Když mi zazvoní budík, je v české kotlině stále hluboká noc, tady už mě ale vítá krásné ráno. Krásné je ze statistických důvodů skoro vždycky – ono když máte v průměru 283 slunečných dní za rok, tak už si na nějaký ten déšť nebo mlhu musíte pomalu brát lupu. Nevím, jestli tu sezóna nadávání na počasí vypukne až s letními vedry, nebo prostě nevypukne. Možné je všechno.
Na univerzitu jezdím autobusem. To zní nudně, ale v reálu je to adrenalin. Styl jízdy některých řidičů mě nutí přehodnocovat životní priority a zvažovat, jestli by nakonec i pro mě nebylo řízení autobusu schůdný vedlejšák. Když pak s hlasitým poděkováním řidiči i nebesům vystoupím, vydávám se na každodenní kilometrovou vycházku buší na kampus. Někdy vídám papoušky a v téhle roční době už i ledacos rozkvétá. Konec srpna přátelé, jaro za dveřmi!
Program na univerzitě nebývá od pohledu příliš pestrý, to pravé bohatství se ale skrývá pod povrchem. Jsem tady, abych češtinu zapojila do mezinárodního výzkumu jazykových univerzálií (podrobněji v jiném článku), a chci se vrátit domů s tím, že i my právě tahle slova máme a fungují zhruba stejně jako v jazyce mangaaba-mbula. Je to složitější úkol, než se může zdát, takže hodně čtu už poměrně technické lingvistické elaboráty (což je výzva, protože kdo mě zná, ví, že jsem nikdy nestudovala přímo lingvistiku), překládám hromady příkladů, argumentuju, proč by se „if“ mělo převést spíš jako „jestliže“ než jako „pokud“, a když narazím na něco, s čím si nevím rady, konzultuju to s Cliffem. Ten mi zpravidla položí pár dobře mířených dotazů, prodiskutuje to se mnou, doporučí mi hromadu dalších článků a pak si nad horkou čokoládou pěkně popovídáme o životě nebo o experimentálních překladech Bible. Někdy se připojí i Lauren. Jiné dny se naopak minu s oběma.
Domů přicházím zpravidla mezi pátou a šestou. Tou dobou už mám mozek převařený tak, že si můžu být opravdu jistá, že v něm není žádná salmonela, a z další adrenalinové jízdy autobusem je mi lehce šoufl. Večery trávím různě. V pondělí chodím zpívat do sboru (12. září máme jarní koncert, tak doražte!), v ostatní dny dělám, co se namane. Hodně si píšu s lidmi, protože všichni chtějí vědět, jak se mám, a jsou už touhle dobou vzhůru. Do toho udržuju normální blogový provoz. Čas od času jdu s někým ven. Tančím. A vždycky je tady naše každodenní společná multikulturní večeře.
Dny v týdnu se zpravidla odehrávají ve stejném rytmu s výjimkou pátku – to totiž většina lidí pracuje z domova. Dělám to taky tak. Můžu se díky tomu i líp mentálně připravit na víkend, protože víkendy tady jsou jedna velká akce. Jednou jedu do Gold Coast na pláž, podruhé do centra Brisbane do muzea nebo galerie, potřetí na moře pozorovat velryby… vždycky se něco najde. A když se v neděli večer vrátím domů (vidíte, jak je „doma“ relativní?), zažívám něco neuvěřitelného – těším se na pondělí. Ano, opravdu. Jde to. A vlastně na tom není vůbec nic divného. Čeká na mě laskavý Cliff, charismatická Lauren, kampus v buši a nějaké ty jazykové univerzálie. Těšit se na něco takového je přece ta nejsamozřejmější věc na světě.
Australska zima, fobra zima…Ani ns ni neni treba dalsi svetr, jak pro tuto zimu doporučuji naší politici…
Ona i ta místní zima dovede být nepříjemná. Je tu sice všeobecně vzato teplo, ale australské domy nikdy v životě neviděly nic jako izolaci, okna jsou tu jednoduchá a topení neexistuje. Takže venku sice přes den je kolem dvaceti stupňů, ale uvnitř někdy dovede být docela nepříjemná klendra.
