Přiznám se, čekala jsem to. O to víc, že jsem v kontaktu s tím, jak AI proměňuje školství, dost bezprostředně a nějakou tu žhavou debatu na téma „ale jak to poznáte?!“ ohledně falešných slohů mám už za sebou. Přesto jsem ale očividně někde v hloubi duše doufala, že se to nestane nebo to alespoň bude trvat o něco delší dobu. Když jsem si totiž přečetla zprávu o tom, že první fakulta v Česku ruší bakalářské práce, něco ve mně umřelo.
Moje bakalářské studium bylo všeobecně humanitní. Zasvěcení vědí, že na lingvistku jsem se rekvalifikovala až na magistru, začínala jsem především jako filosofka. Naše fakulta (FHS UK) je totiž jako jedna z mála skutečně interdisciplinární a podobné změny snadno umožňuje. Abyste měli představu: povinné jsme měli v podstatě jen velké a obsáhlé souborné zkoušky z hlavních humanitních a společenskovědních disciplín a zbytek rozvrhu jsme si skládali sami podle toho, kterým směrem jsme se chtěli vydat. Díky tomu jsem si rozšířila obzory od historie, přes ekonomii až po literární teorii a nepřeháním, když tvrdím, že můj bakalář ze mě do značné míry udělal jiného člověka. Zbořil jednoduchý černobílý svět, v němž jsem do té doby jako gymnazistka žila, naučil mě přemýšlet úplně jinak a dívat se na svět velmi různými perspektivami. To, co mě ale ve výsledku tvarovalo nejvíc, bylo psaní. Psaní skutečně dlouhých akademických textů.
Ten první se jmenoval bakalářský překlad. Byli jsme ve druháku a měli jsme si vybrat sto stránek odborného anglického textu a přeložit ho do češtiny. Dodnes tuhle zkušenost považuji za jednu z nejvíc přelomových zkoušek celého svého studia a soudíc dle svých spolužáků, kteří se ještě ve třeťáku skoro nebavili o ničem jiném, nás to tak mělo víc. Víte, ono se to nezdá. Nejdřív si naivně myslíte, že vás překládání naučí lépe anglicky, tak to ale nefunguje. Vy se totiž naučíte hlavně česky. A to tak moc, až to bude někdy bolet. Nejdřív překládáte pomalu a drhne to. Na stránce desáté si koušete nehty, nad dvacátou si trháte vlasy, u třicáté mlátíte hlavou o zeď. A pak se začnou dít věci. Přede mnou například jednoho dne s křišťálovou jasností vystoupila dokonalá logičnost českých čárek. Najednou dávaly perfektní smysl a bylo úplně jasné, k čemu jsou a jak fungují. Anglické elegantní, ale statické nevětné konstrukce se ve vašem textu samy začnou měnit v české dynamické vedlejší věty s hromadou sloves; postupně mizí všechno to -ání a -ení, kterým jste do té doby doslovně převáděli anglické -ing formy, větné rozbory se před vámi zhmotní do smysluplných struktur, ke kterým najednou nepotřebujete hromadu pravidel, protože vidíte jejich význam. Tohle souvisí s tímhle, tohle závisí na tom; jak jasné, jak průzračné, jak elegantní! U strany osmdesát už je váš text skutečně český a vy nejenže vidíte organickou odlišnost a logičnost obou jazyků v přímém přenosu, ale už s ní umíte zacházet takovou měrou, že když se pustíte do kontroly, trháte si vlasy podruhé – tentokrát ovšem nad tím, jak jste první strany mohli překládat tak špatně. Váš vztah k jazyku se během jediného semestru řádově změnil a to všechno, co jste při blouznění nad slovníkem zažili, vám zůstane, ať už budete do budoucna psát nebo číst cokoli.
