Bývaly doby, kdy jsem si myslela, že by našemu školství stačilo poměrně málo úprav na to, aby bylo dobré. Víc peněz učitelům, menší třídy, jinak sestavený rozvrh s větší mírou volitelnosti a mohlo by to fungovat. Čím jsem starší, tím víc mi připadá, že se tyhle moje úvahy dotkly jen samého povrchu věci. V posledních letech dokonce občas mívám dojem, že celý systém našeho školství je nastavený od základu špatně.
Nechci psát o tom, jak se svět změnil a učební osnovy zastaraly. To je sice taky pravda, ale opakuje se to tak často, až je to skoro trapné. Spíš mě zaráží, že z celého ohromného komplexu lidské povahy školství vyseklo jednu konkrétní a velmi malou část a rozhodlo se, že všechnu pozornost napře výhradně k ní. Prominentně se tak víc než dekádu snažíme trénovat analytické myšlení a paměť a drtivá většina člověka mezitím leží ladem. Na tom mě nepohoršuje ani tak to, že se učíme spoustu velmi specializovaných znalostí, z nichž prakticky nic nevyužijeme. Spíš mě pohoršuje, že znalosti a dovednosti, které v životě potřebujeme opravdu všichni, musíme získávat namáhavě a svépomocí.
Sice si tak pamatujeme vzoreček kyseliny sírové, ale co jsou to emoce, jak fungují a jak s nimi nakládat ke svému prospěchu, zjišťujeme až ve třiceti na terapii, a to jenom když jsme měli dostatečně velkou kliku na to, abychom museli řešit nějaký dost, ale ne zas tak moc závažný psychický problém. Nikdo nás nikdy neučil, jak budovat a udržovat smysluplné mezilidské vztahy, přestože se takové vztahy snažíme budovat všichni a ani zdaleka nejde o nic automatického. Nevíme, jak zacházet sami se sebou ani s druhými, fyzicky, duševně, duchovně, a všem je to jedno – hlavně že zvládáme ty vzorečky. Když jsme v biologii probírali člověka a já jsem se zeptala, proč mě bolí záda, v zásadě jsem nedostala odpověď. Zato si dodneška pamatuju, že ibis patří do čeledi krátkokřídlých, i když má dlouhá křídla.
Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi, že je cosi shnilého ve státě dánském a žádné povrchové úpravy vzdělávacích plánů to nespraví. Celý způsob, jakým uvažujeme o člověku a jeho vzdělávání, jako by byl postavený na hlavu, a to ještě jenom na ten kousek vepředu za čelem, kde se schovává prefrontální kortex. V osmnáctém století, kdy se povinná školní docházka zaváděla, se to dalo pochopit; dnes pro to neexistuje žádná omluva. Pokud chceme stavět školství na starých tradicích, prosím, ale vraťme se tedy alespoň do antiky, k ideálu všestranného rozvoje člověka. Anebo se přestaňme ohánět vědou jen jako rákoskou a nechme ji promluvit do toho, jak by mělo vzdělávání vypadat. Myslím, že oboje by nám prospělo úplně všem.
Ibis je to! Zrovna nedávno na vzdělávání přišla řeč a zjistila jsem, že se mi tuto pro život zcela zásadní informaci nakonec povedlo zapomenout.
I když zůstaneme u věcí početních a v zásadě analytických, co například taková finanční gramotnost? O ní nezaznělo slovo nejen na gymnáziu, ale ani později na přednášce věnované bankovním produktům. „To je takové malé číslo někde dole, nejspíš si ho ani nevšimnete, vyjadřuje roční procentuální sazbu nákladů. Dále tu máme…“
No vidíš, taková zásadní informace a ty ji zapomeneš! Ještěže jsem tenhle článek napsala 😀 A finanční gramotnost by měla být povinná úplně pro všechny. Ovšem jestli se nevyučuje ani na specializovaných školách… tak to se jí asi jen tak nedočkáme.
