O nečekané setrvačnosti

Odjakživa jsem setrvačný člověk. Trvá mi dlouho zvyknout si téměř na každou změnu, a i když už si zvyknu, stejně mívám tendenci se pořád sem tam ohlížet přes rameno a vzpomínat, jak to bylo dřív. Málokdy se mi ale stane, že by v mém životě došlo ke změnám tak výrazným, že by mi dělaly problém z jiných důvodů, než je moje vlastní sentimentalita. Výjezd na čtvrt roku k protinožcům mi ovšem takových změn nadělil celý ranec – a mě ještě pořád občas překvapují.

Tak třeba ježdění a chození vlevo. V Austrálii jsem se i několik týdnů po příletu bála přecházet silnici, protože jsem na každém přechodu záhadně ztrácela schopnost rozpoznat, kde je vlevo a kde vpravo. Mnohokrát jsem málem nabourala do lidí na chodníku, protože jsem zarytě chodila vpravo, a co se cyklistů týče, tak jsem měla jediné štěstí, že vždycky včas zazvonili. Myslela jsem si, že až se vrátím, vklouznu do starých zvyklostí jako ryba do vody. Co se aut a přecházení týče, přesně tak se stalo. Ale na chodníku mám pořád tvrdohlavou tendenci chodit vlevo a – opět – bourat do lidí. A pak jim ještě místo solidní české omluvy říkat „sorry“.

Asi nejvýraznější změna je ale v mém denním režimu. Moje akademická práce patrně nikdy nebyla soustřednější než během mého australského trimestru. Jeden z nejvýznamnějších důvodů je nasnadě: časový posun. Od deváté hodiny ranní, kdy zpravidla poslední české sovy uléhaly na kutě, zhruba do pěti hodin odpoledne byl totiž na všech frontách naprostý klid. Nechodily mi žádné e-maily (kromě těch pár od australských kolegů), nikdo mi ani jednou nezavolal a na chatech, sociálních sítích i blozích panovalo totální mrtvo. Zkrátka: přes den se nikde nic nedělo, protože všichni spali. Ano, bylo to poněkud osamělé, zvlášť během dní, kdy jsem se neviděla ani s Cliffem, ani s Lauren. Ale vězte, že když chcete za takových podmínek prokrastinovat, dá to skutečně neuvěřitelnou práci.

Ozvěny tohohle režimu cítím doteď. Když se ráno probudím a vykonám obvyklé ranní rituály, mám pořád velmi silnou tendenci jít na internet a očekávat, že v mailu budu mít hromadu mailů, na chatu spoustu zpráv, na blozích nové články – inu, že všechno zajímavé se událo přes noc. Ano, i po těch několika týdnech mě stále ještě překvapuje, když najdu při startu nového dne e-mailovou schránku prázdnou, protože mi pět lidí nenapsalo ve tři ráno. A což teprve, když mi někdo zavolá nebo napíše během dne! Copak v tuhle hodinu slušní lidé nespí?

Je to zkrátka jako v onom okřídleném úsloví – když člověk odjede někam daleko, tak nějakou dobu trvá, než za jeho tělem dorazí i jeho duše. Nevím, kdo je autorem, ale rozhodně souhlasím. Svým způsobem je to velká zábava, pozorovat, jak moc z mého chování najednou nedává žádný smysl. Svým způsobem je to ale poněkud děsivé. Jak se kupříkladu stalo, že za necelý měsíc budou Vánoce?!