Když se pasuji do role turisty, snažím se obvykle alespoň o základní úroveň sofistikovanosti. Za ideální situaci považuji, když plynně mluvím úředním jazykem cílové země a znám základy místní kultury, historie, gastronomie a filmové tvorby. Když si nalijeme čistého vína, jsou země, které tyhle podmínky splňují, na světě asi tak tři a Austrálie není jedna z nich. Asociace, které ve mně donedávna vyvolávala, proto nebyly příliš pestré. Na prvním místě opera ve tvaru krabice s papírovými kapesníky, klokani a koaly (děkuji za upozornění, že správněji jsou koalové), v těsném závěsu ostatní bizarní zvířena jako ptakopyskové, emu, žraloci a pavouci a na bronzové příčce nepočetná směska všech ostatních, zcela náhodných informací od obráceného víru v umyvadle až po Krokodýla Dundeeho. Sofistikovanost sama.
Není proto divu, že z turistických atrakcí, které Brisbane nabízí, mě zaujala právě Lone Pine Koala Sanctuary. „Má to v názvu koala!“ zařval okamžitě můj instinkt nevzdělaného turisty. „Ještě klokany a bude to dokonalé!“ A Brisbane nezklamalo; zjevně ví, co od něj návštěvníci očekávají. Lone Pine totiž sice je hlavně záchranná stanice pro koaly, které by v divočině už nepřežily, ale najdete tu i celou řadu dalších australských endemitů – včetně klokanů. Jackpot!
Pravda, moje kapsa lehce zaprotestovala, padesát dolarů za vstup přeci jen není tak docela za hubičku. Pak jsem ale zjistila, že když si žádnou koalu nepohladím ani nepochovám, ušetřím jedním vrzem dalších pětačtyřicet dolarů a to moje české srdce přeci jen poněkud ukonejšilo. Však jdu v zásadě do zoo, uklidňovala jsem se, a klokaní krmení je v ceně! I mávla jsem rukou, přestala přepočítávat na koruny, popadla papírový pytlíček s granulemi a vydala se australské fauně vstříc.
Byli tam. V otevřené, volně přístupné ohradě, kam k nim mohl přijít kdokoli, uvyklí lidské společnosti, přežraní a flegmatičtí. Tohle nebylo žádné napružené klokaní stádo, jaké jsem onehdy viděla na brisbaneském golfovém hřišti (tedy v porovnání s Lone Pine prakticky v divočině). Tady když se některý klokan rozhodl někam odskákat, byli z toho návštěvníci jako u vytržení a nadšeně si to natáčeli. A když některému z vačnatců vyhládlo dost na to, aby udělal tři kroky směrem k nejbližšímu člověku s chrastícím pytlíčkem, to bylo teprve něco!
Uznávám, že šlo o zážitek dosti umělý a můj vnitřní sofistikovaný turista nad ním poněkud povytahoval obočí. To jako vážně? Laciné! Když mi ale jeden mladý klokánek začal žrát z ruky, vzaly veškeré zbytky sofistikovanosti za své. Krmím roztomilého klokana – co může být v Austrálii lepšího? A když deset čísel ode mě prošel emu (který je jen o něco málo menší než já), viděla jsem ve vodě kroužit ptakopyska (ten je zase překvapivě malý) a obdivila obřího krokodýla jako vystřiženého z Krokodýla Dundeeho, připadala jsem si tak australsky jako nikdy. Pravda, opera ve tvaru krabice s kapesníky u toho nebyla. Ale jinak tomu nechybělo opravdu vůbec nic.
Muselo být epické krmit pravého klokánka. Cítit se jako klokaní máma.
Epické asi není slovo, které bych v souvislosti s malými roztomilými klokánky sama od sebe použila, ale vlastně proč ne 🙂
„Za ideální situaci považuji, když plynně mluvím úředním jazykem cílové země a znám základy místní kultury, historie, gastronomie a filmové tvorby.“ Přemýšlím nad tím, pomalu otáčím a jdu do sebe, a po drahné době mě naštěstí napadl aspoň nějaký ten Kurosawa :-).
Však koalové jsou krásní a roztomilí. A „klokanové“ též :-).
„Čert vem“ dolary, ty opět vyděláš, ale zážitek zůstane “ for ever“ 🙂
To si přesně taky říkám 🙂 A funguje to, ale ne zcela beze zbytku 😀
Odpověď pro Čerfa (nějak mi to blbne a komentář se mi nechce zařadit na svoje náležité místo): Když se řekne Japonsko, tak mi jako první jednoznačně naskočí Hayao Miyazaki. O moc víc toho neznám, ale Princezna Mononoke, ta je prostě nezapomenutelná! 🙂
Teda s tou plynnou reci mistnaku jsi me dostala:) Ja mam tedy latku o mnoho nize – napriklad ve vietnamu byl vrcholem meho jazykoveho usili prani dobre noci, dobre chuti a obligatni dekuji a prosim, pravdepodobne s hruznym prizvukem a naprosto nevyhovujicim tempu. Jojo, znam to z lami farmy: cesta k srdci vede proste pres zaludek!:)
Kdybych někdy cestovala po Asii, tak by to moji laťku nepochybně taky snížilo na výrazně provoznější úroveň. Pár Číňanů se mě tady snažilo naučit některá jejich slova a byl to teda zážitek 😀
Tak to je pekne…My byli v Italii a nakonec nad fojala v Agroturismu Heaven, kde jsme byli ubytovani, mala „zoo“s krocany, osliky, kozlatky i kozami,papousky apod.i pres lehkou kycovitost…Ale dobre…Jinak kriteria tykajici de navstfvy zeme bych mozna nesplnoval ani pro Cechy, natoz kupr.pro navstevu Svycarsja, Kdeže bych plynně mluvil vdemi ctyrmi urednimi jazyky, stěží lamu jeden z nich!
U takových věcí je třeba s určitou úrovní kýčovitosti počítat a pak může člověk být jen příjemně překvapený 🙂
Zase není třeba být neskromný – z úředních jazyků mi stačí mít zvládnutý jeden 😀 a je pravda, že kdyby se to vzalo do detailu, tak leckde bych s těmi kritérii měla problém i u nás. Ale takový detailista přeci jenom nejsem 🙂
Moc ráda čtu Tvoje australské zážitky :)!
Děkuju! To mě moc těší 🙂
To bych si nechala líbit.
Úplně chápu 🙂
Jak by si mohla provádět svůj výzkum a neměla takového zážitky!
Fakt paráda.
Posílám pozdravy, Helena
Moje řeč! 🙂 To by nebylo žádné studium v zahraničí 😀 Děkuju 🙂
Padesát dolarů je vážně šílená cena. Na druhou stranu máš zážitek na celý život, kdo může říct, že krmil klokany? 😀
Přesně tak! 🙂 A naštěstí jsou to aspoň dolary australské a ne americké 😀