Ano, dnešní článek bude poněkud kontroverzní. Stejně jako na náboženství, genderové role nebo bramborový salát má totiž na školství názor úplně každý. Ale nemůžu si pomoct – po prvním měsíci za katedrou mi připadá to, co jsem tušila už jako studentka, naprosto jasné. Známky – minimálně u některých předmětů – vůbec ničemu neslouží.
Nalijme si čistého vína: známky nejsou zpětná vazba. Rozhodně tedy ne taková, která by vám pomohla se jakkoli zlepšit. Je to donucovací nástroj, který studenty nutí se učit. To samo o sobě ještě není nutně špatně, některé věci prostě je potřeba se namemorovat. Při výuce cizího jazyka tak testy na slovíčka nebo nepravidelná slovesa dávají smysl. Jenže pak je tady všechno ostatní; třeba takové drobnosti, jako je mluvení a psaní.
S jednou ze svých tříd jsem se v posledních dvou týdnech věnovala hlavně mluvení: od výslovnosti a slovního přízvuku až po intonaci, přednes a kontakt s publikem. Bojí se, ale baví je to a zlepšují se. Každému z nich dávám zpětnou vazbu na konkrétní výkon a opravuji konkrétní chyby. Známkovat to mi nedává absolutně žádný smysl. Porovnejte sami: „Pozor na rozdíl mezi v a w a dělej víc pauz, mluvíš jako kulomet a publikum ti nestačí.“ versus „Za dvě.“ Co si odnesete z prvního a co z druhého hodnocení? Známka má naprosto nulovou informační hodnotu. Jediné, co obsahuje, je srovnání s vašimi herecky nadanějšími spolužáky.
Nebo psaní. Takzvané kriteriální hodnocení slohů (bodové hodnocení v různých kategoriích od pravopisu přes adekvátnost slovní zásoby až po celkovou koherenci textu) umožňuje studentovi okamžitě vidět, co konkrétně může zlepšit a jak. Když mu dám tři body za spojovací výrazy, ví, že příště by měl přidat nějaké ty slovní vychytávky, na které si anglický akademický text potrpí; když dostane tři body za argumentaci, protože jeho závěr nevychází z argumentů v textu, taky ví, co se stalo a jak s tím naložit. Jistě, je možné stanovit pro jistý počet bodů i jistou známku, ale skutečně nevím, komu se tím prospěje. Jediný důsledek toho, že jste dostali známku, je, že jste dostali známku.
Jak se blíží pololetí, kdy se píše vlna velkých testů a uzavírá se klasifikace, vidím nesmyslnost známek o to ostřeji. Je to nejen umělý systém, jehož pointa mi uniká; je to kontraproduktivní systém, který mi při výuce překáží a který vede k tomu, že se české školství jako celek soustředí na to, co se snadno známkuje. Výsledek? S mými studenty „nikdy nikdo mluvení nedělal“ a „takovou zpětnou vazbu na slohy ještě nedostali“. Jelikož jsem na fakultě systém hodnocení bez známek na vlastní kůži zažila, vím, že smysluplné alternativy existují a fungují. Když jsem minulý týden se svou nejstarší třídou zorganizovala moderovanou diskusi v angličtině na tohle téma, zjistila jsem, že to vědí taky. Co tedy s tím konečně něco udělat?
Vezmi si třeba dějepis. Den, měsíc a rok toho a onoho, to se dobře učí a známkuje. Co vedlo k Velké francouzské revoluci, to se nám v jakémsi iniciativním záchvěvu pokoušel učitel vysvětlit jednou jedenkrát a pak už se k tomuto stylu výkladu nikdy nevrátil. A tak student data po testu úspěšně zapomene a neví nic, a i kdyby si je pamatoval, co mu to o historii řekne?
Z dějepisu jsem měla podobný pocit – biflování letopočtů bez souvislostí a návazností. Přitom zrovna dějepis by se dal pojmout docela dost zajímavě – a to se děje bohužel málokde.