Bakalářská práce byla v jistém smyslu podobná. Napsat vlastní odborný text, který měl v našem případě mít alespoň 50 stránek, je zkušenost, která se nedá zprostředkovat jinak. Bakalářka musí mít strukturu, smysl, cíl a záměr, hlavu a patu. Neříkám, že to všechno moje bakalářka stoprocentně měla, ale vedla mě k myšlenkové disciplíně a konsistenci, kterou jsem se svým stylem psaní z éteru nutně potřebovala a kterou u kratších slohů prostě nezískáte. Udržet jednotnou linii na padesáti stranách je totiž úplně jiný příběh než ji udržet na stránkách pěti. Moje bakalářka mě naučila nejen, jak se píše akademický text a jak se logicky argumentuje, ale opravdu mě obohatila, a to jsem psala něco tak dokonale nepraktického, jako je literární analýza filosofické knihy (ach, miláček Kierkegaard). Naučila jsem se díky tomu, jak se literární analýza dělá a jak ji dělali ti, co ji skutečně uměli (ať žije Pražský lingvistický kroužek!) a to mi otevřelo úplně nový pohled na text a jeho ústrojnost a fungování. A ať už si o použitelnosti něčeho takového myslíte cokoli, vězte, že to bohatě využívám dodnes, a to nejen když jsem schopná podle pár vět rozpoznat kupříkladu manipulativní užívání jazyka. Právě moje dávná erudice v literární analýze totiž tvoří spolu s mou lingvistickou citlivostí vůči slovům a hyperempatií ono smrtící kombo pro všechny studenty, co si chtěli prostřednictvím AI ulehčit práci.
Když tak slyším, že se na první fakultě v Česku ruší bakalářské práce, pláču. Nevím, jaký osud stihl fhsácký bakalářský překlad, protože DeepL tu byl dávno před ChatemGPT, ale pokud bychom tohle všechno zrušili, protože to za nás přece zvládne umělá inteligence, přijdeme o něco velmi podstatného. Myšlenky se do slov neodívají, myšlenky slovy jsou, protože myslíme v jazyce, a když se učíme logicky a strukturovaně psát a kriticky číst, učíme se zároveň právě tak i myslet. Svým studentům nad esejemi vždycky říkám, že když budou jasné jejich myšlenky, budou jasná i jejich slova – a naopak. Teď jsme se dostali do fáze, kdy nám hrozí, že ty nástroje, které k bystření obojího tradičně sloužily, kolektivně hodíme do koše. Netvrdím, že vždycky dokonale fungovaly. Ale opravdu je máme čím nahradit?
Na některých oborech asi smysl má, aby byly. Ale třeba u nás, na právu, diplomka byl ten nejzbytečnější kus odpadu, jakej jsem kdy napsala, hned po tom pokusu o smut fanfikci Snape/Harry když mi bylo 15. Kompliace kompilací publikovaných kompliací o stokrát přežvýkaném tématu, protože co chceš vymyslet nového nebo převratného o doručování, nájemní smlouvě nebo fungování výborů OSN. A psát pořád dokola to samé pojednání, což je to, co se tady z podstaty věci tím pádem dělá, fakt není k ničemu, jenom zdržovačka, kterou by mohlo nahradit něco jiného v souvislosti se státnicemi. Neříkám, že se neobjeví někdo, kdo přijde s něčím zajímavým, ale obvykle je to prostě kompilace zdrojů. Nemůžu mluvit obecně, ale i známá, která ve stejném roce končila medicínu (nebude trvat dlouho a bude to dekáda), říkala, že oni diplomky vůbec nemají. Někde prostě nemá smysl končit studium vědeckou prací a ani to není obor, kde by fungoval k ukončení projekt. Takže tam jsem rozhodně pro.
Přirovnání diplomky k fanfikci mě odrovnalo 😀 Díky za tenhle úhel pohledu. Je pravda, že na medicíně se diplomky nepíšou, a dává to smysl. Diferencovat praktické obory, jako jsou třeba práva nebo medicína, od těch teoretických/vzdělávacích/bádacích by mohl být dobrý nápad. Ale jako vždycky se najde hromada hraničních oborů, u kterých vůbec nebude jasné, co s nimi. Co třeba peďák? To je velmi praktická škola. Dává tam diplomka smysl? Když si vezmu prvostupňové učitele, tak spíš ne. Když si vezmu učitele středoškolské, tak záleží na aprobaci… a jsme tam. No, nezávidím těm, co o těchhle věcech rozhodují.