Problem je, že škola skutečně zas tak moc vice nez ono analytické mysleni pestovat nemuze, pak jsou tu rodiče, skaut, sportovni oddily, hudebka….Vykladat desetiletym detem, jak pracovat z emoceki, když jako dospělí budou mit problehmy mimo svu dosah, je asi kontraproduktivni,neco by mohlo byt na stredni skole.,.
Myslím, že kdyby byla látka kvalitně přizpůsobená věku, vůbec by to nemuselo být kontraproduktivní. Existují třeba dost konkrétní návody na to, jak pracovat v tomhle ohledu (emoce apod.) s nadanými dětmi, a myslím, že něco takového by užila třeba v trochu jiné podobě i většinová populace. Ale souhlasím, že v současné podobě školství si něco takového lze představit skutečně jen stěží.
Kam zmizel můj komentář? 🙁 Byla jsem první… 🙁
No nic, líbí se mi, jak dokážeš o něčem tak citlivém napsat klidně a diplomaticky, jak bych se hrozně rozčílila. Pro mě ZŠ a částečně i SŠ bylo utrpení… Na velmi velmi dlouhý článek.
Tvůj komentář asi musela pohltit nějaká chyba v matrixu, protože ani nespadl do spamu. Tak snad to byl jen jednorázový výpadek a už se to nebude opakovat.
Díky 🙂 On ten můj reálný klid ani zdaleka není takový, jak se zdá, třeba původní konec článku vyzníval mnohem drsněji než ten, pro který jsem se nakonec rozhodla. A když o tomhle tématu s někým mluvím osobně, tak to se pak kolikrát i otáčejí lidé na ulici 😀
Myslím, že školství ještě nerozdýchalo (a možná si dokonce ani v plné míře nepřipustilo!), že v nových podmínkách zcela ztratilo dřívější monopol na informace, což je naprosto zásadní a revoluční změna, která se nedá reflektovat tím, že nastavím jiný proces vyhodnocování maturitních písemek. Dnes, když si chci zjistit nebo ověřit jakékoli skutečnosti, jsem schopný je získat na lusknutí prstu. Už jenom tenhle samotný fakt znamená, že školství si musí najít úplně novou pozici v celém systému, což je samozřejmě samo o sobě obtížné, jenže ji, zdá se, nikdo nehledá. Všechny „reformy“ poslední doby jsou zaměřené na to, jak zefektivnit starý systém, což je podobné, jako kdybychom chtěli rychlost dopravy a množství přepraveného zboží navěky zvyšovat jen šlechtěním kvalitnějších koní a lepší péčí o ně :-).
Všechno se podle mne odvíjí od základní otázky, kterou si, obávám se, jako společnost vůbec neklademe, protože většinu času a energie trávíme hádáním o blbosti: K čemu nám má škola být? Má připravovat na budoucí zaměstnání, jako tomu bylo dříve? Má jen poskytnout papír, kterým se budeme v různých situacích prokazovat, jako se to často děje dnes? Nebo jejím jediným cílem je dokonce jen zabavit (no, nebo spíš zaměstnat) děti (ostatně, možná i učitele :-)), aby nepáchaly víc alotrií než je nezbytně nutné?
Podle mě se školní vzdělávání musí do budoucna zcela zásadně proměnit a této proměně budou jednotlivé prvky školského systému bránit svou děsivou setrvačností, která se neměří na roky, ale na desetiletí. Podle mých zkušeností budou paradoxně největší brzdou sami rodiče nových žáků, kteří se ve své většině bohužel domnívají, že něco podobného (samozřejmě v o něco lepší a vstřícnější podobě, jako u těch zmíněných koní), jako ve škole dostali oni, stačí i nové generaci. A snad úplně nejhorší ze všeho je, že pro opravdu zásadní změnu vzdělávacího systému v dnešní rozhádané společnosti, kdy každý přesně ví, co je správné, a nenechá si přece nic vnucovat, prakticky není možné najít koncensus, takže i kdybychom nakrásně měli koncepčně uvažující experty, kteří jsou schopni podobnou vizi vytvořit, politici ji podle veřejného zadání svých voličů vždycky nakonec hodí do stoupy a ještě se za to dočkají potlesku.
