Jsem perfekcionistka. Ponechme teď stranou otázku, kdo a co všechno tenhle můj povahový rys vytvořil, upevnil nebo prohloubil, protože to není podstatné. Podstatné je, že můj vztah k chybám nikdy nebyl dobrý. Neberu je jako příležitost poučit se a udělat to příště líp, pro mě je chyba prostě selhání, ke kterému nikdy nemělo dojít. Chyby můžou dělat ostatní, tys to měla mít správně. A nejen správně. Nejlíp. Tohle celoživotně slyším ve svojí hlavě. Vím o tom a pomalu to měním – a jako správný na výkon orientovaný perfekcionista můžu prohlásit, že mám výsledky. Kupříkladu moje zábrany zkoušet jen tak nové věci se za posledních pár let významně snížily, což mělo za následek například to, že jsem na podzim s lehkým srdcem začala učit. Chvíli mi trvalo, než mi v úplnosti došlo, že teď na mě doopravdy závisejí jiní lidé, navíc lidé, jejichž křehkost vidím na první pohled. Potom jsme spolu navázali opravdový vztah, založený nejen na tom, že já jim něco vykládám a oni poslouchají. A pak jsem si uvědomila svou obrovskou zodpovědnost – a můj perfekcionismus se vrátil v plné síle a s brněním na levelu sto.
Když svoje studenty pochválím, celí se rozsvítí. Někteří mi řekli, že se strašně báli mluvit, ale to, jakou zpětnou vazbu jsem jim dala, jim pomohlo se bát míň. Tady si asi začínáte ťukat na čelo, protože co může učitel jazyka chtít víc? Jenže můj vnitřní úzkostný perfekcionista v tu chvíli zařval: a uvědomuješ si, že teď, když vylezli ze zákopů, je můžeš o to víc pochroumat? Občas se mi tak stává, že mě v některých hodinách zavalí hotová vlna sebekritiky. Co já tady vlastně dělám? Stačím na to? Nesype se mi ta hodina poněkud? Nekecají už moc? Proč mi tam vzadu zase někdo svačí? Je to moje chyba? Nenechávám vlát ty míň aktivní na chvostu, zatímco se bavím s těmi iniciativními? A proč jim proboha leží na lavici ten šroubovák?
Jsou chvíle, kdy se mi myšlenka na to, že mi při učení chybí teorie i praxe, vrací s bolestnou intenzitou. Někdy si po hodině říkám, co všechno bych udělala napodruhé jinak a že moje třída pokusných chudinků schytá úplně všechny moje začátečnické chyby a jak k tomu přijdou. A jako se vším ani tady neváhám uplatnit svůj perfekcionisticky dokonalý dvojí metr: když dělají chyby oni, přistupuju k nim s laskavostí (tak by to přece učitel měl dělat), zdůrazňuju, že chyby dělá každý – a s lítostí sleduju, že i tak v jejich očích vidím pocity smutku a selhání. A pak se něco nepovede mně a vnímám to jako naprosté fiasko.
Něco je tady ale tentokrát přece jen jinak. Ti, kdo mi nejvíc sypou sůl do ran, jsou totiž zároveň mým největším lékem. Ano, právě moji studenti mě z mých perfekcionistických epizod, které spouštějí, vytahují nejčastěji. Když jsem kupříkladu zadala domácí úkol (podívat se na vtipné a zároveň velmi kvalitně zpracované video o umělé inteligenci), řekl jeden student po hodině, která se neubírala zrovna tam, kam jsem si představovala, že i zaváhal, že by ty odpovědi na moje otázky k videu nechal napsat ChatGPT, ale že ho to téma zajímalo a prostě se na to chtěl podívat. Ostatní mi předtím do mailu, ve kterém mi ony odpovědi posílali, zase psali, že se jim to video líbilo, že ten kanál na YouTube začali odebírat, že jsou rádi, že se o tomhle tématu něco dozvědí, i když je jim normálně vzdálené, nebo že rozečetli tu knížku, jak jsme se o ní onehdy bavili, a že je prostě skvělá.
V takových momentech, obzvlášť když následují po hodině, ve které jsem vnímala značné rezervy, cítím, jak se ve mně něco trhá. Jsou to moje celoživotní šílené nároky na sebe sama. Moji studenti mě očividně nepotřebují dokonalou. Potřebují mě autentickou a naslouchající. I když to znamená, že někdy přestřelím, jindy nedostřelím a ještě jindy se nestrefím. Já je konec konců vídám ráda, i když mi hláskovou skupinu ing pořád vyslovují s pěkným českým k na konci. Stejně tak oni mi ten vtip s radostí pošlou, ať už se poslední hodina ubírala podle mých představ, nebo ne. Mého vnitřního perfekcionistu to bolestně drásá, zároveň je to ale velmi osvobozující. A jestli někdy dojdeme do bodu, kdy budeme dělat chyby a v očích se nám při tom nikomu nebude zračit smutek, lítost a zklamání, bude to pro nás všechny největší výhra, jakou si dovedu představit.
