Uznávám, učení se tady na blogu pomalu stává novou Austrálií. Je mi to lehce trapné, ale nemůžu si pomoct. Přestože učím vlastně jen trošku, zaměstnává to moji mentální kapacitu nebývalou měrou. Ostatně aby taky ne: všechno je nové, intenzivní, nabité emocemi a plné překvapení. A hlavně úplně jiné, než jsem čekala.
Studenti jsou hloupí, líní, nemají o nic zájem a chtějí se jen flákat. To je písnička, kterou všichni známe tak dobře, že ji snad ani nemá cenu opakovat. Jenže já jsem hypersenzitivní INFJ a za katedru jsem nakráčela s přesvědčením, že moji studenti jsou lidské bytosti, které chtějí totéž jako všichni ostatní: totiž aby je měl někdo rád. To, co jsem uviděla v lavicích, nadzvedlo leckteré pokličky na mých dávných emočních papiňácích a probudilo mnoho starých křivd. Teenageři, kteří mi s nedůvěrou hleděli do očí, seděli jako zařezaní, nechtěli mluvit, a když jsem je vyvolala, viděla jsem tu obrovskou neochotu a u některých rovnou strach. Z jedné studentky jsem musela natřikrát páčit, jakou podobou jejího jména ji mám oslovovat, jiní se pro změnu rozhodli utéct do humoru a házet do pléna vtipy a hlášky, ovšem z bezpečí češtiny a poslední lavice. Bylo mi jasné, že takhle to nechci.
A tak jsem se pustila do budování vztahů. Ticho ve třídě jsem sesadila na svém žebříčku pedagogických priorit hluboko pod jeho obvyklé místo, a pokud hluk nepřekročil rozumnou hranici, přestala jsem ho řešit. Však my na zkouškách orchestru taky kecáme. Začala jsem se svých studentů ptát na to, co plánují na víkend a co si myslí o tom či onom. Když mi říkali, že píšou z dějepisu, zajímala jsem se, z čeho test bude – a pak jsme si popovídali o tom, co koho z nich z historie zajímá a proč. V esejích a mluvených prezentacích jsem jim nejen opravovala chyby, ale i je chválila za to, co se jim povedlo; v hodinách jsem uplatnila svou znalost Star Wars, videoher a deskovek. Učila jsem se za pochodu, takže jsem bezpochyby nasekala celou hromadu pedagogických chyb a ne vždycky všechno dopadlo podle mých představ. Navzdory tomu se záhy dostavil výsledek a já jsem pochopila, proč ti, kdo opravdu chtějí být učiteli, svou práci tolik milují.
Moji teenageři totiž obživli. Stačilo velmi málo a ukázalo se něco, co mě naprosto okouzlilo. V jejich očích začala zářit jiskra, zčásti ještě dětská, zčásti už kultivovaná blížící se dospělostí, a já jsem si uvědomila, jak obrovská je síla jejich ideálů a energie jejich nadšení. To, co už i mladí dospělí často poztráceli, moji studenti pořád ještě mají. Jsou plní života, intenzivní, kreativní, dynamičtí, křišťálově průzrační a ano, nevědomí, ale právě proto pořád tak nějak nevinní a čistí. Chtějí, aby věci dávaly smysl, nebojí se snít a ještě nejsou nenapravitelně cyničtí ani vyhořelí. Když je pochválím, rozzáří se jim oči; když do výkladu zapojím vtip nebo citát z Pána Prstenů, úplně roztají a rozzáří se celí. Dojímá mě to pokaždé znovu.
Když jsem na žádost svojí kolegyně měla minulý týden v oktávě přednášku na jedno z maturitních témat, až tehdy mi došlo, jak velký kus cesty jsme spolu já a moji teenageři ušli. Oktaváni seděli jako pěny; když jsem položila otázku, mlčeli, a když jsem je požádala, aby zvedli ruku, pokud ještě neslyšeli o jednom velmi specifickém jazykovém termínu, zvedla ruku akorát ta moje kolegyně. O kolik líp mi bylo s mými vlastními studenty o hodinu později, když přede mnou bez zábran používali přezdívku pro svou bývalou angličtinářku, vtipkovali i při psaní testu a smáli se při jedné z debat, se ani nedá popsat. Nepopírám, že to občas znamená, že po třídě létají papírky, tužky nebo rovnou celé penály, někdy studenti vytahují telefony a v případě horkých témat k diskusi dokonce padla v jedné lavici facka (razím od té doby politiku „žádné násilí ve třídě!“). Nic holt není zadarmo – a když chceme emoce pozitivní, tak ty negativní prostě někdy přijdou taky. Není vždycky snadné udržet to v konstruktivních mezích. Ale v momentě, kdy se moji studenti celí rozsvítí a začnou živě, nadšeně a s veškerou intenzitou svého mládí reagovat, mám jasno. Takhle přesně to chci, protože právě tohle je na celé učitelské profesi to nejkrásnější.