Omlouvám se za litanii, ale tohle je téma na celé letní prázdniny a ne na pár řádků komentáře. Ani jsem se nedostal od vesměs pesimistických výhledů k něčemu kreativnějšímu :-).
Omluv ani v nejmenším není třeba, moc ráda jsem si početla a souhlasím prakticky ve všem. Když jsem poměrně nedávno četla článek o tom, že většina českých rodičů je vesměs se stavem školství spokojená, jsou zastánci toho, jak se tady učí, a chtějí pro své děti zhruba to, čím si sami prošli, šla jsem do kolen. Tehdy jsem začala pochybovat, jestli je nějaká reforma skutečně možná, a vzhledem k tomu, jaké problémy se ve školství řeší, o tom pochybuju čím dál tím víc (třeba stará dobrá provařená maturita z matematiky, jupí jej). To přirovnání ke koním je ale každopádně naprosto brilantní 🙂
Svatá pravda! Emoce a vztahy, to se ve škole moc neučí (spíš vůbec…, aspoň za nás to tak bylo). Nebo třeba dovednosti naprosto základní – vztah s vlastním dítětem, péče a výchova. To musí člověk dohánět složitě všechno sám a často to dohání tím nejnevhodnějším způsobem – nápodobou vlastních rodičů. Totéž se týká partnerských vztahů. Vztahy ve třídě a spolupráce, tam bych řekla, že je snaha o první vlaštovky. ale u klasických učitelů typu našeho táty narážejí na tvrdé nepochopení. Dodneška si pamatuju, jak nadával, že prváci jedou první týden na seznamovací kurz, a co všechno se dělá, aby se mohli flákat a neučili se…. Pokrok řekla bych přichází, ale nesmírně pomalu. Chtělo by to asi revoluci… Ale to se týká všeho dění ve společnosti. A ze všeho nejvíc v církvi.
Za nás to nebylo o moc lepší. Sice občas byla snaha o nějaké skupinové projekty a spolupráci ve třídě, ale co si budeme, často to dopadalo fiaskem. Zhruba od té doby mám vůči týmové práci značnou skepsi, ne-li přímo averzi. Takže za mě rozhodně revoluce 🙂
Pises to sice pekne. Ze vsak skolstvi nevychovava k budovani vztahu je ale prirozenou soucasti jeho odveke pozice. Chtit po nem, aby nahradilo eticky hodnotnou spolecnost nebo funkcni rodinu – tedy nasledovanihodny priklad budovani vztahu, aby vyresilo necekane rychle vzniklou absenci tuheho vesnickeho ci malomestskeho prostredi permanentni kontroly a sirokeho pribuzenstvi vylucujicich volne vztahy a vlastni vyklad leccehos… Nejsem sociolog. Ale skola toto nemuze suplovat ani vyresit. Ma dodat zakladni znalosti jako nutny predpoklad jejich dalsich zpracovani studentem a podporit toto zpracovani vedenim k propojeni tech poznatku. Mozna jeste podpora individualnich schopnosti vyberovymi tridami nebo specialne zamerenymi obory. Ale zbytek je zrcadlo doby, spolecnosti a rodiny. S omluvou za bezdiakriticnost mobilu.
Já si právě myslím, že by část těch funkcí rodiny a pevné společenské hierarchie škola převzít mohla, ba dokonce měla. Vzhledem k poznatkům současné psychologie je čím dál zjevnější, že práce s emocemi i se vztahy je dovednost jako každá jiná, tedy něco, co se můžeme naučit a trénovat to. Tím neříkám, že by škola měla začít hrát roli rodiny nebo převzít roli garanta etiky, to určitě ne. Ale nechávat tuhle obrovskou a velmi důležitou lidskou součást ležet ladem s tím, že to je přece soukromá záležitost, mi připadá čím dál neudržitelnější.