Ano, dějepis je úplně prototypický příklad! Já ho poznala ve smysluplné podobě až na fakultě, kdy mi jediná zkouška z historie dokázala do značné míry změnit způsob, jakým se dívám nejen na minulost, ale i na současnost. A taky to byl problém – když jsem se jednou bavila o podobě téhle zkoušky s jedním z jejích autorů, byl docela smutný z toho, že místo myšlenek a argumentů, které tam chtějí a na které se explicitně ptají, jim tam studenti píšou (jak jsou zvyklí) hromady dat.
Přesně si pamatuji ten úžas z jedné z prvních překážek na VŠ nad tím, že se učíme o něčem, co existuje v reálném světě a je to fakt zajímavé. Všechny ty roky před tím to k člověku totiž nějak nedošlo
Taky si na ten šok moc dobře pamatuju. I když jsem v tomhle měla tak trochu trailer v některých volitelných předmětech na gymplu – kupříkladu literární seminář byl naprosto skvělý. Ideální předehra k tomu, jaké bomby mě čekaly na bakaláři 🙂
Rozhodně jsou věci, kde známkování není k ničemu. Má smysl, jak naznačuješ, v případě splnil x nesplnil (x nesplnil úplně), jako test na slovíčka, y/i, výpočty z matiky nebo otázky na fakta. Ale vůbec nemá smysl u kreativity. Právě to mluvení a psaní… když se mi chtělo psát slohy (často se mi nechtělo, témata mi přišla pitomá, a jelikož jsem byla fanfikce píšící a blogující puberťák, radši jsem si nechala dát za pět než psát na pitomý téma), odevzdávala jsem několikastránkové příběhy. Za jedna. Stejně jako za jedna dostal ten, co splnil délku třičtvrtě A4 a minimální požadavky na strukturu popisem, jak spadl ze stromu, odřel si koleno a naštěstí si nezlomil nohu. V tu chvíli jsme dosáhli podle hodnocení úplně stejného výsledku. Nebo když se češtinářka snažila donutit nás mluvit krátkými přednesy před tabulí, za jedna dostal prakticky každý, kdo zvládl aspoň pár vět o čemkoli. Bez komentáře o formě. Splněno, sedni. A že se výkony taky zásadně lišily. Situace „já za ten canc schytal dvojku, kde to vzala!“ a „proč tohle nestačilo ani na čtyřku?!“ navždy bez vysvětlení by pak nemusela nastávat. Na druhou stranu, asi běh na dlouhou trať. Plno učitelů se s tím nebude chtít otravovat. Pamatuju si, že ještě na základce zavedli, aby vysvědčení kromě známek mělo i slovní hodnocení, aby byla smysluplnější zpětná vazba. No a učitelé žákům s podobným průměrem prostě kopírovali dokola to samý a vystačili si s nějakými pěti verzemi hodnocení. Opět.
Přesně! Když člověk nehodnotí podle předem daných kritérií, tak je srovnávání slohů nebo ústních prezentací prakticky nemožné a dochází přesně k tomu, o čem píšeš. Nicméně abych se učitelů přece jenom maličko zastala – ono psát slovní hodnocení (nebo jakoukoli smysluplnou zpětnou vazbu) je skutečně významně časově náročnější než tam fláknout známku. Když jsem třeba opravovala ty eseje, tak jsem si při tom celou dobu říkala, že tohle asi učitel, co učí na plný úvazek, vážně nemůže dělat, protože by mu z toho hráblo. Pravda je, že jsem se s těmi kritérii teprve učila zacházet, tak mi to trvalo obzvlášť dlouho, ale stejně.
Kdysi jsem slyšela od někoho názor, že známkování existuje hlavně proto, že se to dobře zadává do statistik. Což se u individuálních slovních hodnocení moc nedá.
