Představte si, že už je tomu zhruba půl roku, co jsem vás obšťastnila poslední várkou svých každodenních učitelských radostí. Pravda, jaro bývá období, které zpravidla až tak akutní potřebou vyhledávat každý ždibec radosti netrpí, ale jelikož na nás přeci jen ještě trochu vykukuje zima, myslím, že se nějaký ten úsměv navíc neztratí. Snad vás tedy moje zážitky zahřejí u srdce!
Zjara mívám ve zvyku si občas utrhnout pampelišku (tímto zdravím Psici!) a nosit ji za uchem, ať jdu právě do školy, na procházku nebo na fakultu. Bez komentáře se to neobejde zpravidla nikdy, ovšem teprve letos přišla skutečně pořádná reakce. Spolu s domácím úkolem mi totiž do mailu dorazila fotka studenta s pampeliškou za uchem a vedle stálo: „Přestrojil jsem se za vás!“
Student na internetu vypátrá sociální sítě mého manžela a začne ho tam sledovat (pozor, nikoli „stalk“, ale „follow“!). Když se o pár měsíců později tentýž student zúčastní akce, na které můj manžel shodou okolností veřejně vystupuje, vyhledá ho a popovídá si s ním. Následně mi ve škole nadšeně sdělí, že je manžel velmi milý, měl fakt pěknou košili a že úplně chápe, proč jsem si ho vzala.
V polovině února jsem dostala novou třídu. Zamlklé a zakřiknuté mladé dospělé s vyhaslýma očima, kteří neodpovídali na otázky, nešudlali si na telefonu ani pod lavicí, nesvačili při hodině, nevtipkovali, nesmáli se, a dokonce si ani mezi sebou nešpitali. V té třídě bylo absolutní ticho a mně to trhalo srdce. I nasadila jsem všechny páky, protože když tam nebude dobře mně, nemůže být dobře ani jim a to nám pak to učení moc nepůjde. Po pár týdnech mi někteří z nich začali odpovídat, aniž bychom předtím půlminuty strávili v hrobovém tichu. Zhruba po měsíci si začali špitat a ptát se, aniž by zvedali ruku. Po dvou měsících poprvé zazněl z lavic smích a padl úplně první vtip. Krátce nato jsem uspořádala první celotřídní diskusi a oni nádherně, přirozeně a chvilkami i zapáleně diskutovali. Smíchy sice v téhle třídě možná nikdy brečet nebudu, ale dojetím už jsem měla namále.
Zatímco jsem ve své nové třídě usilovně rozpouštěla ledovce, ve třídě, kterou učím nejdéle, se rozmohl nový zvyk, a to spontánní zpěv. Začalo to, když třídní showman zanotoval nějakou nacistickou propagandistickou, jak taky u němčinářů jinak. Pak nastal pozvolný vývoj a oťukávání a v současné době už stačí, aby na hodině padlo třeba slovo „yesterday“, příslušná skupinka po sobě vrhne významný pohled a jedou: „all my troubles seemed so faaar awayyy…“. A při jedné obzvlášť pamětihodné příležitosti došlo i na tanec!
Jeden z mých mladičkých studentů si ke mně občas přijde pro nějaké to životní moudro, jelikož právě prochází poměrně turbulentním obdobím. Jednou jsme se takhle spolu procházeli po chodbě a rozmlouvali na podobná témata a on vypadal dost zdrceně. I řekla jsem mu, že vypadá smutně, a zeptala se ho, co by mu pomohlo. On se zamyslel a pak řekl smrtelně vážně něco, co mi naprosto vyrazilo dech: „Angličtina.“
Studentky z mojí nové třídy se na mě začnou usmívat, když mě potkají na chodbě.
Když diskutujeme o tom, jaké práce možná do budoucna nahradí umělá inteligence, přijdou studenti s brilantním nápadem: totiž že umělá inteligence by mohla nahradit žebráky. Do budoucna by k vám tak přijel robot s platebním terminálem a zeptal by se vás dojemným hlasem: „Kámo, nemáš stovečku?“ Tím by se AI apokalypsa završila.
Když přijdu do třídy, na tabuli se skvěje: „Dobrý den, (moje jméno), užijte si dnešní hodinu!“
S mým kvartány jsme se dostali na takovou úroveň vzájemné důvěry, že přede mnou začali herecky ztvárňovat moje kolegy – a někdy i mně samotnou. Občas hláškují ve stylu: „Řekněte ‚not cool!‘, jako když děláme něco, co se vám nelíbí!“ nebo „Ale ještě jste dneska neřekla ‚come on, guys!'“. Nejlepší je to ale hned po zvonění. Vzhledem k tomu, jak to ve třídě při mém příchodu zpravidla vypadá, jsem si zvykla zahajovat hodiny zhruba takhle (překládám): „Tak dohrajte, dosvačte, schovejte mobily, přestaňte hýbat tím nábytkem a posaďte se.“ Dnes mi stačí vejít do třídy a ozve se mojí dikcí i intonací, akorát ještě o něco hlasitěji: „Tak dohraje, dosvačte, schovejte mobily a přestaňte hýbat tím nábytkem!!“ Mám to prostě úplně bez práce!
V každé třídě se vždycky najde někdo, kdo chce navázat bližší vztah, než jaký spočívá v účasti na hodinách. Projevuje se to velmi různě a v mojí nové třídě se objevil student, který se o mě zcela nefalšovaně stará. Jednou mě přišel ujistit, že mou zpětnou vazbu na svoje psaní si přečetl a že jsem ji rozhodně nepsala zbytečně. Jindy mi za moje komentáře poděkoval a povyprávěl mi o tom, že ho pobavily. A onehdy se mě dokonce starostlivě zeptal, jestli když jsem mu napsala, že by na sebe neměl být tak tvrdý (protože svůj klub úzkostných perfekcionistů si hlídám), tak jestli to do nějaké míry nevypovídá i o mně a jestli bych si ze svých slov neměla taky vzít ponaučení. Řeknu vám, že jsem zvyklá na ledacos, včetně toho, že mi studenti vracejí moje slova („A co jste o prázdninách dělala vy?!“), zničehonic vprostřed hodiny hláškují o lingvistice nebo mě přesvědčí, abych udělala vlastní domácí úkol (o tom třeba zase jindy) – ale tohle mě naprosto odzbrojilo.
A jaké kouzelné vzpomínky máte ze svých školních let vy?