Facky a čokoládové želvy aneb jak jsem byla na konferenci

Když se ucházíte o pozici v dánské státní správě, tak se vám údajně při pohovoru může stát, že dostanete za úkol sníst cukrátko. Ovšem ne jen tak ledajaké cukrátko: poměrně masivní čokoládovou želvu, jejíž vypouklý krunýř je vyplněný tekutou náplní. Personalisté sledují, jak si s náročným úkolem elegantně sníst něco, co vás může tak snadno pokecat, poradíte. Nejsem si úplně jistá, co o vás jednotlivé strategie vypovídají ani jaká je ta správná, zato ale vím, že vám nedají ubrousek.

Popsat můj minulý týden je pro mě obtížné, protože to buď je, jako když si tu želvu narvete do pusy celou, nebo jako když ji pomaloučku elegantně ukusujete a sladká náplň vám při tom teče po prstech, ruce i předloktí, kape vám do klína a nakonec až na zem. Začnu strategií, kterou jsem zvolila tváří v tvář oné sladkosti já: minulý týden jsem byla na konferenci. Rychlé a čisté, není-liž pravda? Ovšem ani zdaleka to nevystihuje to, co ona konference skutečně obnášela a proč mám ještě pořád tak trochu upatlané metaforické prsty.

Když se sejde naše výzkumná komunita, často padá slovo rodina. Ani ne tak proto, že bychom se vzájemně tolik angažovali ve svém soukromí, ale prostě proto, že takový duch na našich setkáních panuje. „Měl jsem pocit, že šlo o něco víc než o konferenci; bylo to spíš jako jedinečné rodinné setkání, kde se sdílely skvělé myšlenky.“ Když ten vděčný email přišel, shodli jsme se, že přesně takový pocit jsme z toho měli taky. Dva dny strávené tím, že jsme prezentovali, dávali si zpětnou vazbu, diskutovali – a také si rozšiřovali vědomí čokoládovými želvami s tekutou náplní a zákusky, které se z jakýchsi záhadných důvodů jmenují facka (možná protože jsou tak příšerně sladké). Byla to první živá konference mojí výzkumné komunity, které jsem se účastnila, a šlo o úplně jiný zážitek, než jaký může poskytnou jakékoli virtuálno. Najednou se skutečně nacházíte v jedné místnosti s Dánem, který jezdí dělat terénní výzkum do Pacifiku, s izraelským katolickým knězem, jehož mateřským jazykem je arabština, s australskou profesorkou čínského původu, s Rakušany, Španěly, dalšími Dány a tak vůbec a tak dále – a všichni mluví dokonalou angličtinou, jen každý se svým přízvukem. A pak, když se rozhovoří o svojí mateřštině a pár slov v ní řeknou, cítíte, že dokonalá angličtina je sice pěkná, ale teprve takhle je to skutečně správně, protože až zvuk rodného jazyka s jakousi dokonalou přirozeností zapadne na svoje místo a rozezní nejen mluvidla, ale i celou duši, k níž ona mluvidla patří.

Během těch pár dní jsem byla neohrabaný introvert, který nevěděl, o čem má mluvit, i nadšená prezentující, která s chutí diskutovala o tajích češtiny. Procházela jsem se po břehu moře a uskakovala před vlnami, snažila se schovat před davy a hlukem pouličního festivalu, účastnila se kreativního sezení, kde jsme si navzájem vyprávěli bizarní příběhy, a za lijáku chodila po lese, kde kvetly lány medvědího česneku. Akademická sféra je v mnoha ohledech naprosto odpuzující, ale z důvodů, které mi možná nikdy nebudou tak úplně jasné, v naší komunitě taková není ani trochu. Mám za to, že kdybyste se zeptali kohokoli z nás, patrně by vám řekl totéž: to, co máme, je jedinečné a nikde jinde jsme se s ničím srovnatelným nesetkali. Jen vědět, že je něco takového možné, má nesmírnou sílu. Proti tom totiž nemá jen tak nějaká malost nebo malichernost šanci.