Některé věci člověk dlouho a pečlivě plánuje, jiné se prostě stanou. Nevím, čím to je, ale přestože se mnohdy až úzkostlivě snažím všechno naplánovat, velice často se mi věci prostě dějí. Například jsem se ke svému značnému překvapení dva týdny po návratu z Austrálie stala učitelkou.
Opravdu, není to vtip. Je ze mě (byť na malý úvazek) nefalšovaná učitelka angličtiny na jednom pražském gymplu, který mě shodou mnoha velmi nepravděpodobných náhod ulovil, hned jak jsem se vrátila, nedbaje, že jsem nikdy nestudovala nic, co by souviselo s pedagogikou. Jelikož je moje angličtina na nejlepší úrovni, na jaké kdy byla, moje rodina se hemží učiteli (krev není voda) a už dlouho tvrdím, že jazykové univerzálie, které zkoumám v rámci svého doktorátu, můžou mít i zcela praktické využití mimo jiné ve výuce jazyků, řekla jsem si, proč ne.
Poprvé v životě tak vidím české střední školství z pomyslné druhé strany. Zažívám, jaké to je, patřit mezi učitele, kteří v kabinetech nadávají na svoje kolegy (říkám tomu kabinetní politika), ale dovedou být i úžasně milí a nápomocní. Z první řady pozoruji, jak rychle se školou šíří drby – a že je to rychlost, před kterou by se zastyděl i leckterý prvotřídní sprinter. A taky pobaveně sleduji, jak se moji noví kolegové někdy chovají úplně stejně jako teenageři, které vyučují: když kupříkladu na klasifikační poradě opravují písemky, čtou si časopisy, kecají nebo si něco šudlají na mobilu.
Zejména si ale užívám společnosti chytrých a vtipných teenagerů, kteří se opravdu chtějí něčemu smysluplnému naučit. Ano, to je zatím moje zkušenost – všem populárním vyprávěnkám navzdory. Když jsme například psali esej, poslali mi ji úplně všichni, včetně těch, kdo chyběli a nic mi posílat nemuseli (tolik k mé marné naději, že toho budu mít míň na opravování). Následně jim stačilo poskytnout zpětnou vazbu a všichni do jednoho se okamžitě a výrazně zlepšili. Někteří prakticky o celou úroveň.
Od prvních chvil mi bylo jasné, že s nimi budu trávit čas ráda. Můžu při učení využívat své lingvistické zázemí a předávat jazyk tak, jak bych bývala chtěla, aby ho na střední předávali mně (věrní čtenáři možná vzpomenou našeho poněkud děsivého gymnaziálního angličtináře). A když začnu vykládat to, co považuji za opravdu zajímavé, moji studenti ztichnou, rozzáří se jim oči a začnou si sami od sebe zapisovat, je to téměř dojemné. Často při tom vzpomínám na svou milovanou Lily a její brilantní překladatelské semináře. Být alespoň z pětiny jako ona, to by byl splněný sen! Ale minimálně začátek vypadá slibně. Protože jak mi řekla, když jsem se jí jednou zeptala, jaký by měl být dobrý učitel: „Měl by mít svoje studenty rád. To stačí.“
No pritelkyne ucila nekolik let angkictinu na ucnsku a to byla jina kava…Zajem melo tak pet lidi z rocniku, hulila se tam trava apod.. Jinak podle mne jsmr meli nacstredni ucitelku se spatnym pristupem a ja s sngkictinou tezce zapasil..az pozdeji se precebjen neco naucil, …bylo by zajimave vedet, jak by si mne jako ucitelka;vyhovovsla, a jestli bych mel lepsibvysledky..