Tomu verim, zazila jsem podobnou zimu ve stejne neizolovanem dome ve Spanelsku a ty vecery/ noci/ rana dovedly byt opravdu neprijemne vlezle. Jinak je super, jak rychle sis zvykla na uplne jiny rytmus! Zasteskne se ti nekdy po Cesku, nebo na to neni cas?
Přesně! Taky jsem si tu zavzpomínala na četné humorné historky o Češích, kteří byli v zimě v Itálii a kupovali si tam přímotopy. Tak zlé to ale naštěstí přece jenom není 😀
Jestli se mi zasteskne, to je dobrá otázka. Času na to všeobecně moc není, ale ano, určitě ano. Neformulovala bych to ale tak, že mi chybí Česko (po místech se mi překvapivě nestýská prakticky vůbec), spíš mi chybí lidé: manžel, přátelé, rodina… i když jsou tady všichni milí a přátelští, tak to ty dlouholeté vazby prostě nemůže nahradit. A časem taky myslím, že by mi začaly chybět staré domy. Tady je prostě všechno hrozně nové 😀
Zní to skvěle! Vidno, že si to tam i přes určité obavy a určitou izolaci opravdu užíváš. Jsem za tebe ráda, že jsi do toho šla, zní to opravdu jako skvělá zkušenost.
Mimochodem Lauren se jmenuje moje postava, kterou jsem (i díky tobě) začala psát. 🙂
Lauren, hezky! To mě těší 🙂 A už velmi záhy po příjezdu začalo být jasné, že to bude jedna z největších zkušeností v mém životě – takže jsem obrovsky ráda, že jsem do toho šla. Ten proces zařizování bych si teda nechtěla zopakovat ani za nic, ale stálo to za to, stálo to za to tisíckrát.
Tolik toužím kolem kampusu zažívat dobrodružství s Tebou! Nicméně jsem nebyl zvolen. Možná kdybys u Lauren pro mě ztratila slovíčko!
Pokud jsou pro tebe takovým dobrodružstvím jazykové univerzálie, tak by to určitě šlo 😀
To zní fakt krásně a vše je zalité sluncem (a to doslova :o)). Na koncert bych tedy zašla, ale už něco mám… Tak ať se povede!
Posílám pozdravy, Marie Veroniko! Helena
Děkuju! 🙂 Úplně všechno zalité sluncem určitě není, ale celkově je toho slunce tolik, že se ty stíny nezdají ani zdaleka tak temné 🙂 Přeju krásné dny!
Že by teď konečně vyšel dlouho očekávaný mangaaba-mbulsko-český a česko-mangaaba-mbulský slovník? 🙂
A že to bude nějaký bestseller! 😀
Taky bych chtěla vídat papoušky!
Sice to tak z článku nemusí vypadat, ale i pro mě jsou papoušci sváteční událost. Rozhodně je nevídám každý, ba ani každý druhý den 🙂
To je nádhera. Zvlášť po pozorování velryb toužím už kolik let a ještě se nezadařilo, i když letos jsem tomu byla tak blízko… dokonce dvakrát. 😀
Líbí se mi ty nabité víkendy. Také jsem to tak měla, když jsem bydlela v zahraničí. Člověk ví, že má jen velmi omezený čas, a tak se snaží vidět co nejvíce, a domů se vrací tak plný dojmů, že by to vyšlo na desítky knih. Užívej si posledních týdnů, Maruško.
(Konečně se zpožděním dočítám všechny články, co mi kvůli delší dovolené utekly, a i jen samotné čtení je blaho na duši.)
Přesně! Jak jsem od začátku věděla, že mám jen omezený čas, tak jsem dělala všechno proto, abych z něj opravdu nic nepromarnila. Kdo ví, jestli se něco takového někdy bude opakovat, a zážitky to jsou skutečně na celý život 🙂
A pozorování velryb je za mě určitě doporučeníhodná zkušenost. Není to tak bombastické, jak to někdy vypadá z fotek, ale rozhodně je to velmi zajímavý zážitek – a nám se třeba poštěstilo vidět, jak dvě velryby za sebou vyskočily z vody a plácly s sebou zase zpátky. To bylo velmi působivé 🙂