Ano, zvazit kde to ma smysl. Sam jsem absolventem technickeho oboru, bakalarky nebyly a skutecne vedecky prinosmych diplomek bylo minimum, presto se domnivam, ze to urcity smysl melo…A podle mne AI neni duvoxem k ruseni bakalarek, to je vymluva, nebot nekteri lide si bakalarku nebo diplomku nechaji nekym vypracovat, i za nas,nebo to nejak osvindluji jinak, a to by sr muselo zavrhnout uz davno. Vzdy to nekdo osuli..
Je pravda, že se švindlovalo vždycky, ale taky je pravda, že příležitost dělá zloděje. Sehnat a zaplatit člověka, který práci napíše za mě, je neporovnatelně náročnější, než si tutéž práci alespoň zčásti nechat vygenerovat, což je zadarmo, naprosto bez námahy a během pár vteřin.
Na tohle nemam nijak silnej názor. Ostatně kde bych k němu taky přišel.
Nevýraznou převahu u mě má zachování bakalářek. Je to přeci jen vcelku komplexní dílo a řikám si, že by si něco takovýho člověk měl vyzkoušet dřív, než ho za to začnou někde platit. 🙂
Znám řadu lidí, kteří by se takovou drobností, jako je absence osobní zkušenosti, v žádném případě od příležitosti mít silný názor nenechali odradit 🙂 A s tvým stanoviskem rozhodně souhlasím.
Takovejch po světě běhá 😀
…horší, než fakt, že se nenechají odradit, je už jen to, že si pak ten názor nenechaj pro sebe… 😀
No to nevadí.
Ale my tu o tom, jestli bakalářky ano nebo ne a zrovinka včera jsem četl článek o studentce FEL ČVUT, která dostala jakousi „juniorskou nobelovku“ za přínos matematice, přičemž podstatnou část tý práce, za kterou se jí toho ocenění dostalo, odvedla právě v rámci bakalářky, o který kapacity v oboru prohlašujou, že ta práce dalece přesahuje požadavky, který se na studenta na téhle úrovni zkoušení kladou… 🙂
Nechat si silný názor pro sebe, to už totiž vyžaduje nějakou sebekázeň 😀
Wow, tak to byla skutečně výjimečná studentka! Jestli někdo rozvíjí obor už v bakalářce, smekám až k zemi. To, myslím, neočekává skutečně nikdo – většinou ani v diplomce.
Vydržet takový pnutí neni fyzicky možný… 😀
A ta studentka – dalo to trochu práci, ale ten článek jsem našel. A to ocenění bylo dokonce přímo za bakalářku.
https://fel.cvut.cz/cs/aktualne/novinky/32744-nobelovka-pro-juniory-putuje-do-ceska-ziskala-ji-dominika-buresova-z-fel-cvut?fbclid=IwAR2zJ-BpstYILre2faLd8AHp6mbTt6INqA51xY7GWbI-PtFxeqk8mYBV0hU
Wow! Tak to je skutečně zářivý talent. Díky za ten odkaz 🙂
VOŠ byla v tomto ohledu katastrofa. Jsem z ekonomického oboru a z té menšiny studentů, co získávala pracovní zkušenosti zároveň se studijními a nebo ještě dříve. Psaní se tak víceméně proměnilo v bolestný proces, jak přetavit zkušenosti z praxe ve výstup, který vyhovoval tomu, po čem se tázali přednášející. Lpělo se na věcech nepodstatných a řada těch podstatných je nezajímala (a spolužáci, co poté nastoupili do práce v oboru ze začátku netušili, která bije). Na bakaláři už to bylo lepší a člověk překvapeně zjistil, že se může učit i zajímavé a přínosné věci, ale stejně mám pocit, že bakalářka zlepšila především moje schopnosti formátování ve Wordu.
Tyjo ale moje wordovská dovednost se psaním mým kvalifikačních prací taky celkem dramaticky zlepšila! 😀 Každopádně ta mezera mezi akademickými požadavky a praxí (když má být práce praktická) musí být dost bolestná. Jak to tady tak čtu, tak jsem čím dál radši za svoje dokonale nepraktické téma.
