Stává se to tak často, že už je to bezmála folklór. Když někam jdu za jednou ze svých sester nebo ona za mnou, vždycky to vyvolá pobavenou nebo překvapenou reakci a zpravidla je to okamžitý příspěvek do bohatého katalogu tematických vtipných historek. Jsme si totiž podobné. Tak podobné, že nás lidi někdy považují za dvojčata a pletou si nás – navzdory tomu, že nás dělí jedenáct let.
Když jsem šla před lety za ségrou do nemocnice, kde byla se svým synem, stihla jsem říct jenom „Dobrý den, já jdu…“, než se zdravotní sestřičce rozzářil obličej a ihned neomylně vyhrkla sestřino jméno. O dva roky později jsem sice v téže nemocnici jméno říct už musela, hvězdný moment na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. Ségra totiž mojí přítomnosti využila k tomu, aby zašla do večerky pro zeleninu, takže se jí sestřička, která mě pár minut předtím vpouštěla dovnitř, překvapeně ptala: „Vy už zase jdete?“
Když ségra jednou hostovala ve sboru, kde jsem v té době občas zpívala, okomentoval to dirigent slovy „Ty ses rozdvojila!“ a následně rozvinul úvahu o tom, jak by pro sbor bylo skvělé, kdyby se rozdvojili i ostatní sboristé. Na mojí svatbě se pár kamarádů chvíli divilo, proč mám na sobě krátké černobílé šaty, než jim došlo, že to nejsem já. A když na našem pražském bytě ségra před nedávnem přespávala, šla jsem pro ni s klíči k domovním dveřím, když slyším zespoda smích a hlas paní bytné. „Já jsem si vás spletla!“ smála se naše paní domácí a ségra to glosovala slovy, že ke vstupu do domu použila Face ID.
U lidí, kteří jednu z nás vidí poprvé v životě, to ovšem zdaleka nekončí. Při rodinných návštěvách mě máma někdy oslovuje ségřiným jménem a ji zase tím mým, až vznikají perly typu: „Maru, nech tam Marušce nějakou housku!“ Dokud žila naše babička, která v posledních letech špatně viděla i slyšela, musela jsem ji poměrně často usilovně přesvědčovat, že nejsem ségra, a i potom se občas ptala, co děti, a říkala mi, že Maruška se chystá na doktorát. Párkrát se mi ji přesvědčit vůbec nepodařilo.
Nejparadoxnější na tom celém ale je, že si se ségrou kdovíjak stejně nepřipadáme. Ano, jsme si podobné. Ona má ale na první pohled tmavší, vlnitější a kratší vlasy, je znatelně hubenější a hlavně – o jedenáct let starší. Zdá se ovšem, že si toho dokáže všimnout jen moderní technika. Když totiž ségra dostala k Vánocům nový telefon s Face ID, na návštěvě mi ho hned vrazila do ruky, schválně, jestli ho svým obličejem odemknu. Neodemkla jsem. Myslím, že je to stran techniky dobrá zpráva. A co se lidí týče, inu, tam to vidím spíš na ty vtipné historky.
Lepooká dvojčata, to je tedy odhalení. Stran toho zjištění může vzniknout spoustu vtipných zážitků. Můžete si například na nějakém rodinném výletu prohodit manžele, v setmělém pokoji si toho stejně beztak nevšimnou. Jistě disponujete i podobným sytým, ženským, altovým hlasem, které při troše představivosti může posloužit i jako udice, škádlítko na nějaké divoké party, kde vás dosud tolik neznají. Jedna si objedná šampáňo na pokoj a potom přijde druhá, která oznámí, že letovisko opouští. Budou zmateni číšníci i gardedámy poté, co dorazíte obě osobně!
Kdybychom chtěly, jistě bychom se svou dvojakosti mohly nějak účelně pracovat, ale záměrně jsme to tedy ještě nezkoušely 🙂
Bylas na básníkově tryzně se svojí sestrou, Veroniko? Oleg si tam všiml dvou půvabných dívek, které svou vizáží nad geronty značně vyčnívaly 🙂
Nebyla, tam jsme byli jen s manželem 🙂 Ale mladých lidí tam bylo hned několik, což mě mile překvapilo 🙂
Ona totiž podoba nemusí byt dana skutecnou podobou, ale nějakým třeba skryté pusobicim znake nebo rysem v obliceji, proto nekdy si pketene i sobě nepodobne lidi..I mně se to stalo..
Vida, tak u nás to nejspíš bude kombinace obojího. To by vysvětlovalo tu opravdu velkou úspěšnost 😀
Jj, já si až později uvědomila, že kamarádky – sestry, které jsem považovala skoro za identické dvojčata, se podobají spíš gesty a hlavně hlasem – ten mají opravdu stejný. Po telefonu bych nevěděla, která volá. Stejně jako se mi navzájem připomínají smíchem. Obě se považují za ÚPLNĚ jiné a nejspíš jsem si je takhle zařadila jen kvůli těm pár stejným maličkostem (byť mají i podobné rysy v obličeji).