Je to strasne siroke tema. A nejde jen o osnovy. Hrozne moc dela ucitel(ka) – pokud je to ta skvela, tak do osnov elegantne zaradi i praci s emocemi a vzdelavaci kontext mezi zemepisem a dejinami. Zato ty horsi exemplare maji tu silenou moc detem zhnusit cely vzdelavaci system casto celozivotne:( A druha vec je to, ze mame z Evropy nejvetsi podil ucilist, navic jeste s uplne silenou povesti. Deti, co se jim chteji vyhnout, jsou odsouzeny k rocni priprave na Cermat testy (podstupovali jsme to letos se Zmurem na 8lety gympl a u mnoha otazek me tedy neprijemne mrazilo, proc proboha zrovna tohle rozhoduje o studiu na SS?!
Máš pravdu, je to obrovsky široké téma a kratičký blogový článek se toho mohl jenom velmi letmo dotknout. I tak mi to ale přišlo důležité napsat 🙂 Souhlasím, že v současné podobě školství jde v první řadě o kliku na dobré učitele. Párkrát jsem ji měla a byly to vždycky nesmírně formující zážitky. Ale většina byla průměrná nebo špatná a to byly… no, vlastně taky formující zážitky 😀 Ostatně ta moje učitelka biologie tady na blogu nevystupuje ani zdaleka poprvé 😀 A o přijímačkách na gympl jsem slyšela už víckrát a vždycky to byly hodně děsivé zvěsti. Upřímnou soustrast, že tím taky musíte procházet!
Nastesti to dopadlo dobre. Az bude chvilka, napisu o pohledu rodice na soucasnou vzdelavaci pout, cermatovskou sikanu a zaroven obrovsky business, co se v prijimackach na vicelete gymply toci. Takze timto zaroven dekuji za inspiraci:)
Tak to moc gratuluji a na článek už se těším! 🙂
Tady to taky s tou školou není žádná sláva. Vyučování sice začíná až o třičtvrtě na devět +- a končí ve čtvrt na čtyři +-, jenže je stejně dlouhý den pro děti od školky (4 roky) až po osmáky. Pro ty malé děti je to fakticky moc dlouho, ke všemu nemají žádné „poobědové“ zdřímnutí. Ve škole se nevaří, každý jí v určenou dobu, co si přinesl z domu. Taky jsem pro, aby se ve škole, nejlépe už ve školce, zaváděly věku přiměřené základy dobrých mezilidských vztahů. Ono něco málo je, například, jak se bránit šikaně, ale až tak někdy ve třetí nebo ve čtvrté třídě. Ale probere se příručka a co se pak děje v praxi, to už nikdo moc nesluduje, páč každý má dost svých vlastních starostí. Pak se stávají velmi smutné případy, že spolužák napadne nebo přímo usmrté jiného spolužáka. I když se nestane nic tak výrazného, pro citlivé dítě stačí málo. Dcera měla oblíbený míček a děti ze třídy si ho od ní „půjčily“ a hodily ho přes plot školy na soukromý pozemek a pak pro něj nikdo nešel, protože „viníci“ na to prděli a dcerka byla moc stydlivá. Moc ji to tenkrát mrzelo. Nebo se jí ztratila úplně nová bota s medvídkem Pů a až na konci školního roku, když už měla větší nohu, se botka našla v lavici jednoho spolužáka. Takže nějaké ty základy slušného chování určitě do školy patří. Napsala bych víc, ale musím už na šichtu. Přeju zdar s revolucí ve školství. 🙂
Děti jsou zjevně všude stejné a lidská povaha se za posledních pár tisíc let taky nijak zvlášť nezměnila. Takže možná že vlastně pláču na úplně špatném hrobě 🙂 Dětské kolektivy každopádně dovedou být opravdu zlé. Někdy jsou to jenom takovéhle „malé“ věci, jindy může jít opravdu o život, ale někdy mám dojem, že nějaké podobné trauma má snad každý.
Školy jsou přežitek. Místo pohodlných škamen by měla děcka povinně chodit na chmel, na stavby, šít pohorky, znát základy práce s kolovrátkem, vložkovat komíny atp. Pak z nich nevyrostou budižkničemové v případě mužů a barbíny v případě žen a aspoň bude co prcat! Dějiny myšlení jsou stejně dějinami nevraživosti samotářů a jakákoliv (ostatně dnes dost řídká) nadměrná kreativita je stejně neblaze vykupována depresemi, úzkostmi atd. Pokud snad namítneš, že lidstvo šlo dál díky takzvanému vzdělaní, tak Tě odkážu na libovolnou národnostní rozepři v posledních sto letech (doba brutálního boomu vysokých škol), která má zpravidla průběh jako za Vikingů a nebo ještě snad je jak vystřižená z Planety opic.