Když jsem ještě učil, ve speciálním předmaturitním semináři jsme měli i seminární práci. Každý student si sám vybral téma, které musel obhájit v diskusi před ostatními, pak napsal práci v nějakém minimálním rozsahu a výsledek musel zase přednést a obhájit. Kdyby tehdy byla AI, většina by ji využila, o tom jsem přesvědčený, už takhle jsem některé podezříval, že svou seminárku „upábili“. Ale pokud to byli schopni ustát při veřejné obhajobě, klobouk dolů, o to přece šlo. Nešlo v první řadě o to, že všechno muselo být striktně pravdivé a spravedlivé, k tomu jsou určené jiné instituce, ale šlo o představení a zvládnutí metody, která může být studentu jednou užitečná, protože od toho podle mě školy jsou :-).
O téhle metodě už jsi mi, myslím, jednou vyprávěl, ale až teď mě zaujala tak moc, že si ji poznamenávám a příští rok ji rozhodně budu chtít vyzkoušet se svými budoucími oktavány 🙂
Ano, už jsme spolu o tom mluvili. Ona to tehdy byla z mé strany vlastně taky jenom zkouška, jestli by se něco podobného dalo použít. To víš, nemaje řádného pedagogického vzdělání, postupoval jsem cimrmanovskou metodou slepých uliček :-).
Právě jsi vystihnul celou podstatu toho, jak učím! Úžasné 🙂 Ale jak tak pomalu zjišťuji, možná že právě tahle otevřenost a ochota experimentovat se z podstatné části podílejí na pedagogickém úspěchu. Když tam člověk nakráčí s tím, že ví, jak by se to mělo dělat a jak to všechno má vypadat, snaží se vyhovět nějakým abstraktním kritériím nebo předpřipraveným očekáváním. To je ovšem úplně jiná situace, než když přijdeš s tím, že zkrátka jdeš zkoušet, co funguje, a jsi tím pádem z principu velmi otevřený zpětné vazbě ze všech stran – zejména od samotných studentů. Fungovalo to? Skvěle. Nefungovalo? Nu, tak experiment nevyšel. Žádná tragédie, prostě se navzájem učíme. Krásně vzájemná situace, kterou můžou opravdově ocenit obě strany. Je to vlastně asi hodně podobné jako tvoje přirovnání s nabíjením baterek. A já už se zase rozvášňuju na pedagogická témata 😀
Jsem urcite pro zachovani. Ano, je to neprijemny (az skoro bolestivy) proces, ale pripada mi to jako kalibrovani mozku na to, jak vybrat to podstatne a myslet s presahem.
Ja tedy s uzasem sleduji, jak je pro Pizmura bolestive psat i tu malou esej nebo recenzovat prectenou knihu. Ale podle me je to fakt fitko pro mozek a jsou tezsi cinky nez eseje i bakalarka:)
Bolestivý proces, to je přesné. Obzvlášť potom s diplomkou, která u nás měla mít 80-120 normostran… (Napsala jsem o tom tehdy blogový článek, který pojednával fáze vztahu s diplomkou a ta poslední nesla titul „pohřběte mě pod košatý strom“.) Ale stojí to za to! Takovým fitkem si mozek jen tak neprojde 🙂
Pro mě osobně psaní diplomky byla velmi zajímavá práce, protože jsem měl velmi volné téma (vytvořit určitý ekonomický model) a konečně jsem měl příležitost si nastudovat něco, co mělo v daném kontextu nějaký smysl, narozdíl od podstatné části povinného učiva, a vyřádit se tvůrčím způsobem… Ofšem bylo to všechno jen cvičení intelektu, bez praktického významu.
Když jsem později tu a tam psal oponentský posudek na nějakou diplomku, byly to zpravidla takové kompiláty toho, co vyčetli diplomanti z dokumentace a toho, co jsme jim řekli, že by to AI sestavila stejně dobře. Na druhou stranu, vlastní tvorba by se dala právě poznat z toho, že v textu by byly i neformálně sdělené informace, o kterých nějaký umělý mozek nemůže mít tušení!