Díky za podnětný vhled 🙂 Myslím, že splňujeme prakticky všechny body – snad jen u těch gest to nemůžu tvrdit úplně s jistotou, protože ta nemám tak dobře zmapovaná. Ale co se hlasu, úsměvu nebo mimiky týče, je to jasná věc 🙂
Zkusím tedy vložit komentář a uvidíme, u které z vás dvou se objeví :-).
Ve sféře blogových přátel se v tomhle ohledu cítím jistá v kramflecích. Psaný projev máme přece jenom dost poznatelně odlišný 🙂
Falešné dvojče, falešná sestra, ty se nezdáš 🙂
Falešná sestra ne, ta je pravá! Akorát s těmi dvojčaty to není tak horké 🙂
„Jé, to jsem nevěděl, že máte dvě dcery!“ Toliko k falešným sestrám, i tu dceru jsi zvládala s přehledem 🙂
Jo takhle! No tak to samozřejmě jó, falešná dcera i sestra jsou moje druhá přirozenost 😀
To je milé povídání 🙂 Dovedu si představit, že někdy může být sestra-dvojník dobrá výhoda 🙂
Největší výhoda to pro mě vždycky byla v oblečení. Ségra je sice hubenější, takže její kalhoty neobléknu, ale co se týče triček, košil, sukní nebo kabátů, tak mám po ní ne zcela zanedbatelnou část šatníku 🙂
Tak to je teda hodně zvláštní. Dělí vás od sebe tolik let a přesto vás lidi považují za dvojčata? Tomu se mi skoro až nechce věřit, ale vzhledem k tomu, že je jakási epidemie roztěkanosti a nepozornosti, vlastně mě to asi nepřekvapuje.
Taky mě to vždycky znovu překvapí 🙂 Ale je pravda, že nejčastěji si nás lidi pletou v momentě, kdy nás vidí postupně jednu po druhé (byť v řádu minut), než najednou vedle sebe. Zjevně když mají možnost si nás pořádně zblízka prohlédnout, tak musejí seznat, že na dvojčata to přece jenom nevypadá 🙂
Sourozenci si bývají podobní, ale s tak velkým věkovým rozdílem – to je asi unikátní! Užijete asi dost legrace :o)
A docela dobré zjištění na konec – technika je přece jen přesnější než lidské oko :o)
Marie Veroniko, měj hezký večer. Helena
Ano, legrace jsme si opravdu užili dost – a jsem docela upřímně zvědavá, jestli se někdy naše podoba rozejde natolik, že ty vtipné historky skončí 🙂
Nèco podobného jsem zažívala se sestřenicí . Se sestrou naopak, jako bychom k sobě nepatřily.
Ale škodolibé geny se v přibuzenstvu dokáži vyřádit
Ano, pořádnou dávku škodolibosti geny někdy skutečně výborně umí 🙂
U nás je to naopak, spíš slýcháme, že si se sestrou nejsme podobné vůbec. Dříve jsme podobně mluvily, ale sestra po různém stěhování mluví směsí ostravštiny, valaštiny a pražáčtiny, takže už se neshoduje ani to.
Jedna blogerka kdysi popisovala skoro děsivou věc, čas od času ji ve městě různí lidé zdravili a mysleli si, že je nějaká Míša. Sama Míšu nikdy nepotkala.
No a věk je jenom číslo, co na tom, že vás dělí tolik let . Když jdu někam s mamkou, všichni se diví, že má „tak velkou dceru“, tipují ji na školkáčky. Bylo to tak už před deseti lety, ale teď to má díky mému synáčkovi nový rozměr. Lidi si myslí, že jsme sestry nebo kamarádky a můj synáček je samozřejmě mamčin, protože já mám na děti ještě čas. 😀
To je mile srandovní. Já se sestrou zažívám zcela obrácené situace. Když jsem ji šla poprvé vyzvednout ze školní družiny (ona v 1. třídě, já v 6.), tak se mě družinářka ptala, zda máme stejného otce. Nevím proč, mamku to tehdy dost namíchlo. 🙂 Sestra má světlé vlasy a hubený obličejík. Vůbec si nejsme podobné, ani vzhledem, ani stylem oblečení, zájmy nebo chováním. Geny se u nás opravdu namíchaly a z každé rodiny máme každá něco, ale společného, až na barvu očí a výšku, v zásadě nic.
Být tvoje mamka, tak by mě takový dotaz taky docela namíchl 😀 Ale jinak je to skutečně dokonale obrácená situace než u nás. Geny umí pobavit 🙂