Já bych třeba zrušila známkování u výtvarné výchovy. Dokonce i náš učitel výtvarky na základce říkal, že každý na kreslení ten talent prostě mít nemůže. Nebo tělocvik. To jet taky kapitola sama o sobě. Tam by možná měly být jen dvě kritéria. Snaží se = prošel a nesnaží se a dělá bordel = neprošel. Zároveň by učitelé neměli dělat takový nátlak na věci, na které se žáci necítí. Například já, když jsem měla skákat přes kozu, tak jsem ji vždycky málem převrhla, když jsme měli lézt na žebřiny, tak jsem z nich spadla. A takových hrozných zážitků mám mraky. každý nemůže být sportovní typ.
Naprosto souhlasím – jak s tím, že známky existují, protože se snadno zadávají do statistik, tak s tím, že známkování v oblastech jako tělocvik nebo výtvarka (nebo v některých případech vůbec nejtraumatičtější hudebka) naprosto nedává smysl. Škoda, že zapomínáme na to, že v samotném názvu těchhle předmětů stojí „výchova“. Vždyť by to mohla být tak skvělá protiváha všech těch šprtacích předmětů!
Ve své učitelské praxi jsem zažil jediný rok, kdy se u nás na gymplu neznámkovalo (byl to tehdy v 1. polovině 90. let v našich podmínkách hodně převratný model). Hodnocení sestávalo z testů s procentuálním vyhodnocením (určovalo mimo jiné kritérium splnil/nesplnil) a ze slovního hodnocení. Pak na nás zaklekly státní úřady v čele s inspekcí a víceméně nás donutily (prostým ale účinným finančním vydíráním) přizpůsobit se většině. Prožil jsem tedy skoro celý rok vypjaté (jen zpočátku jsem se naivně domníval, že argumentační) bitvy o neznámkování, ve které jsme nakonec byli poraženi koalicí pohodlnosti a zvyku (a zdůrazňuji – zdaleka ne jen ze strany úřadů).
Známkování má samozřejmě spoustu „marketingových“ přínosů a zjednodušuje mnohé související a navazující procesy. Pro to hlavní – tedy pro samotnou výuku, efektivní hodnocení a především rozvoj žáků a studentů (o který by ovšem mělo jít v první řadě) – je podle mne nejen nedostačující, ale přímo škodlivé. A jsem přesvědčený, že to neplatí jen pro některé předměty, ale jde o obecný princip.
To je ovšem opravdu hodně smutný příběh. V mnohém mi bohužel připomněl moji domovskou fakultu a jejího jedinečného bakaláře, který začínal jako opravdu hodně jiný typ studia podle modelu amerických univerzit (IZV, ze kterého naše fakulta vznikla, byl patrně první vzdělávací ústav v zemi, který zavedl systém kreditů) a postupně se pod vlivem podobných tlaků čím dál tím víc normalizoval. Kupříkladu státnice, které jsme původně vůbec neměli, se musely zavést potom, co přišla kontrola z rektorátu. Můj ročník byl první, který je měl, a na ten poprask, co to způsobilo, si docela živě pamatuju. A ta vůbec nesmutnější část je, že když jsem dělala se zakladateli fakulty rozhovor, zcela otevřeně mi řekli, že počítají s tím, že se ten bakalář časem v zásadě úplně znormalizuje a začlení do těla univerzity a jeho jedinečnost prostě zmizí. Tehdy ve mně něco umřelo.
Stejně jako všude, je to o lidech. Když jsem nastupovala na šestiletý gympl, hrozně se mi ulevilo, že jsme neměli známkované „výchovy“ – TV, VV a HV byly klasifikované jako prospěl/neprospěl. Najednou mě nikdo nenutil lézt po tyči a když jsem se bála a měla zpocené ruce, nehrozil pětkou, najednou jsem nemusela zpívat na známky (u nás doma se nikdy nemuzicírovalo), nikdo nedostával špatné známky za obrázky. Možná i díky šesti pokrokovým rokům na gymplu, kde jsme byli vedení ke sportu a umění formou ústní zpětné vazby bez kvalifikace, dnes ráda nejen maluji, ale i zpívám a cvičím. Věřím, že je spousta dalších oblastí, kde lze toto aplikovat.
