Minulý týden mi bylo špatně. Hodně špatně. Tak špatně jako už dlouho ne. Tohle nebyla žádná přechodná listopadová depka ze zatažené oblohy a dlouhých večerů. Myšlenka na následující den mě naplňovala smutkem, beznadějí a odporem a v hlavě se mi formovalo jediné slovo: nechci. Z hromady úkolů se pod tlakem okolností postupně stal jeden jediný. Přežít.
Večer se mi špatně usínalo a ráno těžko vstávalo. Den co den jsem si říkala, že bych si zoufale potřebovala odpočinout, ale pořád tomu něco bránilo. V půlce září jsem měla poměrně těžkou zkoušku, na konci října skládala pokročilý jazykový certifikát a po tomhle vypjatém období nepřišlo prakticky žádné volno. Místo toho se dostavil listopad narvaný úplně vším. Tu jsem třikrát v týdnu někde s orchestrem, tu jdu na doktorandský seminář, tu se potkávám s tím a oním a jedu tam či onam. Bez přestání se něco děje a všechno je domluvené tak moc dopředu a po tak dlouhé době, že to prostě nejde zrušit. Kdo ví, kdy to zase zakážou?
A tak jsem zatnula zuby a šla pořád dál, čím dál víc na hranu. Normální listopad by mě donutil odpočívat nějakou tou rýmou nebo virózou jako každý rok. Jenže covid nám nasadil respirátory a já už jsem normální rýmu neměla, ani nepamatuju. Nějakou dobu jsem na to hřešila. Stávka ovšem přišla, jen o něco později a ve zbrusu novém hávu. Mozek mi prostě vypověděl službu a tělo ho následovalo. V minulém týdnu jsem do školy neudělala skoro nic, protože jsem prostě nedokázala číst, v pátek už jsem dokonce nezvládla ani dojít nakoupit. Nešlo to. Z úplně běžných věcí se mi začalo dělat fyzicky zle, stačilo na ně jen pomyslet. Nezvládla jsem se ani normálně najíst. Celý můj organismus se rozkřičel, že takhle to tedy dál nepůjde.
Slibovala jsem si, že až skončí všechny ty lockdowny, už se nevrátím do šíleného tempa, na které jsme všichni byli zvyklí a které mi tak nevyhovovalo. A ejhle, je tady. Vrátilo se, se vším všudy. Když se podívám do diáře, nejradši ze všeho bych chytila covid. Tyhle myšlenky znám, mívala jsem je už na gymplu. Teď jsou ale o to horší, že během loňského roku jsem ztratila veškerou pracně vybudovanou toleranci na lidi, ježdění po všech čertech, hluk a stres. Jinými slovy: svět vrací úder, a to dvojnásobnou silou. A já to nezvládám.
Jedno vím zcela jistě. Pokud nezvolním, vypoví mi časem moje tělo i mysl službu úplně. Nějakou dobu to šlo lámat, ale teď hrozí, že zlomím sebe. Všeho je moc a já jsem vyčerpaná. Jednou ze základních charakteristik vysoce citlivých lidí je, že se snadno zahltí a rychle jim dojdou baterky. Pokud jste si pod tím doteď nedokázali představit nic konkrétního, teď už to dokážete. Takový je život pro hypersenzitivní introverty; život, který by ostatní zvnějšku dost možná označili za úplně normální. Opravdu nám není co závidět.
Jo čeho je moc, toho je příliš…..A když člověk nevypina, tak to tak nejak vypne samo..
Přesně tak. Když člověk příliš dlouho nevypíná, tak je pak vypnuto za něj.
Lepší je samozřejmě sebezáchovné mechanismy spouštět vědomě a řízeně, než je nechat na obranné reakci organismu, u kterého bohužel není předem jasné, co všechno (a jak moc) vypne. Covid zrovna záminkou být nemusí, ale nejméně jednu slušnou karanténu – třebas z vymyšleného důvodu – by to chtělo.
Je to tak. Vzpomínám si takhle na jednu vyloženě příjemnou angínu – pravda, ze začátku bolelo každé polknutí, ale ve výsledku jsem ji opravdu potřebovala.