Moje pritelkyne ted uci soukrome, ale v devadedatkach ucila na ucnaku..Hulila se tam trava, zajem melo par lidi ve tride…Dzungle pred tabuli…..Jak to klasifikovat, jak ostatni aspon trochu meco naucit, aby neztratili motivaci ti zainzeresovani?Zde by myslim perfekcionismus rychle vymizel.
No tedy, to musela být opravdu tvrdá škola. Tam jsou pro učitele v zásadě jen dvě možnosti: buď se z nich stanou vyhořelí a demotivovaní cynici, nebo totálně vyzenovaní buddhové 😀
Já myslím, že právě tou určitou nedokonalostí jsou lidé krásní a jedineční 🙂
Co je lepší – případná chyba začátečníka plného nadšení, nebo jakoby „rutinní bezchybnost“ vyhořelého učitele, který už nemá vůbec zájem a dokáže předmět přímo zprotivit.
Sama asi nejlíp vidíš, jestli Tvé studenty hodina baví, nebo jsou otrávení a angličtinu začínají nenávidět 🙂
Jinak mi na případný perfekcionismus (taky se někdy vynoří, nejen u mě, i u dětí) velice dobře pomáhá Paretův princip 80/20. Tohle mi připadá jako geniální pomoc zejména pro tyto případy.
—
I když, ten šroubovák na lavici, ten mi vrtá hlavou… 🙂
—
A ještě, zároveň si myslím, že je super, že se na to dokážeš dívat i z té kritičtější stránky, studenti jsou opravdu různí, a možná někteří introverti se opravdu nemusí umět vmísit mezi ty extrovertnější – a tím, že jsi schopna i toto vidět, tak máš k té dokonalosti ve výsledku dobře našlápnuto 🙂
—
Mi osobně se třeba z dřívějších zmínek moc líbilo, když ses jich ptala na ten způsob oslovení, který mají rádi. To mi přišlo úplně bezvadné!
Díky za milá a podpůrná slova 🙂 A Paretův princip je super! Díky, že jsi mi ho připomněla. Měla jsem ho někde vzadu v hlavě, ale byl tedy zastrčený už dost slučně. A co se týče šroubováku, tak ten si jeden student přinesl na biologii a používal ho jako ukazovátko při prezentaci. To nevymyslíš 🙂
Mně se moc líbí myšlenka, že zavilý perfekcionista chce být nejlepší i ve svém boji s vlastním perfekcionismem :-).
Za tu dobu, co jsem učil, jsem dospěl k názoru, že máloco studenti odpustí tak snadno jako nedokonalost a máloco tak obtížně jako neupřímnost a povýšenost.
Prostě žádné výjimky! 🙂 Díky za tohle ponaučení. Až to na mě zase přijde, tak si ho snad vytisknu a dám nad stůl (doma, samozřejmě)!
Ja bych to brala jako reciprocni vyuku, kterou ti tvi studenti davaji vymenou za skvelou anglictinu. Jen nevim, jak ten predmet nazvat – chybocvik?:)
Jo, přesně tak se to snažím brát 🙂 A chybocvik je naprosto boží!
Jsem ráda, že aspoň své studenty šetříš a jsi „pes“ jen sama na sebe. 🙂 Mně se někdy stane, že slovem perfectionizm maskuji svou pomalost – „Dělám to pomalu, ale bezchybně. Támle kolegyně si div neutrhne pajšl, jak kvaltuje, ale nemá to tak úhledně.“ Ono je asi „nejlepší“ najít nějaký rozumný kompromis, protože být trvale na špici je hrozně vyčerpávající. 🙂
Vyčerpávající to je tedy pořádně! Taky bych si někdy měla dopřát dělat věci pomalu 🙂
Vítej v klubu! Perfekcionalismus je dráha do pekel nebo minimálně cesta k psychologovi a antidepresivům. Když jsem zjistila, že moje děti ani klienti dokonalost tak úplně neocení, ba co víc, oni ji dokonce ani nepoznají nebo nevidí, a ještě hůř, oni o ní nestojí, náramně se mi ulevilo. Fakt si to užívám :).
Můj prvorozený mívá zase na stole ve škole kobercovku. A na klíčích klíč. Ten na matice. Neptám se proč, nechci to vědět :D.
Ten šroubovák nakonec měl docela jednoduché (byť pořád lehce bizarní) vysvětlení – student měl prezentaci na jiné hodině a šroubovák si donesl jako ukazovátko. Asi to byla první věc, kterou měl po ruce 😀
A co se perfekcionismu týče, tak zjištění, že okolí dokonalost vlastně nevyžaduje a že je snaha o její dosažení velmi často kontraproduktivní, je, myslím, naprosto klíčové. Pak už jde hlavně o to zvládnout zvláčnět tu železnou košili 🙂
Hody, hody doprovody, dejte vejce malovaný nebo bílý, slepička vám snese jiný.
Má milá, myslím, že správný učil o sobě a o tom jak působí a co předává, pochybuje celý život. Jen ti hloupí si myslí, že jsou nej!
Je to boj, ale myslím, že si vedeš velmi dobře.
Přeji hezký víkend, Helena
Děkuju za povzbudivá slova, hned je mi o trochu lehčeji 🙂