Každý máme nějaké ty svoje hudební preference. Někdo to rád horké, jiný sáhne spíš po klasice; ten poslouchá rychlé rytmy, onen zas melancholické slaďáky. Dokud jde o poslech, jsou tyto preference zcela nezávazné a mohou se řídit i tak prchavými okolnostmi, jako je naše nálada. Pak je tu ovšem úplně jiná parketa, totiž parketa vlastního hraní. A tady mám jasno. Jděte mi s pomalými slaďáky z očí!
Nechápejte mě špatně, já mám pomalé, emotivní a melancholicky dojemné kusy ráda. Ale jenom jako posluchač. Už v hudebce jsem mnohem radši hrála rychlé a dynamické skladby, které sice bývaly pekelně těžké, ale bylo v tom i jisté zadostiučinění, neboť zpravidla pekelně těžce i zněly a nějaká ta chyba se v nich většinou hravě ztratila (například moje finální absolventské Scherzo Tarantelle od Wieniawského, byť tedy takhle rychle bych to nedala, ani kdybych se přetrhla). Vedle nich jsem ale občas hrála i skladby pomalé a takzvaně výrazové, které zněly docela jednoduše, ale jednoduché vůbec nebyly. Sice neobsahovaly žádné vražedné běhy ani lámané akordy, ale zato v nich jediný trochu falešný tón nebo zatřesení smyčce dovedly celou pracně budovanou křehkou nádheru během vteřiny rozbourat.
Když jsem začala hrát v orchestru, moje vyhraněné postoje se zmírnily. Tam na klepání individuálního smyčce zdaleka tolik nezáleží (ať žije hustě zalidněná smyčcová sekce!) a ty nejchoulostivější pasáže bývají vyhrazeny sólistům. Můj klid ovšem trval jen do chvíle, kdy dirigent přinesl Sukovu symfonii. Nádhernou, líbeznou skladbu, skutečnou perlu pozdního romantismu, při jejímž poslechu citlivé publikum slzí. My jsme slzeli, když jsme uviděli noty. Ta skladba se prostě nedala hrát. Obrovské skoky ze spodku hudební osnovy vysoko nad ni a zase zpátky, předznamenání, u kterého jsme si museli pomalu opakovat hudební nauku a které se měnilo co dva řádky, posuvka před každou druhou notou, včetně dvojkřížků a dvojbéček. Tehdy jsem poprvé v životě měla na prstech levé ruky mozoly od strun, jednomu kolegovi z prvních houslí nateklo předloktí tak, že nemohl týden nosit hodinky, a pocity všech trefně vyjádřil hornista, když poté, co na zkoušce dohrál jedno obzvlášť dojemné sólo, pravil: „Ty vole, málem jsem chcípnul!“
Jednoznačně nejvíc frustrující na tom celém ale byla skutečnost, že to těžce vůbec neznělo. Na nahrávce se to zdálo tak samozřejmé a přirozené jako krasobruslař, který s lehkostí skáče jeden skok za druhým. Cvičili jsme jako šílení s vidinou, že tu ohromnou tíhu, která na nás koukala z každé řádky partu, publikum vůbec nezaznamená a těch pracně nadřených šest béček a skok přes tři oktávy (to je takový hudební ekvivalent čtverného Lutze) nikoho nedojme. K požadovanému dojetí dojde jedině tehdy, když se nikomu v rozhodující okamžik ani jednou nezaklepe onen metaforický smyčec, když do sebe křehká souhra jednotlivých sekcí (z nichž má každá ze svých specifických důvodů na mále) dokonale zapadne. Byla to jedna z nejvíc demoralizujících skladeb, jaké jsme s orchestrem kdy hráli.
Naši dirigenti se ale naštěstí ukázali být velmi vnímaví a s žádným srovnatelným romantickým zabijákem už nepřišli. Orchestr se tedy nerozpadl, nekonala se ani jedna defenestrace a pražské ordinace nezaplnili amatérští houslisté se zánětem šlach a hobojisté s rozedmou plic. Obrovsky se nám všem ulevilo, stejně jako mně, když jsem odkládala všechny ty skladby se slovy jako „romance“ nebo „meditace“ v názvu. Ne že by nebyly krásné, ale ať si je hrají profesionálové. My, amatéři, raději knihu – totiž nějaké to scherzo nebo pořádně bombastickou Novosvětskou.