Chapu a soucitim. Neber to na lehkou vahu, ja timhle stylem prisla k nemile pritelkyni – panicke poruse. Nejakou dobu jsem byla jako superhrdinka a prislo to zakerne az v dobe, kdy jsem myslela, ze uz jsem relativne v klidu.
Díky 🙂 To mě moc mrzí, co píšeš, panická porucha je opravdu nemilá věc. A v zásadě mám docela podobnou zkušenost: dokud člověk frčí na adrenalinu a nutnost ho žene vpřed, všechno zhruba funguje. Pak ale nutnost pomine, adrenalin vyprchá a všechno, co do té doby bublalo pod povrchem, vyhřezne.
Nelámej, nestojí to za to. Radši seškrtej diář! Já vím, že je to těžký a někdy téměř nemožný, ale zdraví by vždycky mělo být na prvním místě, ať už jsou plány jakékoli.
Díky 🙂 Škrtat se určitě chystám, protože jak jsem na vlastní oči pěkně z první řady viděla: když to neudělám sama a dobrovolně, bude vyškrtáno za mě se vším všudy.
S tímto mívají problém i nepřecitlivělí extroverti a podle sebe i svého okolí soudím, že je zcela normální, když záplava povinností občas na člověka dolehne a pořádně jej podusí… Bohužel nic jiného než vzdání se všeho zbytného, tedy i dlouho plánovaných sedánků nebo návštěvy tchyně, z mé zkušenosti nefungují. Držím palce, ať je zase brzy dobře!
To je pro mě ovšem velmi povzbuzující a hned si připadám o něco normálněji 🙂 Díky za to!
Myslím, že s tímhle problémem se v menší, nebo větší míře setkáváme všichni. Sama teď jedu dost na doraz. protože vím, že za měsíc už budem bydlet v novém a bude chvíli klid. Ale sama na sobě cítím, že musím zpomalit a je super si to uvědomit 🙂
Tvoje životní situace je sama o sobě pekelně náročná, v ní by musel jet nadoraz snad každý. Ale moc držím palce, aby to co nejrychleji pominulo a měla jsi brzo klid 🙂
U mě se poslední dva roky začaly projevovat nechutí seznamovat se s novými lidmi. Takový vnitřní odpor jsem dlouho nezažila. S těmi, které znám je to v pohodě, jen tím trpí můj neexistující milostný život
Jéj, jak já ti rozumím! Taky jsem v posledních několika letech tuhle nechuť dostkrát pocítila – a kdybych nebyla už nějaký ten rok vdaná, s jistotou vím, jak by to vypadalo.
Ono je to těžký, nevrátit se po lockdownu do šíleného tempa, když je v těch pár měsících klidu svět intenzivnější než kdykoliv předtím. Dohnat všechno zameškaný a ještě zkusit prožít něco do zásoby než se zase vše zavře.
Držím palce, ať se najde prostor k nadechnutí i bez chyceného covidu 🙂
Vystihla jsi to úplně dokonale! Moc díky 🙂 A vypadá to, že spolu s mým zpomalením se zpomalí zase jednou i všechno ostatní. Musím se přiznat, že je to pro mě docela úleva.
Přesně jak tu všichni píšou, je potřeba okamžitě zpomalit a všechno, co není nutné, vyřadit z diáře. Při permanentním přetížení a neustálém stresu můžou přijít obrovské psychické problémy, zažila jsem třeba nepřetržité 4 měsíce v derealizaci a opravdu není o co stát. Jsme holt fyzicky i psychicky slabší a musíme na to brát ohled. Přeju, ať se to brzy zlepší a máte pohodové (nejen) Vánoce.
Moc díky 🙂 Zpomalení se zatím daří a stav se díky tomu setrvale zlepšuje, dokonce mi neplánovaně vycházejí vstříc nejrůznější nečekané okolnosti (tenhle týden už mi třeba samy od sebe odpadly dvě věci, co v něm měly být), takže to vypadá velmi slibně 🙂
Tvá tělesná stránka ale víc než vynahrazuje libovolné výpadky mysli, lepooká!
Ten argument by mohl fungovat, ovšem jen za předpokladu, že tělesná schránka nevypadává též.
