Přicházím na kampus, všechny smysly zesílené loučením. Potkávám postaršího asijského pána, který tu každé ráno běhá. Potkávám ho, i když přijíždím dřívějším autobusem. On tady prostě je. Usměju se na něj, tak jako pokaždé. Dotýkám se tuhých listů rostlin, které my považujeme za pokojovky. Tady rostou v buši a na zahrádkách a jsou desetkrát větší než ty naše v květnících. Hladím kůru eukalyptových stromů. Kdy zase ucítím vaši vůni? Slyším šustění. Ještěrky, co se vyhřívaly na slunci, se běží schovat.
„Uvidíme se v Canbeře!“
Rozhlížím se po Srdci kampusu, jestli neuvidím známé tváře. Nevidím. Rozhlížím se dál. Pozoruji ty rozjasněné a soustředěné obličeje, poslouchám smích a hovor. Mezi stoly se procházejí krocani a zobají popadané drobečky.
„Nechceš na kafe? Zvu tě!“
Moje pracovna. Mac na mém stole se sice ukázal být nefunkční (univerzity zjevně sdílejí některé rysy, ať jsou kdekoli), ale to nevadí, já bych s ním stejně neuměla. Na poličce se mi nahromadilo několik knih. Na stole leží ta, kterou mi Cliff dal na rozloučenou s věnováním. Na nástěnce visí velký plakát s jazykovými univerzáliemi od Lauren. Vedle něj malá, trochu pomačkaná áčtyřka. Jazykové univerzálie v češtině. Důvod, proč jsem přijela, se naplnil.
„To, co jsi udělala, je obdivuhodné. Skutečně to na mě zapůsobilo.“
Slyším Cliffův hlas z vedlejší kanceláře. Uklidňuje mě. Otevřu si okno a zahledím se do zeleně. Dole zvoní japonština, o kus dál na sebe studenti pokřikují anglicky. Nejdřív jsem si říkala, proč je zrovna Japonců kolem naší budovy tolik, pak jsem zjistila, že sedím na patře s několika japonskými akademiky.
„Bude těžké se s tebou rozloučit.“
Nefunguje web, ze kterého my, kdo nejsme interní zaměstnanci, tiskneme. Pak zjistím, že nefunguje ani tiskárna u nás v budově. Když chci něco vytisknout, musím to poslat Cliffovi a pak s ním jít do vedlejšího baráku. Univerzity celého světa, spojte se.
„Bylo to tak skvělé, děkuju ti.“
Předvídala jsem, že mi konec mé brisbanské stáže nějakým způsobem zlomí srdce, však už Shakespeare psal o tom, jak loučení sladkobolné jest. A měl pravdu (nehledě na to, že když jsem to psala anglicky, napsala jsem na první dobrou „partying is such sweet sorrow“, tedy ne loučení, ale paření). Dostalo se mi nejvřelejšího přijetí, jaké jsem si dokázala představit. Potkala jsem lidi, se kterými jsem měla pocit, jako bychom se znali odjakživa. Zažila jsem, jaké to je, připadat si někde jako doma a mezi svými, se vším všudy a bez výhrad. Asi tak podruhé v životě.
„Radši už jdi, nebo se rozbrečím.“
Když jsme hráli variantu na Scrabble, která na herních kamenech měla místo písmen univerzální slova, vyhrála jsem. Ale ta hlavní výhra, nejmilejší z mých milých akademiků, jste vy. Už pro mě nejste jen jména z knih, vědci mezi tisíci jiných vědců. Jste součást mého života, mé historie, mě samé. Zůstanete se mnou, ať už nás bude dělit jakákoli vzdálenost.
„Tohle není konec.“
A třeba se jednou zase shledáme.
Hlavně byt v Australii v tom nejkrásnějším obdobi, když nejsou vedra ani prudke deste..a odejit v pravou chvili…Zas setkat se s úplně jinym pristupem v akademicke sféře, to pak di clovek mozna tezko zvyka zpet na domácí upjatost a skolometstvi…
Přesně tak. Když mi před pár týdny přišel mail z domovské fakulty s oslovením „vážená paní magistro“, tak jsem málem vyprskla smíchy. Až v tu chvíli mi došlo, jak rychle jsem si na tu totální australskou neformálnost zvykla.
