Když přijedete do nové země, stane se s vámi jako mávnutím kouzelného proutku celá řada změn. Víte, že máte jen omezené množství času a to každému dni dodá naprosto výjimečnou příchuť. Máte právě tolik a ani o píď víc. Jistě, teoreticky to platí pro celý váš život, ale kdo z nás k tomu tak doopravdy přistupuje? V nové zemi je tenhle pocit mnohem naléhavější. Když tuhle příležitost nevyužijete, dost možná už žádnou podobnou nedostanete. Dost možná už se sem nikdy nepodíváte. Možná už se nikdy nepodíváte ani na tuhle polokouli. Jak s tím naložíte?
Když přijedete do nové země, s překvapením zjistíte, jak snadno a rychle se na některé věci zapomíná. Přestáváte číst zprávy a dává vám zabrat, když si máte vzpomenout, co se na domácí scéně dělo předtím, než jste odjeli; z obzoru vám mizí politika, rozdělená společnost, inflace i válka. Veškerá vaše pozornost směřuje ke každodenním věcem – všechno se najednou dělá jinak a i ty nejprostší úkony si žádají plné soustředění. Jednoduše vám nezbývá nic jiného, než se cele ponořit do přítomnosti a odsunout abstraktní problémy stranou. Však jste od většiny z nich čtrnáct tisíc kilometrů daleko.
Když přijedete do nové země, nemůžete mít věci pod kontrolou. Tady nejsou žádné zvyky, na které by šlo navázat, žádné vyježděné koleje; všechno je nové. Pokud máte normálně pocit, že byste měli mít život pevně v rukou a měli byste vědět, co a jak, roztaje v nové zemi jako sněhulák na subtropickém slunci. Každé slovo prozrazuje, že jste cizinec, chodíte po špatné straně chodníku, taháte za sebou obří kufr, na přechodu panikaříte a na každém rohu se díváte do telefonu. Děláte chyby, nevíte, vypadáte ztraceně, jste bezradní. To je váš nový normál a je to v pořádku. Jinak to ani nejde.
Když přijedete do nové země, nikdo vás nezná. Přicházíte bez historie a všechno, co jste zažili, se najednou zdá zvláštně nerelevantní. Co z vás v takové situaci zbude? Nepoutají vás žádná očekávání ani sebenaplňující se proroctví, nikdo neví, kdo jste, co děláte, co máte a nemáte rádi; jste pro tuhle zemi noví právě tak, jako je nová ona pro vás. Všechno je možné. Můžete jít na ulítlou evangelikální bohoslužbu, kde se promítají videa a powerpointové prezentace a kde má kázání soundtrack. Můžete jít na sbor zpívat muzikálové melodie. Můžete si zahrát anglická Krycí jména se skupinou Číňanů, kteří nikdy neslyšeli o jezeru Loch Ness ani o Aztécích (tenhle nápad mimochodem nebyl z nejlepších). Můžete se dívat na svět úplně novýma očima a prostě se nechat překvapit.
Když přijedete do nové země, jste sami jako nikdy předtím. Zbaveni nejen svých blízkých, kteří zůstali za mořem, ale i všeho, co jste znali a na co jste byli zvyklí. Někdy je to osvobozující, jindy k pláči. Jednou přijde rauš, jindy kocovina. Z nejjistějšího přesvědčení, že tohle je ta nejlepší věc, jaká se vám v životě mohla stát, se můžete co nevidět propadnout do ohlušující samoty, kterou jen tu a tam protne nevyhnutelná otázka, co to tu vlastně děláte a jestli jste radši neměli zůstat doma. I když jsou na vás všichni hodní a všechno je skvělé, nové a vzrušující, i tehdy v nové zemi nosíte na dně srdce kamínek, který vás tu a tam zabolí. Nejste doma a takhle zkušenost sama o sobě stačí k tomu, aby vás změnila. Necháte ji?