Volné téma je skvělý start. Taky jsme měli naprostou tvůrčí svobodu a pokud se našel někdo, kdo byl ochoten to vést, mohli jsme psát na celkem jakékoli téma. A myslím, že u diplomek nikdo neočekává žádné velké vědecké průlomy. Ano, měly už by být originálním přínosem, ale cvičení intelektu je za mě jednoznačně ta hlavní meta. Je ovšem otázka, do jaké míry ty kompiláty, o kterých píšeš, něco takového splňují. Dovedu si představit, že podobný žánr šel nafixlovat celkem snadno i bez AI, natož s ní.
Krásné! Já s tebou velmi souhlasím.
A zároveň totálně nesouhlasím.
A to mě baví! :o)
Ano, psaní závěrečných prací mi v životě mnoho dalo. Uspořádat si hlavu. Kriticky uvažovat. Lépe vnímat strukturu jazyka a jeho drobné nuančnění.
A zároveň tyto dary mnohé naprosto minuly. A na závěrečné práce vzpomínají se zlou jako na období, kdy museli strávit hodiny ťukáním do klávesnice. Toť vše.
A jistěže i jim ta práce něco dala. Ale snáze se nad tím nostalgizuje nám, grafomanům vnímavým k jazyku, vědě apod.
Nemyslím, že sepsání 50 stran textu z tebe automaticky udělá lepšího člověka. Tím se uděláš ty sama – a věřím, že je lhostejné, zda k tomu dojdeš psaním, čtením, mluvením, diskuzemi nebo plněním rozličných úkolů.
Takže já říkám studentům, že používat AI je naprosto v pořádku do té doby, kdy jsou pod její výtvory ochotní se podepsat. Za mě je to nový nástroj. A když se jej naučí zavčasu používat, dá jim to (jak věřím) v současnosti mnohem víc, než když budou ovládat čárky (které beztak budou mít tendenci zapadnout mezi apokryfní téma pro autistické učence). :o)
Já tedy slzy netlačím.
A na konzervativního technoskeptika to je podivné.
A právě proto jsem psala výhradně ze svojí vlastní perspektivy 🙂 Ano, uvědomuju si, že to, co daly moje velké práce mně, není ani zdaleka všeobecné, nutné nebo univerzální. A ano, vím o tom, že jsem pro to měla všechny předpoklady, včetně dostatku času, který jsem tomu celému mohla věnovat. I tak ale soudím, že právě tahle forma měla do sebe i něco všeobecného.
Každopádně ráda slyším, že učíš, ať už je to kdekoli 🙂
Pro mě o je nová informace a tak jen koukám s otevřenou pusou! Závěrečná práce ať už jakákoli už ze svého názvu něco uzavírá… No, pokrok je pokrok a já jsem přece jen stará škola…
O FHS UK něco málo vím, učí tam skvělí lidé. Mají studentům co dát.
Přeji hezké dny, Marie Veroniko!
Helena
I to je moje fhsácká zkušenost! Vždycky, když potkám někoho, kdo tenhle pohled sdílí, udělá mi to radost 🙂 Hezké dny i tobě!
Já si teda myslím, že tady došlo k nedorozumění.. bakalarka se na fakultě podnikohospodarske na VŠE neruší! Nahradí je bakalářský projekt, který je, upřímně, pro nás studenty mnohem přínosnější pro naši fakultu. Studenti si teď místo dlouhého psaní okusí přímo praxi. Mně to přijde super.
K nedorozumění skutečně došlo, ale až při psaní komentáře: o tom, že se bakalářky budou nahrazovat jinými projekty, vím. Článek nicméně pojednává o tom, co mně osobně dalo právě ono dlouhé psaní, které bude nahrazeno, tedy eliminováno. O praktických projektech mluvit nemůžu, tam zkušenosti nemám. Je možné, že to bude dávat smysl a bude to fungovat krásně. Psala jsem o svojí zkušenosti.
Diplomka mi z celého studia dělá největší starosti…
Musíbto být velká škola, dát něco takového dohromady.
To zvládneš! Ono má smysl, že je něco takového až na samý závěr studia. V té době už bys na to měla být připravená 🙂