Učňák skutečně asi bude hodně jiná káva. Z tohohle hlediska jsem měla velké štěstí, protože jestli si některé střední školy v zemi můžou opravdu vybírat, kdo na nich bude studovat, jsou to pražské gymply. Zatím si naprosto netroufám odhadovat, jak bych dopadla u studentů s menším až nulovým zájmem nebo u začátečníků. To není ani trochu moje parketa 🙂
Nerad bych, aby to vypadalo jako vytahování, ale že budeš jednou (i) učit, jsem bral víceméně jako jistotu. Možná to teď přišlo rychle a nečekaně, ale nač otálet s tím, co se stejně jednou stane, že? 🙂 Pro mě čtyři roky učení na gymplu byly profesně to nejlepší období, které jsem v životě zažil, tak si myslím, že tě to bude taky naplňovat. A bohdá tvoje studenty taky :-).
To je ovšem velice hezky řečeno a beru to přesně tak: nač otálet s něčím, co se stejně jednou stane 🙂 Otázkou tak zůstává hlavně to, na které instituci nakonec zakotvím (což po nedávných zkušenostech doplňuje i pikantní otázka, na jaké polokouli). Doufám každopádně, že na to budu jednou vzpomínat jako ty!
PS: Velmi elegantní čas k publikování komentáře 🙂
To je super, že k tomu máš tak fajn přístup, úplně jsem se přistihla, jak těm Tvým studentům trošku závidím. 🙂
Na kantorech velice záleží, zda dokáží daný předmět otrávit nebo naopak žáky nadchnout…
Ó, to se úplně pýřím 🙂 A ano, taky si myslím, že na učiteli záleží. Ne že by tedy spoustu věcí člověk nezvládl sám, ale když k tomu má dobrého učitele, je ta cesta násobně rychlejší a snadnější.
Jeee, skoda, ze evidentne nejsi na tom zmurim gymplu! Preji hodne malych velkych radosti ve stylu dychtivych zapisku a fajn pedagogickou partu okolo sebe:)
Děkuju! 🙂 A i kdybych byla, tak by ještě asi pár let trvalo, než by mě mohl byť i jen hypoteticky dostat, protože jsem dost hlasitě lobbovala za to, abych učila hlavně ty starší. A ne bezdůvodně – s těmi nejstaršími, co mám, nám to funguje jednoznačně nejlíp 🙂
V mé rodině se to také hemží učiteli a do jednoho jsou to magoři. Proto chce být Matýsek učitelem, aby prý do školství přišel někdo normální a ten poměr sil trochu vyrovnal. Jo, bude to boj :D.
Velikou gratulaci ti posílám a přeji ti, aby se ti v nové profesi líbilo a abys tam byla spokojená a šťastná. Gymnazisté jsou většinou moc fajn :).
Tomu ovšem říkám ušlechtilá motivace! A rovnou říkám, že to nebude mít ani trochu jednoduché, protože jak se říká, učitelství je tak trochu diagnóza 😀
Vřelé díky 🙂
Gratuluji a přeji, ať nadšení vydrží co nejdéle 🙂 A ať tam nemáš studenty, jako jsem byla já! 😀
Díky 🙂 Bezpochyby jich takových pár bude, však co by to bylo za třídu, kdyby byla plná vzorných, aktivních a pilně studujících teenagerů 😀
Maruško, moc ti v tvé učitelské kariéře fandím a držím palce, ať nadšení vydrží co nejdéle. Na chvíli jsem se zasnila, jaké by to bylo, mít nadšenou učitelku angličtiny, co dokáže hodiny obohatit zajímavým vyprávěním o jazykových univerzáliích… A stejně tak musí být velmi naplňující i pro tebe sdílet lingvistické špeky s hltajícím publikem. 🙂
Děkuju! 🙂 Naplňující je to zatím velmi a zábavné zrovna tak. Tak uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál 🙂
To zní báječně optimisticky!
Jak říkala nominek, na učiteli hodně záleží – na jeho přístupu. Jinak i nejoblíbenější předmět může být otráven. Je vidět, že svým studentům přeješ, aby se zlepšovali. A tím už se zlepšují, to určitě na tom má podíl.