Nakonec… všude ziji lidé…Cetl jsem to o Kanadě…Clovek vidí veverky cerne a rezave, ale nejsou to nase veverky, ale dva úplně jiné druhy, vidi cervenku, mistni ji tak (robin)rikaji, ale je to druh drozda, coz je pri bluzsim pohledu patrne,vidí „vietnamsky“ obchod, ale prodavaji tam nikoli vietnamci, vidí Cinany s vlcsky, ale jsou to Indiani s husky…Zkratka, vsechno je pry jakoby stejne ale úplně jine..
Ano, přesně tak 🙂 A myslím, že je to velmi trefný popis i toho, jak fungují různé jazyky. Když se díváme z dostatečně velké dálky, může se nám zdát, že vlastně vidíme všichni zhruba totéž, ale stačí přijít trošičku blíž a už je to o poznání jinak 🙂
Mně stačí výlet do Luhačovic, abych byla úplně jinak smýšlející člověk. To prostředí, které dost dobře známe už má nějaký energetický otisk či co a je složitější se v jeho rámci nějak měnit.
Tak to máš dobrý 🙂 Já jsem právě při běžném cestování nikdy podobně velkou změnu nezažila. Jasně, člověk má najednou úplně jiný program a je jinde, než kde se vyskytuje běžně, což určitě má nějaký dopad, ale tohle byla opravdu velká a náhlá změna, kterou jsem v takovém rozsahu fakt nečekala.
Mně stačilo, když jsem vyjel na pět týdnů do Japonska kde bylo nutné aktivovat úplně jiná „centra fungování“ než doma. Na druhou stranu bylo úlevné, že bylo možné všechny osobní i pracovní starosti nechat doma a člověk jako kdyby dostal na chvíli možnost žít úplně jiný život s jinými starostmi i radostmi a úplně jinak zabydlený lidmi. Každopádně moc dobrá zkušenost.
Japonsko musí být z kulturního hlediska ještě úplně jiný level – Austrálie je přece jenom hrubě vzato pořád náš zápaďácký kulturní okruh. A souhlasím s tím, že běžné domácí starosti jako by najednou úplně přestaly existovat 🙂
Myslím, že pocity, které popisuješ, jsi vystihla úplně přesně. Věřím, že takto se cítí nejeden člověk s podobnou zkušeností jako máš teď ty 🙂
Úplně chápu, že někdy to může být super náročná zkušenost.
Taky si myslím, že podobnou zkušenost má hodně lidí. A jsem ráda, že už jsem mezi nimi taky – je to sice náročné, ale stojí to za to 🙂
To zní jako skvělý reset mozku:) Já to mám podobně – při cestování se sice nadšeně divím, ale chybí to úplné přepnutí zajetých kolejí. A svým způsobem jsem i páprda, a po mnohých kolejích by se mi hrozně stýskalo.
To mi povídej! Já jsem v reálu docela zápecník a k takhle daleké a exotické cestě jsem přišla doslova jako slepej k houslím 😀 Ale reset mozku to bezpochyby je. A je až překvapivě funkční 🙂
Kolik jsi snědla lahodných pokrmů z klokaního masa a kolik z pštrosa emu? Neboť jsi-li v cizině, první, co musíš udělat, je vyrazit do restaurantu. Neptám se, cos pila, protože vím, že drinky mají protinožci hrozné. 🙂
Klokaní i pštrosí restaurační skóre mám zatím na nule a nejsem si jistá, jestli to chci měnit 😀
Těžko říct, zda zahraničí člověka přímo mění, ale v krátkém časovém úseku dokáže silně rozevřít oči. Aspoň takhle jsem to vnímala já. Baví mě, když se na chvíli zastavím a dovolím si být jen čistě pozorovatelem, koukat, jak jiní lidé dělají jiné věci úplně jinak. V zahraničí to jde samo. Užívej si pobyt, Maruško! Ti klokani jsou suproví, to musel být zážitek! 🙂
Je to tak. Být pozorovatelem je velmi zábavné, a když na sebe člověk přestane mít nároky v duchu „musím dělat všechno správně“, tak i opravdu osvobozující 🙂 A klokani jsou tady zjevně taková všudypřítomná havěť, na kterou všichni nadávají. Tohle stádo se páslo na golfovém hřišti a bylo jich tam strašně moc!