Musím přiznat, že jsi uhodila hřebíček na hlavičku. I pro toho největšího arogantního blba je učitel taková autorita, možná i tak trochu náhražka rodiče a pokud si ti učitelé na svých žácích vylejvají zlost, tak není potom divu, že se točíme v bludném kruhu frustrované společnosti. Ach jo. Ale je super, že to vnímáš přesně opačně! Když jsem měla praxi, tak jsem taky byla ze svých „žáků“ nadšená, dokonce mě i těšilo, že mi ne vždy věřili, protože učitel má být průvodce, ne Kim Čong-ill. :))
Vidíš, to je velmi zajímavý podnět s tou důvěrou – takhle by mě to vůbec nenapadlo dělat, ale rozhodně to smysl dává. Já jsem v tomhle spíš zvolila strategii, že chci důvěru co největší, ale zároveň nejsem neomylná ani rodilý mluvčí a tím pádem prostě občas dělám chyby. Ovšem zároveň se snažím razit přesvědčení, že dělat chyby je normální, dělají je úplně všichni, a to, na čem záleží, je jestli člověk sdělil to, co sdělit chtěl. V tomhle ovšem stojím proti úplně celému školskému systému a řeknu ti, že to jsou pořádně velké větrné mlýny.
Ahojky! Musím se přiznat, je neskutečně příjemné číst tvůj blog po nějaké době! Mám chuť přečíst všechny články, které jsem „zameškala“. 🙂
Podle mě na to jdeš moc dobře. Učitelé jazyků by měli se studenty opravdu především mluvit, protože o tom to nakonec je: naučit se mluvit. Je jedno, jak dobře nebo špatně umíš gramatiku, ale pokud se třeba bojíš vyprávět o něčem nebo na nic nemáš názor, k čemu ti jsou slovíčka a správné formy minulého času. 🙂 Je to pohlazení po duši a úplně si přeju, abych tě na střední potkala! 😀
Hodně vnímám to přibližování se studentům, když občas prezentuji náš projekt Do Německa na zkušenou. Vždycky na začátku jim řeknu, že jsem jen o pár let starší než oni, a ať mi klidně tykají. Pak mluvím, vyprávím, snažím se přiblížit ty možnosti nějak realisticky a přitom znít pořád rozumně. A mám pak vždycky neskutečnou radost, když se za mnou po prezentaci někdo zastaví a zeptá se na to, co ho zajímá, nebo když mi později napíšou na instagram, nebo když mi učitelka řekne, že to bylo krásný a že to i jí dalo nápady, jak se studenty dál pracovat. 🙂
Myslím si, že nikdo není ze své podstaty líný nebo blbý. Jen prostě ve spoustě z nás už ten systém a život tak nějak zabil zvědavost a touhu poznávat. 🙂
Krásný a inspirativní! Když za tebou chodí i učitelky, tak to je jasný znamení, že děláš svou práci opravdu dobře 🙂 Jen tak dál! A přesně – máloco v téhle pozici potěší tak jako chytrý dotaz k věci 🙂
Od svého nástupu do domova seniorů mám tady taky potřebu sdílet na toto téma svoje pocity a poznatky. Takže nechci slyšet, že je ti lehce trapné tu z toho dělat druhou Austrálii (která byla mimochodem super!), protože mě tohle čtení moc baví. To, že naše školství díky takovým, jako jsi ty, ještě není tak úplně v háji, to je tak krásné pohlazení :).
P.S: Dokud přes třídu nelítají studenti, je to v pořádku :).
Tak jestli jsou moje články o učení srovnatelné s těmi tvými o seniorech, hned jsou všechny trapné pocity pryč 🙂 Děkuju! A studenti přes třídu nelítají. Ani vzduchem, ani po zemi 😉
Cetl jsem v beletrizovanem zivotopise Jana Nerudy, jak prinprvni hodine nemciny na nemeckem gymnaziu nalakal zaky na neoravidelna slovesa procitenou recitaci atraktivni pasaze z Fausta..Pak jaj by se zmenil vyznam pri jinem casovani, take zajimave..a pak vyoyseme sibta hnusna nepravidelba slovesa zbtoho textu a jejich casovani..Vezmem to podle abecedy…Arbes…
No vida, jaký to byl osvícený pedagog! Možná bych taky měla začít pracovat s literaturou 🙂
Vic, jen vic! Clanku o zabavnem ucitelovani i pedagogu jako jsi ty. Ackoliv to mozna nuze vest k abstinencnimu syndromu, az se posunou zase dal. Pevne verim, ze v nich ale tahle jiskra uz ale zustane, co se tyka zajmu a premysleni nad ramec ucebnic.