Tomu říkám slovo do pranice 😀
Od doby covidové jsem si na naše školství udělala názor, který by si asi ministerstvo, potažmo učitelé, za klobouk nedali. Neustále bojuju s Matějem a jeho otázkami – proč se tohle musím učit, když mi to v životě k ničemu nebude? Vím, že má pravdu, že jsou děti zahlcené učivem, které opravdu nikdy nevyužijí, ale jak proti tomu bojovat? Drtivá většina učitelů jede jako mašina podle osnov a příprav, které si sepsali před deseti lety, motivace dětí žádná. Nemluvě o šikaně, která na školách vesele za přihlížení učitelů bují. Jestli se na něco opravdu těším, tak na to, až Matěj vypadne ze školy. Na druhou stranu prvorozeného gympl je úplně jiná liga, i když i on sám říká, že 90% z toho, co se tam učí, potřebovat nikdy nebude.
Jak proti tomu bojovat, to je velmi případná otázka a odpověď na ni, myslím, v zásadě neexistuje. Jestliže ovšem ještě za přihlížení učitelů na škole bují šikana, je to opravdu hodně smutný příběh. V takovém případě ten pobyt tam už nemá snad vůbec žádná pozitiva.
Sama jsem několikrát přemýšlela, jak takové antické vzdělávání probíhalo. Zda se učily i malé děti, nebo až mladí dospělí, kteří ze vzdělání „měli rozum“, a zda v tom prvním případě nebyla rákoska na pořadu dne stejně jako donedávna u nás.
Osobně jsem velkým fanouškem vzdělávání, kde se jednotlivé učební předměty prolínají. Některé se k tomu přímo vybízí, třeba v angličtině nebo občance by se mohly probírat více do hloubky i současná témata nebo právě emoční cítění třeba formou projektů, skupinové práce nebo návštěv specialistů na dané odvětví… Jenže ocení to studenti, mladá nevybouřená děcka? A když se najdou pokrokoví učitelé, nebudou paradoxně tlačit rodiče na vzdělávání „postaru“?
Asi jsem měla na střední štěstí na dobré vyučující, ale právě časté projektové práce, důraz na současné dějiny, ale třeba i hodiny informatiky nebo základy „praktické“ ekonomie mi daly dobrý všeobecný základ, ze kterého doteď těžím. Neviděla bych to tak černě. 🙂
Pokud vím, tak minimálně klasické Athény a Sparta ve vzdělávání jely už od dost nízkého věku a pro ránu nešly daleko. Ale nejsem na tohle žádný velký odborník a jistě se to místně i časově proměňovalo.
Zní to tak, že jsi měla na učitele dost velké štěstí 🙂 Já jsem si kromě cizích jazyků a hromady přečtené povinné literatury z gymplu neodnesla téměř nic (když teda nepočítám spoustu lumpáren, nějaké to dobré přátelství a kotel vtipných historek, což jistě není zanedbatelné). Každopádně prolínání předmětů je podle mě asi první skutečně možný krok směrem ke kvalitnějšímu vzdělávání. Jakékoli radikálnější nápady nutně narazí na obrovský odpor – rodičů i učitelů. Bohužel.
Marie Veroniko, rozpoutala si celkem emotivní diskusi a vůbec se nedivím. Týká se to náš všech, všichni mají nějaký názor. Mám celkem přehled o tom, jak to vypadá na základních školách a gympu u nás ve městě a myslím, že to je hlavně v osobnosti pedagoga. A bohužel, ti skutečně dobrý jsou jako bílé vrány a navíc v nelibosti kolegů a někdy i vedení… Škoda.
Měj se moc hezky, Helena
Vážně jsou dobří učitelé v nelibosti kolegů a někdy i vedení? V tom případě je situace ještě o něco smutnější, než jsem myslela. Ach jo!