Ač jsem v některých ohledech velmi liberální, v jiných byste pod sluncem jen stěží našli zarytějšího konzervativce. Pokud si se mnou zajdete na limonádu a budeme si povídat o záležitostech, jako jsou třeba lidové zvyky, podoba našeho školství nebo celý princip fungování naší společnosti, bude se vám nejspíš moje identifikace s konzervami zdát podezřelá. To je ovšem jen proto, že právě nevidíte úplně celý zbytek mého života.
Jelikož obecně nejsem příliš velkou fanynkou změn a nevyznačuji se zrovna jiskřivou spontaneitou, tíhnu k hledání jistot. Všude. Jakmile tak někde zakotvím a najdu si to své, jen tak něco mě odtamtud nevykope – obzvlášť když se to doopravdy osvědčilo. Asi jako naše rodina, která po léta chodila před letní dovolenou na chalupě do téže restaurace, kde jsme si prakticky pokaždé dali úplně všichni to samé. Myslím, že jsem tam snad nikdy nic jiného než ten smažák a pomerančovou limonádu neměla. Nelituju!
Přesně takhle pak funguju v podstatě ve všech praktických ohledech. Proč měnit něco, co funguje? Například na to, abych zkusila alternativní cestu na zastávku městské hromadné dopravy, potřebuju mít obzvlášť dobrodružnou náladu. Nesnáším softwarové aktualizace, které něco skutečně změní, a zpravidla okamžitě hledám, jestli se původní vzhled nedá někde vrátit. Zvykat si na novou elektroniku je pro mě vysloveně útrpné, a když zavřeli čajovnu, kam jsme celá léta s kamarádkou chodily, měla jsem pocit, že už snad do žádné čajovny nikdy nevkročím. „Chodíš vlastně někdy do restaurací na kampusu?“ ptal se mě Cliff po bezmála třech měsících na australské univerzitě. Já jsem se pousmála. Ano, chodila jsem. Vypadalo to zhruba tak, že se na mě obsluhující pán vždycky už zdálky usmíval a rovnou se ptal: „Pho?“ Nikdy jsem ho nezklamala. A doma to není jiné. Někdy jdeme do naší oblíbené asijské restaurace (proč bychom chodili jinam, když nám tady chutná?) a usilovně studujeme jídelní lístek, abychom se nakonec s číšníkem všichni od srdce zasmáli, protože si poměrně často po pěti minutách usilovného přemýšlení beztak dáme to, co pokaždé.
Nad vchodem do věštírny v Delfách se prý kdysi skvěl nápis „Poznej sám sebe“. Myslím, že něco takového je úkol na celý život, ale když jsme onehdy šli na zmrzlinu, mám za to, že jsem se v téhle oblasti posunula na celou novou úroveň. Vešli jsme úplně normálně dovnitř a začali zkoumat dostupné příchutě (asi jako s tím jídelním lístkem), když se ve mně ozval hlas starověké pýthie. Nastal čas podívat se pravdě do očí. „Budeme dělat, jako že si vybíráme, nebo si rovnou dáme to, co vždycky?“ otázala jsem se. Rozhodnutí padlo okamžitě. A sice už nevím, kdo řekl, že pravda osvobozuje, ale měl pravdu. Za sebe bych dodala, že nejen osvobozuje, ale taky šetří čas, mentální úsilí, potenciální zklamání, a ještě díky ní nebudete zdržovat lidi ve frontě. Naprostá výhra pro všechny. Apollón by byl hrdý.
Jakoz bylo drive a nyni a vzdycky…
A na věky věků, ámen 🙂
Tesi me, taky konzerva:) Ale ja jsem v jinem oboru – treba je pro me tezky objevovat nove filmy, knizky a hudbu, kdyz muzu koukat, cist a poslouchat z vyberu, ktery proste nezklame, nikdy! Samozrejme i vyber z hroznu se rozsiruje, ale pomaleji nez byva bezne. U jidla to mam naopak divoky – to hrozne rada zkousim sedm pokladu, babiccin mls a ruzne dalsi zahady v menu:) Stejne jako ruzne cesty do stejnych cilu.
To s těmi filmy taky znám! A což teprve když jde o filmy fungl nové, na které ještě na internetu neexistuje sto padesát recenzí – to je teprve nějaký zbytečný riskování 🙂 Babiččin mls mě každopádně moc pobavil. To je přesně esence toho, co bych si nikdy dobrovolně neobjednala 😀
Tak po tom článku o sluchátkách mě to vůbec nepřekvapuje 🙂
Mám to podobně, zvlášť ty SW změny mě drtí. U zmrzlin taky občas váhám, dumám, přemýšlím – a většinou odcházím s vanilkovou. A pokud náhodou někdy ne, tak téměř vždy té chvilkové změny lituji 🙂
S tou stejnou cestou – nedávno jsem natrefila článek o nějaké hře, která právě souvisí s objevováním svého okolí a nutí lidi vybočovat ze svých tras. Docela mě to zaujalo, protože jinak taky spíš používám ty své osvědčené cesty.
