Když mi bylo zhruba třináct, chodívala jsem pravidelně do naší okresní knihovny. Jakožto ukázkový pubertální knihomol jsem tehdy systematicky brakovala zejména kout s fantasy a sci-fi; místní gamebooky, které zabíraly celý jeden stůl, jsem například prošla úplně všechny. Po nějaké době mi ale tyhle žánry pomalu přestaly stačit (fantasácký kout měl navíc v naší knihovně dost omezenou kapacitu), a já se tak začala poohlížet jinde – konkrétně v policích s výrazně klasičtějšími tituly. A tam jsem jednoho dne narazila na bichli natolik bizarního jména a zvláštní obálky, že jsem neodolala. Jmenovala se Mahábháratha.
Tehdy jsem dost dobře netušila, co to vlastně držím v ruce. Tedy to, že jde o staroindický epos, bylo jasné. Ale třeba taková drobnost, jako že obsahuje Bhagavadgítu, jednu z nejposvátnějších knih hinduismu, se ke mně donesla až mnohem později. Holt jsem v té době ještě nemohla čerpat inspiraci z takových trháků, jako je Oppenheimer (a články u Psice!), díky kterému právě Bhagavadgíta nabrala popkulturní cool faktor o rozměrech vesmírného nadvědomí. Navzdory tomu jsem ovšem tehdy celou Mahábhárathu přečetla. Proč, když jsem tomu vůbec nemohla rozumět a nebylo to ani trochu módní, ptáte se? Na to je snadná odpověď. Šlo o takový bizár, že mě to místy nefalšovaně bavilo.
O půvabnou Draupadí se například uchází pět bratrů (jde o jedny z nejdůležitějších postav celého eposu). Mají ji rádi všichni a nechtějí se navzájem rozkmotřit. Až sem dobrý. Jenže víte, jak to vyřeší? Zapomeňte na naše západní schémata. Bratři se mírumilovně domluví a zajdou za Draupadí s tím, že kdyby jí to nevadilo, může si jich vzít za muže všech pět. Ona se zamyslí a praví, že vlastně proč ne. A tak si je vezme všechny.
Jelikož kniha pojednává zejména o válce dvou klanů, je v ní dost boje – a tady se stylem a popisy dostáváme do takového přehánění, že to místy připomíná Bollywood (od starověku se zřejmě změnila opravdu hlavně média, a to nejen v Indii). Když se kupříkladu velký válečník Ardžuna bije se svým sokem, tak to doslova lítá. Sok třeba najednou vyšle několik tuctů šípů s hroty tak ostrými, že by prorazily i kov, což Ardžunu „lehce rozladí“ (za přesnost citace už po těch bezmála dvaceti letech neručím, ale takhle nějak to bylo). A takhle ona bojová scéna vypadá celá. Darmo mluvit, na potyčky lidí, v jejichž rodokmenu figurují bohové, jsou lidská pravidla krátká.
To nejbizarnější, na co si vzpomínám, se ale odehrálo při přípravách na velkou závěrečnou bitvu. Oněch již zmiňovaných pět bratrů (včetně Ardžuny) se radí, jak porazit svého úhlavního nepřítele. Bhíšma je jim trnem v oku, protože má taky nějakou tu nadpřirozenou minulost, takže se nedá jen tak obyčejně zabít; navíc se s ním docela dobře znají. Ale pak přijde geniální nápad: vždyť Bhíšma je přece dokonale čestný a vždycky mluví pravdu. Přestaňme tedy planě spekulovat, jak Bhíšmu zabít, a prostě za ním zajděme a zeptejme se ho. A víte, co se stane? Zajdou za ním, zeptají se ho, Bhíšma jim to řekne, oni mu poděkují, zabijí ho a bitvu a následně i válku vyhrají. Ups, spoiler.
Myslím, že tyhle moje dojmy velmi hezky ilustrují skutečnost, že s mýty už to naše společnost vážně neumí. Pro nás už je to opravdu hlavně bizár, nepochopitelný, nerealistický a ujetý, protože naše texty a příběhy fungují úplně jinak a mají úplně jiný účel. O to víc mě ale baví představa nejdrsnějších nerdů a geeků, kteří teď pod vlivem popkulturních vlivů začnou staroindické eposy číst a tohle všechno (a mnohem víc) tam najdou. Co na to budou říkat? Budou se na to snažit někoho sbalit? Můžeme se těšit na nějaké pikantní citace (minimálně ve stylu „Ó, fuj!“ z Hamleta) kolující po internetu? A pokud ne, neměla bych si to přečíst znovu a zvednout hozenou rukavici alespoň já?
No tak ja jsem cetl v prevypraveni Odyseu (a pak jeste tu Feuchwangerovu navazujici scifi v knize Desdemodin dum) a take baje recke pro deti od Pettisky …i to my prislo jako dost bizarni, ac to bylo upravene a pochazi to z naseho kulrurniho okruhu, natoz pak M….Mimochodem, mel jsem.pujcenou knihu od Soucka v te dobe, kde se na zaklade citatu z M snazindolozit, ze stari Indove znali jaderne zbrane….nekdo tam dopsal tuzkou..A co obycejna sopka?
Tak jaderné zbraně v Mahábhárathě mě odrovnaly 😀 Ne že bych si nedovedla představit, že to tam někdo dovede najít, ale proč by to pro všechno na světě dělal? Na Odysseu jsem každopádně nikdy neměla odvahu (rozhodně ne v původním nezkráceném podání). Tam jsem až moc dobře věděla, do čeho bych šla.
Myslím, že otázka „Proč by to někdo dělal?“ není úplně správně zformulovaná.
Osobně se totiž domnívám, že zdaleka nejsilnější důvod, proč Souček hledal v Mahábháratě jaderný zbraně, je právě sám Souček.
