Tři měsíce v Brisbane a několik dní v Canbeře, to byl od počátku můj studijně pracovní australský plán. Pak přibyl Nový Zéland, rovněž ovšem motivovaný především studijně, protože jsem potřebovala obnovit vízum (jinak bych na to nejspíš nesebrala odvahu). Když se na seznamu octlo Sydney, šlo o jediné místo, které s mým studiem nemělo společného vůbec nic. A jak moje plány postupně krystalizovaly, stala se z něj sladká tečka v podobě dvou dovolenkových týdnů na samý závěr mého australského dobrodružství.
Proč právě Sydney, ptáte se? Žije tu mámina kamarádka, jejíž rodina emigrovala do Austrálie na počátku sedmdesátých let. Jelikož je její srdce pořád zčásti doma ve střední Evropě, nenechal na sebe výsledek zprávy o tom, že budu čtvrt roku u protinožců, dlouho čekat. Na můj rozvrh ještě před odletem přibyla návštěva nefalšované expatské rodiny, která je ochotná mě pod svou střechou hostit tak dlouho, jak jen si budu přát. Jak pravila máma: „Takovejch pečenejch holubů rovnou do huby!“
První, co mě v Sydney přivítalo, byla dopravní zácpa. Jak se ukázalo, šlo o přivítání nadmíru stylové, protože „tohle je Sydney a to, že je tady bordel, je normální“. Abyste měli představu: žije tu přes 5 milionů lidí a většina z nich má, jak jinak, rodinný domek se zahrádkou. Město se tak táhne do neuvěřitelných rozměrů: z jedné strany cca 100 kilometrů, z druhé cca 40. Na rozdíl od precizní Canberry ho navíc nikdo nikdy neplánoval – vzniklo zcela živelně, na místě, kde na konci 18. století Britové založili první trestaneckou kolonii. Ulice tu tedy nejsou rovné ani pravoúhlé, zato jsou plné aut a jiných dopravních prostředků; celkovou atmosférou lehkého chaosu, spěchu a přelidnění tak Sydney nečekaně živě připomíná naše evropské metropole. Staré budovy jsou tu navíc postavené z cihel a ne ze dřeva jako v Queenslandu, v centru Sydney si tak leckde můžete připadat skoro jako ve Středomoří. Minimálně tedy do momentu, než se vám opět do zorného pole dostanou místní mrakodrapy nebo na vlastní oči spatříte slavný sydneyský Harbour Bridge (Přístavní most), případně rovnou nejikoničtější z ikonických australských staveb: sydneyskou operu.
Moment, kdy jsem ji poprvé spatřila, se velmi promptně zařadil po bok chvil, kdy jsem na vlastní oči uviděla Eiffelovku nebo Monu Lisu. Když něco znáte tak dobře ze všech možných obrázků a filmů, stane se to sice zcela samozřejmou, ale taky tak trochu polofiktivní entitou. Jistě, teoreticky víte, že někde se ten artefakt fyzicky nacházet musí, ale s tím, že se najednou zhmotní přímo před vámi, prostě nepočítáte. Když se mi tedy bílé škeble zablyštily před očima, v hlavě se mi překvapeně rozeznělo: „Ona doopravdy existuje!“ Jít právě sem na operu pak byl zážitek téměř surreálný.
Tvář Sydney je velmi různorodá: nabízí rušné a hypermoderní centrum, procházky po krásných plážích na pobřeží i výhledy na tisícimetrové hory a eukalyptové lesy o rozloze Libanonu. Sice se nacházíme víc než tisíc kilometrů jižně od Brisbane, počasí se ale už i tady překlopilo do plnokvětého australského jara plného fialových žakarand, řvoucích papoušků, poletujících motýlů a teplot směřujících ke třicítce. Do toho přidejte nesmírně milé a srdečné hostitele, návrat do češtiny, ve které konečně zase dovedu říct všechno, co chci, a kontrast českého a australského kulturního prostředí, které si teď, při změně zpátky, uvědomuju daleko víc, než když jsem přijela do Austrálie. Přikořeňte čerstvým steskem po lidech, které jsem zanechala v Brisbane, a myšlenkou na brzký návrat k lidem, které jsem před čtvrt rokem zanechala doma. Vznikne koktejl vpravdě neopakovatelné příchuti.
Koktejl, kterým stylově na Dušičky skončí celý můj australský pobyt.
