Tak si to shrňme. Jsem doktorandka. Bádám, čtu, píšu dizertaci a nechávám se unášet fascinujícími intelektuálními dobrodružstvími a objevováním nových souvislostí. Do toho učím na fakultě. Mám vlastní seminář, který jsem si navrhla úplně sama, povedlo se mi s ním prorazit a přihlásilo se mi na něj dvakrát tolik studentů, než jsem čekala. A k tomu učím na gymplu. Tam mám momentálně jen jednu třídu svých nejmilejších teenagerů, se kterými jsem se rozhodla zůstat, i když jsem nemusela. Samé skvělé věci. Ale někdy je jich už opravdu moc.
Stanovit si hranice v akademické práci po všech těch letech strávených studiem umím. Poznám, kdy mám dost a je třeba zaklapnout notebook nebo knihu, protože jakékoli další úsilí by znamenalo akorát tupě zírat do stránek, které by klidně mohly být prázdné a vyšlo by to nastejno. Jenže pak je tady učení. Nádherná, kreativní a naplňující práce, kde je všechno nové, experiment a výzva. Baví mě vymýšlet aktivity pro moje gympláky: jakému tématu se budeme věnovat, aby o něm mohli napsat esej, jaký domácí úkol je bude bavit a zároveň se při něm něco naučí, jaký text ještě zvládnou a jaké abstrakce už jsou schopni. Stejně tak mě baví navrhovat si svůj vlastní seminář, kde mě nikdo neomezuje, nemusím řešit žádné osnovy a forma výuky i systém hodnocení jsou zcela na mě. Splněný sen! Fascinuje mě vymýšlet interaktivní prvky, otázky k diskusi, zábavné příklady, zážitkové aktivity a úkoly, při kterých nejde o správnost, ale o to, aby při něm studentům něco došlo. Tohle přesně jsem chtěla – a právě v tom je zakopaný pes. Protože stanovit si hranice tady zatím bolestně neumím.
Když mě unaví vlastní akademické psaní, otevírám tak učebnice nebo internet a začínám vymýšlet hodiny, protože to je přece úplně jiný druh práce a na tu ještě energii mám. Když čtu knížku, dělám si paralelně dvoje výpisky: jedny pro účely dizertace a druhé pro výuku. Nezřídka kvůli tomu rozečtu třeba i pět věcí najednou, protože do výuky potřebuju obsáhnout celé téma naráz a, jak se pak ukáže, do dizertace se mi to vlastně bude hodit taky. Já, která nemám ráda rozdělaných několik věcí najednou, se v posledních týdnech přistihuji, jak mám v prohlížeči otevřený milion oken a na půl milionu z nich mám rozpracováno něco, od čeho jsem v půlce odběhla, protože jsem si vzpomněla, že vlastně musím udělat ještě to či ono. A někdy se dokonce v půlce noci vzbudím s pocitem, že někomu něco vykládám a vůbec jsem ve spánku nepřestala. A to jsem tedy rozhodně nechtěla.
Myslím, že od týdne, kdy začal semestr a s ním moje výuka na fakultě, v jistém smyslu zažívám, jaké to je, být typický český doktorand. Dělat deset věcí najednou a žádnou tak úplně na sto procent, prokládat jednu povinnost druhou, balancovat na tenké hranici deadlinů z několika zdrojů, některé dny končit s přípravami v devět večer, v jiné dny si říct „tak a teď konečně odpovím na ty e-maily, co mi tady už měsíc visí“ a po pěti hodinách zjistit, že je půlden pryč, ani nevím jak. Volba je tu očividná: přeřadit některé z povinností na druhou kolej, kde začnou nutně okorávat, nebo se totálně přehltit. Nejošidnější přitom je, že se velice snadno stane to druhé, i když se nakrásně zrovna rozhodnete pro to první. Vy si totiž samozřejmě můžete říct, že teď si uděláte pauzu, i když byste mohli dělat sto jiných věcí; ale jak to vysvětlit rozjetému mozku, který ví, že vždycky přece můžete o další vyučovací hodině aspoň přemýšlet?
A tak jsem ve svém životě došla do zvláštního bodu: do situace, kterou jsem zároveň chtěla i nechtěla. Moji studenti jsou skvělí, australští akademici podporující, laskaví a nápomocní aspoň online, dizertace mi roste před očima. Zároveň lítám jako hadr na holi, nedovedu se zastavit, jsem unavená, pořád něco odkládám a někdy mám velké potíže vzpomenout si, co jsem dělala například v sobotu. I s dobrými věcmi se to zkrátka dá přehnat, a i když milujete jízdu na horské dráze, po nějaké době prostě budete potřebovat vystoupit. Naučit se to všechno, co ve svém životě chci, uřídit tak, aby se to dalo vydržet, bude výzva. Ale jaké jiné výzvy už by měl člověk chtít řešit?
Jedes -li na tygru, je velmi obtizne vystoupit…
Teď přemýšlím, jaká zvířata bych pro ty svoje různé závazky zvolila 🙂 Tygr by nejspíš byl doktorát, učení na fakultě bych viděla spíš na nějakého pořádně velkého psa a učení na gymplu by mohl být třeba rys. A teď jeď na všech třech najednou! 🙂
To je těžké:( Ale je dobré mít plán a držet se ho, pokud tě jedna z těch věcí začne požírat až moc. Vlastně je to „jednoduché“: seřadit si je podle tvých priorit. A nezapomeň tam připsat i osobní život, nebo čas jen na to být sama se sebou. Jinak to přemýšlení nad něčím během práce na něčem jiném znám docela dobře. Ono je to celkem neškodné, když to nepřesáhne míru. Ale je to dobré kompenzovat aktivitou, při které se moc nepřemýšlet nedá, aby se nepřehřál vnitřní procesor:) Mně na to pomáhá impro a (rychlejší) sport, protože při józe to paradoxně bohužel neumím a vymýšlím snad ještě víc než obvykle v klidu.