Přesně – když se člověk zcela výjimečně rozhoupe, že zkusí něco nového, velice často to končí zklamáním a přáním, aby si býval to, co vždycky…
Ano, sluchátka! Chceš znát sladké tajemství? Pořídila jsem si znovu ten úplně stejný model 🙂
Já to mám podobně! Nesnáším změny a nejradši se držím svých zavedených jistot 😀 V restauraci taky nerada zkouším nové věci, právě proto, abych se nezklamala. Co se týče zmrzliny, mám víc oblíbených druhů a ty točím 🙂 A nejhorší je to třeba, když si jdu „vybírat“ boty. Už léta si v jednou nejmenovaném řetězci kupuju ty stejné sandály. Prostě když staré doslouží, jdu si koupit nové, ale vlastně jsou to ty samé, čemuž se řada lidí kolem mě neustále diví 😀 Jednou mi jedna paní v obchodě řekla, že bych se měla trochu odvázat, že jsou na mě moc usedlé a že bych měla zkusit něco nového. Nevraživě jsem se na ni podívala a nechápala její postoj – proč měnit něco, co mám vyzkoušené, líbí se mi a navíc mi perfektně sedí! Jaký šok, když jsem nedávno zjistila, že daný typ přestali vyrábět! Najednou jsem nevěděla, v čem budu chodit… Takže naprosto soucítím a chápu, my konzervy to máme v něčem snadné, ale na druhou stranu to skýtá i různá úskalí.
Jo, přesně! A o botách mi ani nemluv. To, aby stále ještě vyráběly ty, co se mi osvědčily, se mi nepovedlo ještě ani jednou, takže to je vždycky dost hrozný proces. Ale zase mě nikdy žádná prodavačka nesjela za moji volbu, takže možná že aspoň jedno pozitivum to má 😀
Tak to teda naprosto opak 😀 Sice ne ve velkých věcech, jako stěhovat se nebo měnit práci se mi nechce i kdyby to jinde bylo o dost výhodnější, to už jsou zase změny moc velký, moc komplikovaný a zasáhnou do všeho. Ale jinak furt zkoušet nový a měnit, jídlo, každá objednávka z jiné restaurace, styl při nákupu oblečení, boty, přístroje (i když softwarově ani ne, když umím pracovat s jedním, je mi příjemnější mít ten jeden než se dlouho učit s novým a všechno mít chvíli komplikované), furt něco měnit doma, přesunout nábytek, byť i maličkost, třídit a vyhazovat staré, přeorganizovávat, to je moje 😀
Ano, tak to jsi vskutku pravý opak 🙂 Pro mě je třeba myšlenka na přesouvání nábytku tak velká noční můra, že se tomu vyhýbám, i když to je potřeba. Pravda, pak tu změnu zpětně třeba i ocením, ale ten proces! Ten bolí 😀
Mě hrozně baví hlavně ten proces… a potom, i když přesunu třeba jenom dva květináče, mám hrozně dobrej pocit, jak je to hned nové a hezčí. Nebo aktuálně, když jsem po x letech nepraktické krabice od bot se šperky minulý týden koupila velkou šperkovnici, tak jsem byla hrozně nadšená, když jsem tam přesouvala a aranžovala šperky, vyhazovala starý provizorní krabičky a sáčky, a potom jsem ještě několikrát během dne musela jen tak otevřít skříň a podívat se na svůj úspěch 😀 Tenhle typ rychle proveditelné, málo namáhavé změny mě naplňuje 😀
Jo, tak tu šperkovnici chápu! Organizovat věci, aby byly líp a funkčněji uspořádaný, a vyházet to, co už není potřeba, to je hodně uspokojivý. Minimalista ve mně jásá 🙂
Za vyloženě zarytou konzervu se nepovažuji, nicméně vzorec chování v restauraci poznávám. Už jsem ho mnohokrát viděl i praktikoval. 🙂
Ať žije klub restauračních konzervativců! 🙂
…konverzativců… 😉
Jó, „poznej sám sebe“. 😀 To se lehčeji řekne, než v praktickém životě provede. Copak zmrzka, oběd v bufetu nebo oblíbený styl pantoflí. Ale vem si, že máš naučený a zažitý nějaký postup práce, kterou si vyděláváš na chléb vezdejší a přijde šéf a sdělí překvapenému týmu, že odteď se to bude dělat jinak – jednodušeji, lépe a v neposlední řadě rychleji. Pak nezbývá, než se s nevolí podvolit, byť bys byla konzerva nejkonzervovatější. 🙂
To máte ještě dobrý.
Taky může přijít šéf, s tím, že je novej program. Dělá se to hůře, komplikovaněji… ale rychleji, protože se musí ukázat, že na novém programu se lépe jede.
Ono to teda znamená jen to, že na to dají o minutu minutu méně času a ono se to nestíhá, protože všechno se musí dodělávat, protože hned na začátku nikoho nenapadlo (nebo to zamítli) se ptát lidí na požadavky od lidí, kteří na tom dlouhodobě dělají.