No myslim ze Dvořák tvrdil, že televizni scenky a vystoupeni je třeba dřít s dřít do mrte…az vypadaji tak, že jsou improvizovane…Zdani, jaknznamo, klame..
To je přesné! A to ani nemám žádné zkušenosti s televizními scénkami 😀
„Ty vole, málem jsem chcípnul!“ 😀 Počítám, že kdyby to hornista prohlásil na konzertě před publikem, slzeli by lidé taky – smíchy. 🙂
Dirigenti byli vnímaví – včas pochopili, že se zabijáky takového kalibru by se asi těžko dožili vysokého věku. 😉
Na koncertě k takovému prohlášení naštěstí nedošlo, ale jednou měl právě tenhle hornista na hlavě zářivě blonďatou paruku a v ní hrál. Nevím, jestli to tehdy byla nějaká sázka, nejspíš jo, ale bavili jsme se moc 😀
Když už je něco těžké na hraní, musí to divák pocítit v plné síle; třeba takový Paganini nebo Liszt o tom vědí své :-).
Moje řeč! 🙂 I když zrovna Liszt taky umí být docela zabiják. Taková La Campanella zní přece tak neokázale a něžně…
Diky za vnitrni pohled. Ja to jako nemuzikant vidim vzdycky jen zvenci a prijde mi to jako bajecna souhra, ke ktere staci jedna, dve zkousky orchestru a spousta nadseni:) Ale zase musim prihodit pohled zevnitr divadelni improvizace – my naopak nikdy nevime, o cem budeme hrat. Presto nas obcas lide pri tech fakt povedenych kusech podeziraji, ze jsme to museli nacvicovat fakt dlouho:)
To nadšení je právě v zájmu souhry často potřeba hodně krotit – protože jinak rychlé a hlasité pasáže ještě víc zrychlují a pomalé a tiché zase naopak zpomalují, takže hrozí, že se orchestr a) rozbije v tempu, které nezvládne, b) skladbu nedohraje do konce tohoto tisíciletí, c) různé sekce se od sebe rozjedou takovým způsobem, že celá skladba totálně zkolabuje.
Ale to podezření, že takhle povedenou improvizaci jste přece museli mít nacvičenou, mi zní jako opravdu velký kompliment 🙂
Marie Veroniko, moc děkuji za nakouknutí do zákulisí.
Nikdo to nemá jednoduché…
Užij si hezký večer. Helena
To nemá 🙂 Naštěstí v tomhle případě je to břímě prakticky stoprocentně dobrovolné 🙂 Také přeji krásný večer!
A já mám na hraní radši ty slaďáky. Do živých skladeb se tolik nevžiju, ty si běží samy. Je ale pravda, že v orchestru jsou živější skladby tak nějak zábavnější. Když teda ta živá melodie není v milionté poloze, Blaníku sláva.
No páni, tak to jsi první, od koho něco takového slyším! 🙂 Miliontá poloha je každopádně peklo. Jeden z našich dirigentů tomu říká „v místech věčné kalafuny“. Je to sice dechař, ale tohle vystihl 😀 A o Smetanovi mi vůbec nemluv – taky ho teď hrajeme a je to dost hrozný 😀
Na jaký nástroj hraješ? 🙂
Nevím, jestli jsem to překoukla (jako vždy :D), anebo jsi to nezmínila.
Nepřekoukla, v článku je explicitně zmíněné jenom to, že je to smyčcový nástroj 🙂 (Vyjasnilo by se to až na tom odkazu s Wieniawským :-)) Hraju na housle, v orchestru konkrétně pak sedím v houslích prvních. To v praxi znamená, že když mají smyčce melodii, tak jsme to velmi často my, a když smyčce hrají vysoko, my hrajeme nejvýš ze všech.
Tohle je taková umělecká klasika, což? 🙂 S tancem je to úplně stejné. Rychlý je sice v prvé chvíli náročný na naučení, ale ledacos se v něm ztratí. Ale teprve pomalá choreografie vyžívající se v každé milisekundě, výrazu, úhlu paží a procítění hudby je záležitostí pro opravdové taneční fajnšmekry.
Přeji do dalšího hraní samé krásné skladby!
To teda! U mě byla vždycky suverénně největší taneční katastrofa slowfox. Nikdy jsem se ho pořádně nenaučila (tak pokročilí nejsme), takže jsem zpravidla mívala půlku tance pocit, že co nevidět skončím na zemi. A to tam není vůbec třeba řešit nějaké ruce! Takže ano – bude to všude stejné 🙂