To je ovšem brilantně shrnuto 😀
Po přečtení prvního odstavce se mi přesně ony tucty šípů vystřelené naráz vybavily a ejhle, jsou hned o chlup níž 😀
Třeba takové staré řecké pověsti jsou také dobré čtení, když se podíváš, jak se ti bohové chovají a kolikrát jejich rozmary odskáče někdo nevinný. Zrovna tak jako lidé samotní
Jo, úplně před sebou vidím, jak jsme to v lavici četly společně! To byly časy 😀 A rozhodně. Řecké báje jsou občas taky pěkně pikantní – bohové se chovají jako lidi, nadpřirozené bytosti se chovají jako lidi a lidi se chovají taky jako lidi. Z toho snad ani nemůže nic nevzejít!
Přečti a zvedni 🙂
Já kdysi dávno přečetl Satanské verše. Taky už se přesně nepamatuju proč jsem to udělal, ovšem řekl bych, že jsem od toho tehdy čekal mnohem víc zádumčivýho hloubání nad temnými kouty všelijaký magie a nadpřirozena… Prostě jsem si asi přál, aby Rushdie byl něco jako Aleister Crowley…
A mnohem blíže současnosti jsem přečetl knížku „Naivní. Super.“ od Erlenda Loeho. To je taky pozoruhodný čtivo. V podstatě úplně o ničem, ale bambuch ví proč, nepustilo mě to… 🙂
Vidíš, na Satanské verše už se nějakou dobu chystám. Doporučil bys je, i když nesplnila tvoje okultní očekávání? 🙂
Neuspokojila okultní očekávání, ba jsem si v ní ani nepřečetl žáden šrapnel, který by mi pomohl pochopit, co na ní tak vadilo íránským teologům.
Ani jedno ale neznamená, že by to bylo nudný čtení.
Ted se mi uplne vybavil nejaky indicky epos, ktery jsem kdysi vyhrabala z maminy knihovnicky:) Dilo to bylo podstatne skromnejsi (navic v malem formatu), ale v mem tehdejsim pojeti to bylo taky dilo z jine planety. Pamatuju se, ze nejvic me bral Denik americke manzelky, coz byl nejspis uplny brak, ktery u nasich uz zaboha nemuzu dohledat a sbirka hororovych pribehu, po kterych jsem se asi tyden bala chodit spat – stejne jako po predcasne v detsvi konzumovanem Draculovi od Stockera.
Galahad: Naivni je super! Cetla jsem pak od Loeho jeste Nakladaky Volvo, ale to uz neni ono…
Já si svoje dojmy z Loeho utřepal do dvou slov: Neodolatelně pitomý. 🙂
Mě se ten Denník americké manželky líbil, jen jsem teď zjistil, že je to ze šedesátejch let. Tady to vyšlo v osmdesátkách.
Nejvíc za socialismu fascinovalo, že „peru“ znamená „přijde mi sem výpomoc, já dávám příkazy, oni to dělají“.
Jinej svět.
Jako z jiné planety, přesně! Jsi asi tak třetí člověk, kterého jsem potkala a který taky nějaký ten indický bizár četl 🙂 (Profesory literatury nepočítajíc.) A Deník americké manželky neznám, ale hodnocené to není tak strašně.
Màm Mahábharáru spojenou s Rámadanou, tak jsem se troch otřepala, povinná četba ke zkoušce…..
Ano, Rámájana je ten druhý epos! Taky to mám mentálně spojené, akorát mě nikdo naštěstí nikdy nenutil to číst povinně 🙂
Jó, Mahábhárata je boží! :oD Četl jsem ji asi před rokem a nenechala mě chladným, doporučuji všem!
Těch silných momentů tam!
Třeba když znalec mravního řádu několikrát zopakuje, že lhát je dovoleno pro podporu pravdy, nepřátelům a ženám. Lhaní ženám, to je ono!
Nebo bylo krásné, že kdykoliv se hlavním rekům něco znamenitého podařilo, nebesa se otevřela a z nich se sesypaly lotosové květy. Jako bych slyšel božský potlesk kdesi na hoře Méru.
Věru to bylo tak obrazotvorné… Prostě krásné. A souhlasím, kniha je to z bizarnějších. ;o)
Tys ji četl! To mě úplně zahřálo u srdce 🙂 Lhaní ženám je vskutku pikantní a na déšť lotosových květů už jsem blaženě zapomněla. Velmi obrazotvorné!
Hned mi blesklo – staroindický epos (jsem opět klasického vzdělání), ale nikdy jsem ji neměla v ruce, natož abych ji četla…
Posílám pozdravy, Helena
Já si ji, obávám se, ze školních let pamatuju právě jenom díky tomuhle svému zážitku. Jinak by to patrně skončilo ve studni zapomnění jako mnoho dalších bezpochyby pamětihodných literárních děl, která ale tehdy byla jen jméno do testu, nekoukala na mě tak smutně z police a neměla tak bizarní název a obálku 🙂
Vůbec se nedivím, že ti to utkvělo v paměti. Už jenom pro ta svatba ženy s pěti muži, ach můj bože! 😀
Ano, to jsem tehdy skutečně nečekala! Ono to tedy má i symbolický metafyzický výklad, ale takhle doslovně je to rozhodně mnohem pikantnější 🙂
Na tohle bych asi dostatek odvahy nesebral. Můj největší čtenářský výstřelek byla původní Iliada, což jsem ovšem bral jako exkurzi ke kořenům naší kultury :-).
Tohle by tak šlo brát jedině tehdy, kdybychom slovo „naše“ interpretovali velice volně, případně kdybychom to vzali lingvisticky s tím, že indoevropské jazyky přece taky mají společný základ, tak jaképak s tím štráchy 🙂