Třeba se jednou zase shledáte? O tom nepochybuji! Až neuvěřitelné, jak rychle to uteklo, člověk si na začátku říká, kolik to bude času, a nakonec zjistí, že šlo o lusknutí prstu, které navíc nějakým nedopatřením přeslechl :-). Ještěže jsou na stole důkazy, třeba trochu pomačkaného formátu A4 :-).
Mně to na jednu stranu připadá, jako bych tady strávila nesmírně dlouhou dobu, jak plné a intenzivní to bylo, a na stranu druhou přesně jako s tím lusknutím. Důkazy jsou ale nepopiratelné a kromě toho si teď i připadám jako do určité míry jiný člověk. Jak píše Pratchett, vrátit se není totéž jako nikdy neodjet 🙂
Pokaždé je smutné se loučit s místem, kde jsi strávila nějaký čas a poznala skvělé lidi. Jak říkají turisté, je to důvod se zase vrátit, tak snad někdy – i když je Austrálie pravda pěkně z ruky
Je to tak. A je z ruky strašně. Jakože dál už by to opravdu o moc nešlo. Ale teď už mi nepřipadá nedosažitelná ani nereálná. A nejenom ve smyslu, že jsem tam byla a fakt existuje 😀
Přijde mi, že ti to hrozně rychle uteklo :O Šťastný návrat domů 🙂 A děkujeme za australské postřehy!
Děkuju 🙂 Jak jsem psala výše, mně to na jednu stranu přijde jako celé věky, na stranu druhou, jako že jsem přiletěla před týdnem. Australské postřehy tady každopádně ještě nějakou dobu budou 🙂
To o tom loučení. To mám ze střední ještě pod kůží diky angličtinářce: loučení je tak sladký žal, že bych ti s bohem celou noc říkal.
Důležité jsou krásné vzpominky a noví přátelé a známí 😊
Já jsem to s tím loučením kupodivu ve svém vzdělávacím procesu úplně přeskočila (Romea a Julii znám dobře jen jako balet, k tomu myslím není třeba nic dodávat), takže jsem to slyšela poprvé až tady a úplně mě trklo, jak dokonale výstižné to je.
Podobný pocit jsem mívala, když jsem odjížděla z prázdnin od babičky. Nedá se to ale srovnávat, protože já věděla, že já se na to předaleké místo určitě zase za rok podívám. Přeji ti šťastný návrat domů!
Děkuju 🙂 Věřím a doufám, že i já si tyhle prázdniny u babičky (respektive plniny na univerzitě) ještě někdy zopakuju 🙂
Vzpomněla jsem si na svoje loučení s Lucemburskem a ano, to zlomené srdce zažije asi každý, kdo se do nové země a jejích lidí zamiloval. Uteklo to jako voda, že? Maruško, přeji šťastný návrat domů. Krásné vzpomínky už ti zůstanou napořád…
Děkuju 🙂 A uteklo to, jen co je pravda. Myslím každopádně, že o tom zlomeném srdci při odjezdu by se mělo mluvit častěji. To, co zažívám teď já, je určitě nadstandard z mnoha různých důvodů (od konkrétní oblasti výzkumu, ve které se pohybuju, po mou hypersenzitivitu), ale stejně. Mezi všemi těmi euforickými „zkušenostmi“ a „zážitky“, o kterých je slyšet velmi často, tahle velmi logická druhá strana mince na můj vkus povážlivě chybí.
Achjo, hezký. Jsem si jistá, že to nebylo naposled! A taky jsem si jistá, že se na tebe už hrozně těší všichni tví blízcí od nás, to zahřeje i v aktuálním protivným počasí.
To je pravda 🙂 Doufám, že se mi na tuhle vlnu povede naladit co nejdřív – nejpozději v letadle! 🙂
Austrálie není zrovna místo, kam by si člověk odskočil na prodloužený víkend. Ale třeba se uvidíte.
Uteklo to, přijde mi, že je to sotva pár týdnů, co jsi psala, že se někam chystáš.
To, že se někam chystám, tady poprvé bylo dávno už dost (únor 2021), ale první australský článek tu přistál technicky vzato skutečně pár týdnů nazpátek. Konkrétně třináct 🙂
Bylo ti dobře, o to těžší je loučení! Chápu!
Jsem ráda, že sis užila každou minutu.
Marie Veroniko, posílám pozdravy. Helena
Bylo to jedno z nejemotivnějších a nejdojemnějších loučení mého života. A že jich za sebou nemám úplně málo! Díky a také zdravím 🙂