Jo, jóga v tomhle dovede být dost ošidná! Stejně jako jakákoli jiná meditativní činnost. Pro mozek očividně není nic přitažlivějšího, než začít šílet aktivitou, když se má pokud možno co nejvíc zklidnit 🙂 Každopádně naplánovat si tam čas i pro sebe, to, jak zjišťuju, je naprosto prioritní. Bez toho to nejen nejde, ale člověk pak začne ztrácet chuť do toho, co ho normálně baví. A to fakt nechci!
Myslím, že to je fakt – nezapomenout v tom švunku na sebe.
Mi dříve trvalo, než jsem k tomu došla. Ale hodně se posledních pár let řídím tou klasickou poučkou z letadel – kyslíkovou masku nejdřív sobě a až pak dítěti. Přeneseně to lze použít teoreticky kdekoli…
Jinak s tou jógou – taky jsem ji zkusila v době extra shonu, že mě jako zklidní – a neskutečně jsem tam trpěla tím, jak ztrácím čas – a v podstatě mi přidávala stres. Takže jak píše Psice, v to uhoněné období jsem asi taky spíš pro to dynamičtější vybití se.
A držím palce, ať to zdárně ustojíš. Věřím, že to není lehké, tohle vše dobře vybalancovat.
Metafora s kyslíkovou maskou se mi moc líbí! To je vážně trefné. A co se té jógy týče, tak mě zklidní prakticky vždycky, akorát ze začátku musím občas dost namáhavě krotit mozek, že teď se teda fakt jako pracovat nebude. Občas je to, jak píšeš, stresující, ale přijde mi, že výsledky to má skoro vždycky 🙂
Nějak jsem tam nezaznamenal, kdy chodíš na pivo? (na víno, na kafe, šlehnout si…)
Zpravidla po večerech 🙂 A byť podobných večerů v poslední době nebylo právě mnoho, daleko varovnější pro mě osobně bylo, když jsem si uvědomila, že jsem přestala chodit ven na svoje sólo procházky. Tehdy mi došlo, že už je fakt nutno začít reorganizovat.
Zdánlivě to s tím nesouvisí, ale: máme vlastní firmu skoro 30 let a nikdy není práce akorát. Vždycky jí je víc a musím napsat – naštěstí!!!
Vybalancovat to není jednoduché, i po těch letech se to pořád učíme, ale nevzdáváme to :o)
Radost jsem ti asi neudělala, že…
Moc tě zdravím, Marie Veroniko! Helena
Tak vidím, že mě opravdu čeká běh na dlouhou trať! Ještěže má semestr jenom tři měsíce 😀
Přeju, ať se podaří všechny aktivity sladit a akce „hadr na holi“ brzy skončí. 🙂
Děkuju! 🙂 Přinejhorším to jistí konec semestru, který už není zase tak daleko 😀
Na podobný kolotoč si pamatuji z doby, kdy jsem učil: Na hodiny je možné se připravovat prakticky neomezenou dobu, pak vlastní učení a po večerech a o prázdninách psaní učebnice. Neumím si představit, že bych měl v té době třeba udržovaný blog. Ale bral jsem to za určitou formu daně za tu neobyčejnou výsadu, že mě moje práce baví :-).
Panejo, ty jsi k tomu všemu ještě psal učebnici? To tedy musel být opravdu pořádný kolotoč! Každopádně to, že na hodiny je možné se připravovat prakticky neomezenou dobu, je naprosto přesné. A co se toho blogu týče, jo, je to výzva. Ale semestr už je v půlce 🙂
Marie Veroniko, sem k tobě se chodím učit o životě čím dál raději. VŽDYCKY se mi z tvých úvah a zkušeností něco hodí. Teď budu měnit místo pobytu (zimní letní pobyt) a nevím co to obojí bude obnášet. Snad se naučím žít jak na farmičce v létě, tak v městě v zimě. A snad mi to zase něco přínosného dá. Je u tebe na blogu tolik naučení ;-)))
Měj se kvalitně a žij „do polosyta“, nezapomínej na sebe ani na nás :-)))
Tenhle komentář mě tedy opravdu zahřál u srdce! Děkuju 🙂 Začala jsem se usmívat na svůj telefon tak, že si lidi kolem museli myslet, že si píšu s nějakým ctitelem 🙂 Budu držet palce do změny místa pobytu a ať je to přínosné po všech stránkách!
Říká se, že všeho moc škodí, takže to platí asi i o tom dobrém. Přeji ti, ať se ti to podaří vybalancovat tak, abys nepadla vyčerpáním. Občas s tím taky bojuju a pak mám blbý pocit, že toho dělám moc najednou, ale nic z toho pořádně.
Blbému pocitu je všeobecně obtížné se vyhnout – buď máš pocit, že se flákáš, i kdybys mohla pracovat, anebo že toho děláš moc a nic z toho pořádně. Cesta ven zjevně vede někudy úplně jinudy. Díky 🙂
Ty jsi úžasná!
Studenti na gymnáziu i na univerzitě tě musí mít rádi. 🙂
Najít si čas na odpočinek je těžké, to znám. Zároveň tě ale pořád něco žene a v povinnostech nehodláš ubrat, že jo?
Děkuju! 🙂 A ano, pořád mě něco žene dopředu a ubírá se opravdu velice těžko. Ještěže už semestr co nevidět skončí a bude ubráno za mě 😀