Díky za krásná slova 🙂 A ano, i nejoblíbenější předmět může být otráven, to je přesný. Na fakultě jsem si v rámci volitelných předmětů vyzkoušela zapsat si jak předmět, který mě podle názvu moc nebral, ale učil ho skvělý profesor, tak naprosto epesně vyhlížející předmět s nepříliš dobrým učitelem. Dopadlo to přesně tak, jak bych dneska čekala: první předmět se stal jedním z mých nejoblíbenějších, druhý nestál za nic. Takže ano, na učiteli rozhodně záleží 🙂
Moje mladá kolegyně má manžela Angličana, učí na gymplu a je naprosto (zufrieden, sorry satisfied :), Studenti jsou draci ! Chtějí se naučit English.
Přeji ti též takové studenty.
Hlavně nechtěj nikoho zachraňovat, protože pokud chce být někdo blbem, nemáš právo mu v tom bránit…prý :DDD
To je ovšem cenná rada, díky za ni! 😀 A je radost slyšet konečně jiné příběhy než to věčné „studenti jsou čím dál blbější a línější“. To je opravdu osvěžující 🙂
Rozhodně další zkušenost. Pokud člověk učí někoho, kdo se naučit chce, je to paráda. Na gymplu to tak doufám je.
Marie Veroniko, přeji hodně úspěchů! Helena
Je to tak 🙂 Vřelé díky!
Jéje, učit středoškoláky bych si netroufla!
Učitel by měl mít rád svoje studenty, to je pravda. A taky se umět podívat na svět tak, jak ho vidí oni.
Podle toho, co píšeš, musíš být skvělá učitelka. (Teda. Profesorka, když jsi na tom gymplu, že jo.)
Ať se daří.
Já bych si zase netroufla jít k těm malým. Se středoškoláky můžu mluvit tak, jak jsem zvyklá (víceméně) a můžu jim předávat lingvistický kontext – zatímco s dětmi bych vůbec nevěděla, co si počít! Takže čím starší studenti, tak za mě tím líp 🙂 A moc děkuju! 🙂
Pamatuji se, jak se na konci osmdesatek jeste za vlady KSC uvszovslo o zruseni znamkovani na nizsim stupni a rodice sevspise ozyvski proti tomu….Jinak ovsem odpovedni rodice se nespokojovali s pouhou znsmkou, ale chodili na aktiv, kde si mohli vyskechnout podrobnejdi hodnoceni…Jinak se ale domnivam, ze znamka svuj motivacni vyznam ma, vzledem k jiste „exakttni “ stupnici a jiste vagnosti slovniho hodnoceni. Samozrejme jde o to, jsk je pouzivana a proc nevyuzit oboji?
Hádám, že tenhle komentář se zatoulal od článku o známkách 🙂 Známky bych se hodně žinýrovala nazvat exaktními. Naopak – často jsou velmi libovolné a jediné, v čem spočívá jejich exaktnost, je to, že jsou to čísla. Jinak jako hodnocení nebo zpětná vazba jsou tím nejvágnějším, co si jde představit.
Alternativou známek každopádně není jen slovní hodnocení. To, co jsem zažila na fakultě, byl sofistikovaný bodový systém, v němž byly hlavním zdrojem bodů referáty na předem vybrané knihy nebo jejich části (čím delší nebo obtížnější text, tím vyšší bodové maximum). Student napsal referát na knihu, kterou si vybral, odeslal ho a zpravidla do týdne dostal hodnocení, a to jak konkrétní zpětnou vazbu na to, co bylo dobře a co špatně a jak to zlepšit (ve formě komentáře), tak počet bodů. Když byl počet bodů nižší, nedošlo ale k žádnému „propadnutí“ nebo zkažení známky. Student jen věděl, že toho bude muset udělat víc, protože musí dosáhnout určité bodové hranice, aby daný předmět splnil. A hlavně věděl, co má zlepšit, aby se to příště povedlo lépe.