Matně vzpomínám, když se zaváděly státní maturity a spolužák z vyššího ročníku, nadaný začínající spisovatel, napsal skvělý sloh bez jediné chyby, ale dostal za 5 a maturitu musel opakovat, protože jeho vypravování doslovně nesplnilo zadání. Všichni češtináři na nás tehdy apelovali, ať se hlavně nesnažíme být kreativní a napíšeme sloh co nejnudněji, ideálně nějaký popis nebo novinový článek, kde se nemůžeme od zadání odchýlit. Nikdy víc mi celé školství nepřipadalo postavené na hlavu.
To byl ovšem pokrokový gympl, jen houšť a větší kapky! A co se těch státních maturit týče, tak my jsme byli první ročník, co je měl, a byla to veliká legrace. Taky si pamatuju na explicitní instrukce typu „moc nad tím přemýšlíš, na to ty otázky nejsou dělané, dej tam tu odpověď, která se jeví správná na první dobrou“. A taky jsem měla spolužáka, který dostal za sloh nula bodů, protože nesplnil zadání. Takže to byla vážně radost 😀
Chudák, další takový… Jestli oni nepsali vypracování na stejné téma? Pamatuji, že v zadání bylo něco s leknutím. Také to byl první ročník…
Příběh toho mého spolužáka je o něco komplikovanější, protože napoprvé vyletěl kvůli tomu, že nepřečetl knížku, kterou si vytáhl, a neváhal to komisi čestně sdělit rovnou do očí. A při druhém pokusu se stalo to s tím slohem. Takže pevně doufám, že na stejné téma nepsali 🙂
Myslím, že by se tě moje známá zeptala , kde učíš. A kolik máš žáků s odporem ke škole, se speciálními potřebami, atd.. :D. Ale je pravda, že já jsem ráda, že už chlapci májí základní a střední vzdělání za sebou 🙂
Chápu 🙂 Nepochybuju o tom, že na takové věci by se mě zeptala celá řada lidí, ale myslím si, že taková otázka nemá v téhle diskusi vůbec co dělat, protože na tom, jak funguje celý ten systém, to, kde učím, vůbec nic nemění. Otázka, kde se bere odpor ke škole, je nicméně velmi zajímavá a zasloužila by si prozkoumat daleko víc. Já jsem takový odpor taky měla, protože jsme se učili hlavně věci, které mi připadaly naprosto nesmyslné – a jak se následně ukázalo, právě takové byly.
No, na to, že učíš vlastně chvíli si to prokoukla fakt rychle.
Rozhodně přínosný přístup! A co říkají nadřízení, už viděli jak učíš? Snad jsou stejně osvícení jako ty.
Moc ti to přeji. Helena
Upřímně řečeno vlastně moc nevím, co na to říkají nadřízení. Neviděli mě a drby se školou sice šíří rychlostí světla, ale jak moc konkrétní jsou, to se ke mně minimálně zatím nedoneslo 😀 Každopádně moje revolucionaření zatím zůstává hlavně v teoretické rovině. Nějaké známky dávám a učebnici jsem si taky netroufla úplně zahodit. Ale sbírám zkušenosti a třeba jednou… 😉
Ovsem ustni hodnoceni hralo vzdy ircitou roli, zodpovefni rodice se chodili poucovat „na aktiv“ Ona existuje i skovni podoba znamek, a znamky do toho vnaseji jiszou „exaktnost“Za mne by mohlo byt na vysvedceni oboji (samotnemu slovnimu hodnoceni nelze uptit jistou vagnost),Jinak o zruseni znamkovani na nizsim stupni ZS se uvazovslo jiz v 80.letech, ale rodice byly trnkrst proti
Ono není slovní hodnocení jako slovní hodnocení. Pokud se má ohodnotit student všeobecně, pak to mohou být nicneříkající řečičky. Ale když hodnotím konkrétní výkon, třeba právě ten sloh, pak neznám vágnější a víc nicneříkající hodnocení, než je známka. Pokud ji nedoprovázejí další kritéria nebo komentář, pak je zcela arbitrární a její informační hodnota se blíží nule. Každopádně systém bez známek nemusí fungovat jen na bázi slovního hodnocení. To, co jsem zažila na fakultě, byl velmi chytře navržený systém bodového hodnocení spojený právě se zpětnou slovní vazbou na konkrétní výkon – a fungovalo to skvěle.