Takže celý firemní úsilí končí tak, že všichni dělají hon na ty nejjednodušší případy, co se dají dělat i v polospánku a zbytek je pro ty, co dělají podle toho, jak se jim to řeklo.
Řešení zabere několik let, protože korporát je jako parník a nedělá rychlé obraty.
Podvolení se šéfovi je někde jen začátek šéfovývh problémů.
Oby: To znám a taky mě to vždycky hrozně vytáčelo. Hlavně proto, že úplně pokaždé, když se pracovní procedury měnily, to znamenalo víc administrativy a buzerace nebo zavádění něčeho, co vůbec nebylo dotažené, takže i když to mělo šetřit čas, naopak ho to ve velkých množstvích bralo. Jej!
Souzním, mám to taky tak. Nicméně občas mám chuť na změnu. Na druhou stranu, když jedem třeba na dovolenou, vybírám často podle recenzí. Ať už ubytování, restaurace, kavárnu… Šetří to čas i nervy 🙂
Ano, recenze život zjednodušují opravdu hodně. Pokud tedy člověk nemá tendence věřit akorát těm negativním ve stylu „tyhle ponožky mi zničily život!“ na straně třicet pět 😀
Co by se stalo, kdybyste si dali jinou zmrzlinu nebo koukali na jinej film?
Já pochopím, když je někde omezenej výběr a mezi čokoládovou a borůvkovou se snadno vybírá, ale jestli tam mají i meruňkovo-mangovou, jogurtovou stracciatellu, smetanovou s černými třešněmi a cookies, tak proč to nevyzkoušet?
Stejně tak film.
To, že mám oblíbený filmy ještě neznamená, že se nepodívám na něco jiného.
Většina filmů není nic moc, ale dám tomu šanci. Ty mizerný zase rychle vypnu, ale ty dobrý dokoukám do konce.
Když je film doopravdy vyjímečně špatnej, jako třeba hanzlíkovo gerontofilní Léto s gentlamenem, tak na to fascinovaně koukám, jak blbě je to udělaný. Celý film působí, jako když se snažíte nacpat vařenou nudli do tygrova anusu a prostě chcete vědět, jak přesně to autor nakonec zmasakruje.
Ale jindy takhle padnete na filmy, který se povedly.
Samozřejmě že by se nestalo vůbec nic 🙂 Říká se tomu nadsázka, vtip a ironie a ty znamenají mimo jiné to, že opravdu nepotřebuju poučovat o tom, jaké výhody má dát si pro jednou borůvkovou.
Když jsem ve své oblíbené asijské restauraci, majitelka – ještě než dosednu – už hlásí dozadu, jakou je třeba připravit polévku. Což neznamená, že nemám experimentální záchvěvy, od kterých se ovšem většinou vracím do domovského přístavu zvyku :-).
No vida, tak tam jsme to ještě nedotáhli! Mimochodem je to polévka miso? 🙂
Není to miso, to v tomhle podniku nenabízejí a chodím na ně jinam. Ale je pravda, že když jsem nedávno chtěl projednou zaimprovizovat a ochutnat jinou polévku, tak se na mě přišel podívat i pán z kuchyně, aby se mě zeptal, jestli je to pravda a jestli manželka při přijímání objednávky jenom špatně nerozuměla :-).
No tak to je ale naprosto skvělý! 😀
Skvělý! Mám to v mnoha oblastech života naprosto stejné!
Když byly problémy s Blog.cz, napsala jsem článek Zarezlá konzerva. Přechod na Blogspot byla hned druhá nejtěžší a největší změna v mém životě :D.
Jo, tak tomu naprosto rozumím! Pro mě to byl tehdy taky boj. A zpětně to sice oceňuju, ale jsem ráda, že už je to dávno za mnou 😀
Tak nějak, když jsem během studia chodívala do nedaleké jídelny na obědy, paní už nabírala dršťkovou a chystala dva rohlíky. Kdybych si náhodou chtěla dát něco jiného, asi bych ani nedostala šanci. Část života mám velmi stabilní, abych v té druhé cestovala, chodila na výšlapy a poznávala nová místa – a nebo se vracela a sledovala, jak se krajina mění a stromky rostou, vyhlídky mizí a objevují se jinde.
Tak teď oceňuju, že v naší oblíbený restauraci nám vždycky tu volbu dají. Tomu říkám profesionalita! 😀 A myslím, že rozumím tomu mixu, o kterým píšeš. V poslední době to mám v určitým smyslu vlastně dost podobně 🙂
Život je přece krátký na to, aby ho člověk celý strávil jen o jedné polévce 🙂
Když ale ona je tak dobrá! 😀
Asi taky zrovna nehýřím touhou něco změnit, ale občas se snažím udělat něco jinak, než tisíckrát před tím. Je to boj, v mnohých tvých větách se poznávám :o)
Přeji hezký večer, Marie Veroniko! Helena
Taky se snažím, ale přesně jak píšeš: je to boj 😀 Krásný večer i tobě 🙂