Moje nejbizarnější australské zážitky

Když jedete na čtvrt roku do zahraničí, musíte počítat s tím, že se vám přihodí věci, které se vám doma prostě nestanou. A taky musíte počítat s tím, že i když s tím počítáte, realita tahle očekávání dost možná předčí. Jelikož už nějakou tu cestovní historii mám, nebyla moje očekávání nikterak nízká. Realita je ovšem předčila mnohonásobně. Pojďte se pobavit tím nejlepším se mnou!

Jak jsem vezla palné zbraně a drogy

Začalo to zostra, už v letadle. Každý, kdo přijíždí do Austrálie, totiž musí vyplnit lejstro přijíždějícího pasažéra, které se vás vyptá doslova na všechno: jak se jmenujete, odkud jste, čím jste přiletěli, kam jedete, kde budete bydlet, co tam budete dělat, jak dlouho vám to zabere, co vezete s sebou a pomalu i jak umřel váš prastrýc z matčiny strany (zde uctěme minutou ticha náš prostupný evropský prostor). Obzvlášť položky, které se do Austrálie nesmí dovážet, tvoří hotový seznam. Pro ilustraci: do Austrálie je velký problém dostat například deskovky s dřevěnými figurkami a na to, že byste si s sebou v kapse vzali sušenku z letadla, raději ani nemyslete. Já jsem vezla tak výbušnou položku, jako je lék na předpis, takže mi bylo jasné, že se k tomu musím někde přiznat – a přesně to jsem chtěla udělat. Jenže jediná kolonka, která souvisela s medikací, zahrnovala i jiné položky, kupříkladu palné zbraně, drogy a nelegální pornografii. Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, proč jsem se poněkud žinýrovala zrovna v téhle kolonce vyplnit „ano“. I zaškrtla jsem „ne“ a australské hraniční stráži jsem decentně sdělila, co vezu, až osobně. Paní za přepážkou se na mě významně podívala a pravila „No to jste tady měla udat ano!“ a palné zbraně, ilegální pornografii, drogy a jiné zakázané substance s gustem zaškrtla. Skoro se divím, že mě tam pustili.

Když jsem pak při cestě z Nového Zélandu musela tohle lejstro vyplňovat znovu (zde je vhodný prostor pro další minutu ticha), byla jsem už hotový mazák. Tedy ne že bych si pamatovala svoji brisbaneskou adresu, ale nemusela jsem se už nikoho na nic ptát: drogy, palné zbraně i nelegální pornografii jsem rovnou potvrdila a šla na hraniční kontrolu. A ukázalo se, že pokud by krachla moje budoucnost v akademické sféře, otevíraly by se mi nejspíš dost nadějné prospekty v oblasti pašování drog. Pán na přepážce se totiž podíval nejdřív do papíru, pak na mě a potom se shovívavě zeptal: „Prášky na předpis?“ Když jsem kývla, pustil mě rovnou dál. S takovou bych možná zvládla provézt i sušenku z letadla!

Jak jsem podepisovala závěť

Administrativní legrácky jsem při příjezdu do Austrálie čekala, jiné věci ovšem přišly jako blesk z čistého nebe. To jsme takhle jednou šli s Cliffem a Lauren na horkou čokoládu do Srdce kampusu, jak už jsme to tak měli ve zvyku. Tentokrát ale Cliff už po cestě pravil, že když jsme takhle tři, rád by toho využil, protože potřebuje dva lidi, co ho uvidí podepisovat nějaký dokument – a že už ho s sebou nosí několik týdnů, ale vždycky, když je se dvěma dalšími lidmi, na to zapomene. To sice znělo poměrně vážně, ovšem když se pak Cliff u stolečku vytasil s poslední vůlí, brada mi přeci jen lehce poklesla. Ano, čekala jsem, že navážu s australskými akademiky kontakt a spolupráci, ale že jim budu jako svědek podepisovat závěť, to mě přeci jen poněkud překvapilo. Mám si to vykládat tak, že má můj vztah s Cliffem status „dokud nás smrt nebo nová závěť nerozdělí“?

Jak jsem byla zlatokopkou

Třetí bizarní zážitek přišel v Sydney. Jak jsem zmínila ve svém sydneyském článku, slavnou operu, která připomíná krabici s papírovými kapesníky, jsem viděla nejen zvenku, ale i zevnitř a rovnou v plné polní. Moji hostitelé totiž měli lístky na Verdiho Attilu a jelikož jsem projevila zájem jít s nimi, sehnali třetí lístek i pro mě. Operu mám ráda a jít do té v Sydney, inu, splněný sen! Celý výlet se ovšem poněkud zkomplikoval, když moje milá hostitelka v den představení onemocněla. Nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit ve dvou: já a její manžel. A řeknu vám, že šlo o jeden z nejzábavnějších kulturních programů, jakých jsem se kdy zúčastnila. Ani ne tak kvůli opeře samotné, ta byla dost vážná. Ale ty nenápadné pohledy, které po nás co chvíli někdo vrhnul, ty byly k nezaplacení. Někdo si možná pomyslel, že to jde na operu otec s dcerou, ale někdo očividně ne. A lidé už mě během mého života považovali za ledacos, ale za vydržovanou milenku přeci jen ještě patrně ne. Opravdu všechno je jednou poprvé!

Mohla bych pokračovat ještě hodnou chvíli. Od procházky v canberrském parku v oblečení z anglické regentské éry (s chytrým telefonem v jedné ruce a dobovou pompadůrkou v druhé); přes cestu autobusem tak divokou, že jsem se navzdory vší snaze během dvaceti minut asi pětkrát flákla do hlavy o zábradlí za sebou; hraní anglických Krycích jmen s čínskými studenty, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích; debatu o politice s Brazilci, kteří neuměli anglicky, takže jsme mluvili výhradně skrz překladač; až po luštění textů z polských matrik z 19. století s mou australskou domácí, která nemohla pochopit, jak je možné, že když dvě slova končí jinak, můžou to pořád být ta stejná slova. Ano, mám historek na doživotí, ale nebojte, všechny je líčit nebudu. Jednak bychom tu museli být opravdu dlouho, ale hlavně: co bych pak lidem vyprávěla, až bychom se setkali osobně?