Studovat v zahraničí má jistě spoustu výhod. Zářez do životopisu, zkušenost, která přesahuje malý český rybníček, nová přátelství i profesionální kontakty, cestovatelský zážitek, který se neopakuje. Internet je plný návodů, tipů, zkušeností a rad, jak se s tím vším vypořádat, jedna stránka zahraničního studia nicméně zůstává zcela opomenutá. Totiž to, co se děje předtím, než vůbec odjedete.
„A než odletíš, dej si do pořádku svoje záležitosti,“ upomíná mě optimisticky máma a já přemýšlím, jestli bych vůbec měla v případné závěti co odkazovat. Jasně, mám nový telefon, ale ten si beru s sebou, takže kdyžtak skončí ve žraločím žaludku taky. Co zbývá? Housle? Sedm let stará sluchátka, která už by se vzhledem k množství oprav dala označit jako ruční práce? Slovník české frazeologie a idiomatiky 1-4?
„No a co tvůj manžel, co bude dělat, až budeš pryč? Co bude jíst? Nebude se mu stýskat? Nebude mu smutno? Není už mu smutno teď?“ Nevím, co přesně si lidi představují, když se mě na to ptají, a už vůbec nevím, co si představují, když se na to ptají jeho. Co bude dělat, aha, vydrž, podívám se do svojí křišťálové koule. Co bude jíst, to tedy vážně nevím, muž je podle všeho bytost, která má bez ženy smrt hladem prakticky jistou. Téma stýskání pak nabízí celou škálu od citlivě a věcně položených dotazů až po výpady typu: „Už je ti smutno?!“ Velice brzy jsem navíc zjistila, že správná odpověď tady v zásadě neexistuje. Je to jako s onou slavnou otázkou antických rétorů, u níž je jedno, jestli odpovíte „ano“ nebo „ne“, monstrum z vás udělá obojí. Zvažuju tedy pro příště vpravdě mistrný protitah: „Copak smutno. Ale už jsi přestal bít svého otce?!“
Jednoznačně nejvýživnější je ovšem hororová kapitola jménem žraloci, pavouci a hadi. „Dělal jsem si menší rešerši ohledně nebezpečných zvířat v Austrálii a řekl bych to asi takhle: jedovatý je tam prakticky všechno, dávej si bacha,“ přišel za mnou manžel před několika měsíci. Jindy zase navrhoval, že bych se mohla podívat, jak se bránit útoku krokodýla (ano, i ti tam žijí, a to ve sladké i slané vodě, a říká se jim freshies a salties). To jsem ještě netušila, že to je ta výrazně lepší, informačně hodnotná varianta. Jak se totiž záhy ukázalo, může to vypadat i úplně jinak. „Tak hlavně jestli se nebojíš pavouků,“ smějí se bodře kamarádi a začnou sypat z rukávu příšerné historky o tarantulích. Když jim vylíčím, jak mě jednou málem trefilo, když jsem našla v koupelně pokoutníka, jejich úsměv poněkud ztuhne. „No, tak aspoň budeš ve velkým městě,“ zkoušejí to žehlit a nezmiňovat slova jako životní pojistka. „Hele, já jsem nedávno viděl takový video,“ vypráví nadšeně jiný známý a pak se zarazí. „Nejedeš na to stejný pobřeží, kde je Sydney, že ne?“ Ano, přesně tam jedu. „Aha, tak v tom případě jsem radši neviděl nic,“ usmívá se škrobeně a neobratně mění téma. Nepřesvědčuju ho, nemusím vědět všechno. V tom videu nejspíš pavouk velký jako doga bojuje na pláži s nejjedovatějším hadem na světě, až se v zápalu boje dostanou do vody, kde oba paralyzuje smrtící medúza a nakonec je všechny sežere žralok. Tak nějak taková videa totiž zpravidla vypadají.
Vůbec nejčastější otázka ale patrně je, jestli o své stáži taky budu psát. Inu, asi takhle: že sem australské články začnou přibývat ještě předtím, než budu mít doma kufr, jsem upřímně nečekala. (Mimochodem dotaz „Už máš sbaleno?“ poprvé zazněl před více než dvěma měsíci. Nepopírám, že mám tendenci dělat věci s předstihem, ale tohle už by byla diagnóza.) Ale jinak – co myslíte? Budu sama na druhé straně zeměkoule, v obklíčení pavouků, žraloků, krokodýlů a hadů, bez houslí a bez Slovníku české frazeologie a idiomatiky 1-4 (obojí zůstavuji manželovi a tenhle článek píšu při plném vědomí, howgh). K výsledku není těžké dojít, máte se nač těšit. Alespoň dokud mě nesežere ten žralok.
PS: Pokud budete chtít bezprostřednější zpravodajství, doporučuju sledovat i můj blogový Facebook 🙂