Dobrá znamení: láska na první podívání

To, že mám už řadu let v oblibě knihy Terryho Pratchetta, není žádné tajemství; knihám, které Pratchett napsal s jinými autory, jsem se ale až donedávna vyhýbala. Jednak proto, že jsem ještě nedočetla čtyřicítku zeměplošských svazků, jednak proto, že jsem si nedovedla představit, že by taková spolupráce skutečně mohla vést k něčemu lepšímu, než čeho se mi dostává od samotného Pratchetta. Pak mi ale byla velmi naléhavě a nadšeně doporučena Dobrá znamení (román i televizní minisérie) a já jsem musela uznat, že na té týmové práci něco je. Byla to láska na první pohled.

Kachny v parku sv. Jakuba jsou tak zvyklé na to, že je krmí tajní agenti, že se u nich vyvinul zvláštní Pavlovův reflex. Strčte kachnu z parku sv. Jakuba do laboratorní klece a ukažte jí fotografii dvou mužů – nejlépe jednoho v kabátě s kožešinovým límcem a druhého zasmušilého a s šátkem na krku – a ona v očekávaní žrádla natáhne krk.

Dobrá znamení (Good omens) napsal Terry Pratchett spolu s Neilem Gaimanem v roce 1990. Sledujeme v nich démona Crowleyho, kterému byl jednoho dne svěřen nenápadný košík se zdánlivě lidským dítětem. Háček je v tom, že ono dítě tak docela lidské není: jde totiž o Antikrista, který má o jedenáct let později rozpoutat Armageddon, který zničí Zemi, vybije lidstvo a zahájí velkou válku Nebe a Pekla. Crowleymu se to ovšem ani trochu nezamlouvá – na Zemi strávil spolu se svým sokem, andělem Azirafalem, posledních šest tisíc let, oba si tu zvykli a pohodlně se zabydleli. Rozhodnou se proto spojit síly a Armageddonu zabránit. Tedy… až zjistí, kam toho Antikrista zašantročili.

„Dejme si někde oběd,“ řekl. „Stejně ti jeden dlužím od..., kdy to bylo?“
„Paříž 1793,“ odpověděl Azirafal.
„Oh ano, máš pravdu. Hrůzovláda. To byla vaše akce, nebo naše?“
„Vaše to nebyla?“
„Nějak si to nedokážu vybavit. To místo, kde jsme tenkrát seděli, to byl dobrý hostinec.“

Dobrá znamení pro mě ovšem nebyla poučnou lekcí jen z hlediska týmové práce. Byl to také jeden z extrémně vzácných případů, kdy se mi televizní adaptace (režie Douglas Mackinnon, 2019, Amazon Prime) líbila ještě víc než kniha. Román je brilantně vtipný, napínavý, nápaditý, plný jazykových hříček i literárních a dobových narážek (byť takový Betamax jsem musela googlit). Seriál tohle všechno zachycuje velmi přesně – dokonce bych se nebála říct, že skoro všechno, co je v knize, je i na plátně. Neil Gaiman, který psal scénář po Pratchettově smrti, ale zvládnul téměř nemožné: příběh nejen bravurně přesadil do současnosti (věděli jste, že démon Crowley vynalezl selfíčka?), ale přidal celou řadu skvělých scén s ohromným množstvím vpravdě pratchettovských vtipů. Zatímco u knihy je sporné, kdo vlastně jsou hlavní hrdinové (osobně bych sázela na nezvedenou partu dětí s Antikristem v čele), u seriálu o tom není nejmenších pochyb. Andělsko-démonická dvojice prostě válí.

„A přehazovačku,“ vrtěla hlavou Anatéma. „Moje kolo nemělo přehazovačku. Jsem si úplně jistá, že moje kolo nemělo přehazovačku.“
Crowley se naklonil k andělovi. „Oh bože, udělej zázrak a uzdrav tenhle bicykl!“ zašeptal sarkasticky.
„Promiň, dal jsem se trochu unést,“ sykl Azirafal.

Crowley a Azirafal jsou v seriálových Dobrých znameních zcela po právu v centru pozornosti. Azirafalovi vdechl život Michael Sheen a udělal z něj jednu z nejroztomilejších postav, jaké znám; a Crowley v podání Davida Tennanta je skutečný sympaťák. Sledujeme tak nejen jejich interakci bezprostředně související s příběhem, ale i historický kontext jejich pozemského působení a střetávání, zdroje jejich morálních pochyb i rostoucí motivaci postavit se proti svým nebeským a pekelným šéfům. A také vývoj křehkého, ale o to pevnějšího přátelství, které postupně přerůstá do jedné z nejsubtilnějších a nejkouzelnějších romancí, jaké jsem kdy na plátně viděla.

„Ale až zvítězíme, bude život mnohem lepší,“ zakrákoral anděl.
„Jenže zdaleka nebude tak zajímavý. Podívej, ty víš, že mám pravdu. Budeš s harfou v ruce stejné šťastný jako já s vidlemi.“

Dobrá znamení tak jsou proklatě dobrou volbou pro všechny, kdo se rádi zasmějí, nečernobíle zauvažují o náboženství a morálce a nechají se napnout i dojmout. Příběh sice na pár místech lehce zaváhá, v celkovém ajfru se to ale úplně ztratí. Dohromady jde o chytrou, napínavou, zábavnou a nesmírně milou záležitost, kterou jsem okamžitě po zhlédnutí zařadila mezi své nejoblíbenější kusy a hned nato si ji celou dala ještě jednou (a pak ještě potřetí, ale to už přeci jen selektivně). Co vám budu povídat, něco takového se mi rozhodně nestává každý den.