráv převýšily únosnou míru.
To mě mrzí. Doufám, že ať už se děje cokoli, brzy se to přežene a nezanechá to žádné trvalé ničivé následky.
Chce to více osamocených sobot. 🙂
To teda. Obzvlášť během rušného školního roku.