Před pár lety jsem začala napříč všemi oblastmi v mém životě dělat pouze to, co chci já a ne to, co se ode mě očekává. S menšími či většími výkyvy (letošní kolaps) se mi to daří, nicméně poslední dva roky to byla šílená jízda plná životních ran a zvratů. A snad to nebude znít rouhačsky, když napíšu, že ten covid k nám domů přišel právě včas. Držím pěsti, ať je zase dobře.
To je, myslím, opravdu důležitý milník a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby s ním celá řada následujících ran a zvratů přímo či nepřímo souvisela. Snad už se ale ta horská dráha konečně vyčerpala a po covidu vám bude jenom líp 🙂
Ach, jak tomuhle rozumím… Relax je důležitý, aby se člověk nezhroutil, poradně si ho hlídej.
Je, podle všeho ještě o něco důležitější, než jsem si myslela 🙂 Díky!
Nemohu než doporučit vycestovat na stáž, ideálně takovou, která ti vůbec k ničemu nebude. ;o) Odpočineš, poznáš divné kraje, budeš-li mít štěstí, pak taky divné lidi noa nakonec se budeš těšit domů na takovou tu pohodovou rutinu.
A nevím, jak to na dochtorátu máš ty, ale mi se během koviše ukázalo, že škola může počkat, aniž by se beze mě nějak podstatně hroutila. Třeba to taky zkus.
Co jsem tak nějak všeobecně zjistila, tak může většinou počkat skoro všechno a skoro nikdy se z toho ani nic podstatného nezhroutí. Tak to teď realizuju 🙂
Opatrně, děvče! Věř starší a zkušenější (co si poradit nenechá :o))
Chci to odlehčit, ale myslím to vážně – může to dopadnout fakt blbě.
Drž se a odpočívej! Helena
Já si nechám poradit ráda. Vlítla jsem na to a odpočívám, co se do mě vejde! A výsledky jsou zatím skvělé 🙂 Moc díky!
Ach, jak já tohle dobře znám. Jsem také vysoce senzitivní introvert a tohle v poslední době přesně zažívám. Mám toho tolik, že jsem někdy paralyzovaná vůbec něco dělat.. A pak mám výčitky a ještě větší stres a takhle se to celé točí a je to kolotoč a pořád hledám, jak z toho vystoupit..
Vím, že člověk má v tuhle chvíli zpomalit, ale já to prostě neumím a navíc se mi toho pak nahromadí ještě víc.. Ach jo 😀
V tom případě upřímnou spolusoustrast! Ten začarovaný kruh výčitek moc dobře znám a je nesmírně těžké z něj vystoupit. Hlavně když si člověk řekne, že teď nebude dělat prostě nic, pak otevře blogy nebo sociální sítě a hned vidí, jak všichni jsou hrozně akční a podnikají milión věcí 😀 tak nám budu držet palce, ať se z toho dovedeme vymanit 🙂
Ano, je důležité umět vypnout.
Ale neumím to…
Takže ti rozumím.
Někdy mám pocit, že vypnout neumí vlastně skoro nikdo. Akorát někteří lidé jsou odolnější nebo to kompenzují pětinásobným kafem denně, takže se to pak v reálu vlastně ani nepozná.
Nevím, jestli jsem hypersenzitivní introvert. Ale vnímám, že mé okolí se snaží stihnout toho, co nejvíc, možná proto, aby dohnali ty dva roky covidu a sloovo zvolnit neznají. Myslela jsem si, že jsem nad věcí a zvládám si čas najít a rozvrhnout. Ale nedávno jsem zjistila, že v mnoha ohledech jsem na tom podobně. A naordinovat si prázdnou kolonku v diáři je jediné řešení. Nejsme v tom profík, pořád neumím říkat ne a odpustit si, že jsem nebyla všude, ale opravdu čím dál víc vnímám, že pokud to neudělám budu na lidi koelm sebe nepříjemná, budu podrážděná a hlavně mě rozhodí úplně všechno.
Přesně – i volno je někdy třeba si naplánovat 🙂 To dohánění věcí, dokud je nezavřou, je naprosto pochopitelná reakce, ale pokud se to přežene, nekončí to dobře. Naučit se zvolnit a odpočívat je, myslím, jedna z největších výzev, které v současné společnosti čelíme.