Když přijedete do nové země, tak nikdo nezná vás osobně, ale nejspíš zná ty, co vás předešli. Alespoň na turistickejch místech, kde se to střídá, docela jistě.
Že jste z Čech, Slovenska nebo Polska se vám většinou pozná už na ksichtě, z dálky a ani nemusíte promluvit.
Čeká se od vás to, co předvedli vaši předchůdci. Jaké budete dávat zpropitné, co budete jíst a nejíst, čemu se budete divit, co pro vás bude drahé a co laciné, čeho se budete bát, čemu se budete smát, kde budete protestovat a kde si co necháte líbit.
Poznají vaše oblečení, poznají váš přízvuk, poznají váš styl mluvy, poznají váš výraz, poznají vaši pleť, poznají váš účes, poznají vaše manýry, poznají vaše držení těla.
Mají vás přečtené do pár vteřin, maximálně minuty či dvou.
V profláklých turistických destinacích možná ano, v Austrálii ne. Respektive to, že jsem cizinec, na mě je nejspíš vidět na první pohled, ale tím to končí. Odkud jsem, lidi nepoznají, a to ani když mluvím, takže se mě ptají nejen na to, odkud jsem, ale i na to, co to mám za zvláštní přízvuk. Pravda, dost z nich potom zareaguje na Prahu, protože tam až překvapivě hodně Australanů bylo, ale určitě bych neřekla, že mě mají do minuty přečtenou. S Chorvatskem nebo Slovenskem se to tu zkrátka nedá srovnat 🙂
Tak záleží na tom, kam v tý Austrálii jedete a s kým tam mluvíte.
U nás v Poličce taky nebudou rozeznávat Australana od Kanaďana. Ping z Krumlova už dost možná jo.
Jak se lišíme od Slováků mi vysvětloval Anglán. Že jsou Slováci vřelejší a my mistři světa jako Růžičková, to je vidět raz dva.
V devadesátkách třeba Češi ze zájezdů na západě kradli pivní tácky. Přijel autobus, z něj vystoupilo 50 lidí no a nich vždy někdo zamířil do blízkých hospod, jakoby se prošel hospodou a z nějakého stolu štípnul jeden tácek. Pingl to viděl několikrát za den a Čechy poznal mrknutím oka, on by jim ty tácky klidně dával, ale oni si neříkali. – Oni to vůbec netušili.
O Francouzích se v Austrálii ví, že kradou v supermarketech. Nedělaj to všichni, ale prostě mají za to, že šlohnout korporátu je morálně OK.
Zatím mi připadá, že univerzitní australská populace, se kterou nejběžněji přicházím do styku, nějaký přinejmenším přibližný mentální obraz Evropy má, ale rozhodně to není tak horké, aby ulítávali na stereotypech spojovaných s jednotlivými státy. S pracovníky služeb, kteří by turisty měli takříkajíc v oku, přicházím do kontaktu jen občas, tak tam těžko říct. Každopádně myslím, že každý stereotyp je z principu velmi děravý. Při cestách po Francii (a to byly skutečně turistické cesty) nás jednou šoupali do Německa, jindy do Ruska, do Švédska nebo na Balkán, takže to „čtení“ cizinců má rozhodně svoje meze.
nepochybně obrovská zkušenost, krok do neznáma. Ale ty vjemy, zážitky a nové zkušenosti určitě stojí za to!
Měj se krásně! Helena
Veliký krok do ještě většího neznáma, přesně tak mi to připadá 🙂 Paradoxně ale od doby, co jsem přímo tady, je to v pohodě. Horší to bylo doma před odjezdem 🙂