Kdysi jsem se snazila procpat deti na zakladku, kde funguje „pouze“ slovni hodnoceni a jakesi „mapy“, ve kterych je vyznaceno, jaky kus cesty dite ujelo. V te skole nam na den otevrenych dveri reditel vysvetloval svuj postoj i fakt, ze tam naopak spousta rodicu deti dat nechce, protoze si pripadaji o znamky sveho ditete ochuzeni! Takze znamkovani je podle me takova pohodlna zjednodusena domluva mezi skolou a vetsinou rodicu.
Mapy znějí moc dobře – kdysi jsem viděla něco podobného u neteří s tělocvikem a připadalo mi to velmi chytré. A to, že většina rodičů podporuje systém, který sami zažili, je bohužel pravda. Když jsem to zjistila, vyloženě mě to šokovalo. Mně to připadalo nesmyslné už kdysi, natož teď.
Zavřít školy, sochy Marie Terezie shodit do řeky. Tím se to vyřeší. 🎃
Že na takové krásně jednoduché řešení ještě někdo nekápl!
Já tedy vyloženě proti známkování nejsem. Ovšem ve třetí nebo čtvrté třídě jsem zažila na vlastní kůži „matematickou specialitu“ třídní učitelky, která spočívala v tom, že občas vyvolala zároveň 5 žáků, oni se postavili vedle sebe (bokem ke třídě, čelem k učitelce za stolem) a ona dávala jednoduché početní příklady. Kdo odpověděl jako první, postoupil o krok ke stolu s učitelkou. Ten, komu se podařilo dokráčet k učitelce první, dostal do žákajdy jedničku, ostatní podle dosaženého pořadí vždy o stupeň horší známku. Takže jsem klidně mohla dostat pětku, i když jsem všechny odpovědi věděla, ale nevykřikla jsem výsledek rychleji nebo hlasitěji, než někdo jiný. Absolutně jsem tohle zkoušení nesnášela.
Tedy, v životě už jsem zažila hodně neférových výukových a zkušebních metod, ale tohle láme všechny rekordy. Zajímalo by mě, kdo na to přišel – a co ho u všech všudy vedlo k tomu, že by to mohl být dobrý nápad.
Známka není zpětná vazba, nýbrž ukazatel, jak je na tom žák vzhledem k očekávaným výstupum RVP.
Jsem pro kombinaci klasifikace a formativního hodnocení, a to jak průběžně, tak na konci pololetí. Slovní hodnocení by nemuselo nutně být na vysvědčení, stačil by rozhovor s učitelem nebo třeba nějaký vzkaz v sešitě.
Velmi hezky vystiženo! 🙂 Model, který navrhuješ, bych klidně rovnou zavedla.
Protože je Nový rok, nebudu se rozčilovat, co bych si pak celý rok počala, že jo. Ale jen tak na okraj – mám naprosto stejný názor a je mi líto mých dětí. Gymnazista se se známkovacím terorem smířil a budiž mu útěchou, že vysoká bude proti tomu procházkou růžovou zahradou. Druhorozený do mě zase už od čtvrté třídy hustí, proč se to musí učit, když to nikdy v životě nebude potřebovat. A vztekáme se u toho pak oba.
Velmi, velmi soucítím. Je mi taky mých studentů v tomhle ohledu fakt líto – protože od doby, co jsem na jejich místě seděla já, se prakticky vůbec nic nezměnilo. A že já jsem tehdy nadávala fakt hodně. A nahlas. Alespoň že ta vysoká nabízí (ve většině případů) konečně vysvobození!