Ó, děkuji! 🙂 A ze zkušenosti můžu potvrdit: ztráta skvělého učitele je velmi smutná a citelná, a když to v ostatních životních a vztahových doménách zrovna neklape, může být skoro až tragická. Teď v pololetí jsem se s částí svých studentů loučila (personální zemětřesení, které mě přivedlo, pomalu ale jistě opadá) a byl to hodně velký doják i po tom jednom čtvrtletí.
Ty Tvé učitelské postřehy čtu moc ráda.
U dětí vidím, jak moc učitelé mohou ovlivnit, nadchnout nebo naopak odradit.
Je mi líto, že takto nadšených vás nepobíhá po školách víc (i když chápu, že to je dost náročné povolání).
Díky 🙂 A ano, přesně to je mi taky líto. Když jdu někdy do školní jídelny na oběd a slyším tam některé ty konverzace, tak si říkám „honem dojez a utíkej“. Už jsem tedy zažila i inspirativní povídání, ale první varianta významně převažuje.
Ten článek je tak dojemný, že mi až vlezly slzy do očí. Jsem si vzpomněla jak mi asi ve čtvrté třídě soudružka učitelka nečekaně vrazila pohlavek, že jsem něco nevěděla nebo neuměla a pak mi ještě vynadala, že nejsem učesaná. Původně jsem učesaná byla, jenže cestou do školy se to nějak zvrtlo a ve školní brašně jsem česáček neměla. Dnes mladí mají půlku vlasů blond, druhou půlku černou, uprostřed zrzavo a nikdo ani nehlesne.
To, že se s námi tady na blogu o své kantorské zkušenosti dělíš, je moc fajn. Tvoji studenti mají hodně velkou kliku, žes jim zkřížila cestu do života. 🙂
Děkuju! 🙂 A co se extravagantních studentů týče, připadá mi, že realita není ani zdaleka tak horká, jak se někdy říká (aspoň tady u nás). Většina mých studentů i studentek vypadá velice nenápadně – asi ty růžovofialové vlasy přijdou až na univerzitě 🙂
Ano, přesně tak to je. Navázat vztah je základ. Vzpomínám jen na ty učitele, kteří nám byli ochodní říct něco ze svého života a zajímali se o nás.
V praxi jsem si ověřila, že stačí s dětmi trochu zablbnout a hned se s nimi komunikuje lépe. Vlastně i s deváťáky na doučování jde všechno snadněji od té doby, co jsem se začala zajímat o dění u nich ve třídě.
Kdybys mě učila angličtinu, možná bych ji i měla ráda.
* Myslím angličtinu jako jazyk, předmět bych měla ráda určitě!
Přesně! U těch mladších zablbnout, u starších sdílet něco osobního. Ne nutně nějaká ožehavá témata, ale vnímám, že kdykoli zmíním něco ze svého života (typu že jsem pracovala v korporátu a jaký to bylo), tak začnou fakt bedlivě poslouchat. A ten zbytek pak už jde skoro sám 🙂
Když se mě někdo občas ptal, musel jsem připustit, že oproti učení jsou jiné profese, aspoň ty, které si umím vybavit nebo aspoň představit, tak nějak plošší… 🙂
To je moc přesné! Dokud jsem to nezažila, nedovedla jsem si představit, jak nebetyčný rozdíl to je. A hlavně jsem měla za to, že jde zhruba o podobnou neplochost, jakou člověk zažívá třeba na horské dráze nebo při bungee jumpingu – a ne o velmi pozitivní a v rámci možností vlastně i docela autentické a emocionální osobní vazby.
Moc krásné! Pevně věřím, že tvůj přístup je inspirací mnohým dalším. Vzala si to za správný konec.
Marie Veroniko, měj hezké dny, Helena
Děkuji 🙂 Kdyby byl tenhle přístup inspirací druhým, měla bych opravdu velkou radost. Všeobecně si totiž připadám spíš jako jehla v kupce sena. Ale kdo ví, třeba jednou… 🙂