Ekka aneb Austrálie v kostce

Když jsem minulé pondělí zjistila, že ve středu je na univerzitě volno, překvapilo mě to. Nepamatovala jsem si, že bych právě v tenhle den viděla v akademickém kalendáři volno – a měla jsem pravdu. Záhada se ovšem záhy vysvětlila: nešlo totiž o svátek státní, ale pouze lokální pro Brisbane a okolí. Po celý týden tu totiž probíhala velkolepá akce zvaná Ekka a jelikož si to Australané umějí udělat pěkné, tak při té příležitosti vyhlásili v půlce týdne všeobecné volno. Nejdřív jsem se tomu trochu divila, ale uznávám, že to byla moje chyba. V zemi, která neváhá vyhlásit státní svátek při příležitosti oblíbeného sportovního zápasu, by mě něco takového opravdu nemělo překvapit.

Ekka je zkrácenina pro výstavu, tedy exhibici (o australských zkratkách určitě taky jednou napíšu), v tomhle konkrétním případě pro výstavu zemědělskou. To nezní moc lákavě, že? Počkejte ale ještě chvilku. Představte si obrovskou matějskou pouť, hromadu sportovně laděných klání od sekání dřeva přes stříhání ovcí až po zdobení plnovousů květinami, k tomu obrovskou show v hlavní aréně, exhibice motorek a aut, představení se všemi možnými zvířaty a výstavy ve všech myslitelných rukodělných oblastech. Navrch přihoďte nezřízenou hromadu jídla, pití a suvenýrů, desítky tisíc návštěvníků, tisíce kovbojských klobouků a na konec ohňostroj, který vám vyrazí dech. To je Ekka.

Nikdy jsem na žádné podobné akci nebyla. Jednak v Česku nic srovnatelného nemáme (nebo vy víte o něčem, co by mělo slogan „Venkov přijíždí do města!“ a lidé by se tam hrnuli po desetitisících?), jednak se hromadným akcím všeobecně spíš vyhýbám. Lauren z univerzity mi ale nabídla, že mě tam vezme, a pravila, že je to úplně nejvíc australská akce a teď, když už mám covid za sebou, se nemám čeho bát. A tak jsme šly.

Netrvalo mi dlouho pochopit, co měla Lauren na mysli. Austrálie má nezanedbatelnou zemědělskou historii, například chov ovcí tu býval tak velká věc, že svého času většina světové produkce vlny pocházela právě odsud. Navíc je tu částečně podobný kovbojský kolorit jako v Americe (včetně ikonických klobouků) a Australané naprosto milují soutěže a sportovní klání všeho druhu. Ekka to zvládla obsáhnout kompletně. Soutěžilo se ve všem: ve zdobení dortů, patchworku, parkuru, dostizích, agilitách, stříhání ovcí, dojení krav i aranžování květin. Vážně. Pokud máte pocit, že se v něčem nedá soutěžit (například v pokládání železnice), podívejte se na program Ekky. Dost možná to tam najdete.

Lidé se očividně skvěle bavili a byla v tom síla, jakou dovede vygenerovat jen mnohatisícový dav. Při závodech se mohutně výskalo a aplaudovalo, a to jak těm prvním, tak těm posledním (australská obliba v soutěžení se nevylučuje s obrovským rovnostářským cítěním). Právě tady jsem poprvé viděla aboridžinskou i queenslandskou vlajku a slyšela australskou hymnu. Dvakrát. Včetně druhé sloky, která se hraje asi tak často jako druhá sloka naší hymny. A když jsem sledovala koně pojmenovaného podle místní ikonické pomazánky Vegemite, jak si pod vedením svého kovboje sedá do duchny, čemuž se publikum nadšeně směje a tleská, bylo mi jasné, že nic australštějšího asi opravdu jen tak neuvidím. Bylo v tom všechno: australská historie i současnost, farmářský venkov i moderní velkoměsto, humor, vášeň pro sport i umění nikam se nehnat a dobře se pobavit i vprostřed týdne. Sice jsem přišla domů naprosto vyšťavená, ale stálo to za to. Byla to opravdu Austrálie v kostce.