Už tři dny nezvedá telefon. Ale kdo ví, nikdy ho moc nezvedal. Zástupy prázdných lahví by mohly vyprávět. Když přijel, byli jsme vždycky jako na trní. Skoro nemluvil, jen odsekával, podobně toxický jako cigaretový dým, který ho obklopoval.
Našli ho v bytě až po několika dnech. Tak brzo? chtělo by se říct. Jen díky sestře, kterou po celý život pohrdal. „Dyť vy jste úplný blbci!“ křičel jednou opilý pozdě v noci. Z poličky se tomu Nietzsche tiše pochechtával. Stejně mu druhý den uvařila oběd.
Vybydlený byt, pyžamo na posteli, plesnivý chleba, knihovna a několik básnických sbírek. Právě to po něm zbylo. Ano, řada jeho básní je o smrti. Ale že to přijde právě teď, to nečekal nikdo. Jeho matka zemřela ani ne před rokem.
Jako dítě jsem se ho bála. Nikdy neřekl nikomu z nás jediné laskavé slovo. Vždycky dostál pověsti asociálního hulváta, plně věren té části rodiny, která zvládla prochlastat vlastní hospodu a pak jezdila po městě se sudem na trakaři.
Nezval i Mallarmé se za sklem chvějí strachy. Co s nimi teď bude? Snad se jich ujme někdo, komu nezbyla tak hořká pachuť na patře. Přátelé truchlí; na rodinu zbyla nevyřízená korespondence, opletačky s úřady a nevypověditelná nájemní smlouva. Jako vždycky.
Dohořívající filosof. Už dohořel.
Píšeš o Pepíčkovi Jandovi, kterého jsem považovala, navzdory všemu, za svého kamaráda. Svět je malý…
Ano, zjevně velmi malý! 🙂 My jsme bohužel to štěstí, abychom ho mohli považovat za kamaráda, neměli.
To chápu, Veroniko. A možná že už i víc chápu Tvoji averzi k alkoholu jako takovému 🙂
Já ho poznala, Pepu, před 32 lety. Právě díky surrealistům. Po revoluci pak nějakou dobu pobýval u Olega, mého partnera v Paříži.
Ano, moje averze k alkoholu s tím nepochybně souvisí. A ráda bych bývala poznala Pepu tak, jak ho znali jeho přátelé. Musel to být úplně jiný příběh.
Do mé odpovědi na mém blogu jsem Ti vložila dodatečně odkaz na jednu fotku z naší zahrádky 🙂
Ale nejspíš zdědilas jeho talent k psaní…
Děkuju! Za pochvalu i za fotku. Je moc sympatická 🙂
R.I.P.
Díky.
Je to pravdivé, ale přece jen trochu nemilosrdné. Myslím, že je potřeba se nakonec s tou „problematickou“ částí rodiny srovnat, protože ona je to součást nás samých.
Asi máš pravdu. Ale takové srovnávání mi bude nejspíš trvat ještě docela dlouho.
Znám několik podobných a docela často se děje – nevím, co si o tom mám myslet – že mě tihle lidé nějak po svém zvláštním způsobu zahrnou do svého světa, někdy až příliš – jako by se na své cestě chytali stébel, která svým přístupem sami vytrhali. Na dně každé duše, té surrealistické zvlášť, je aspoň malá perlička něčeho neobyčejného, jen ten ponor k ní dává zabrat a někdy se prostě ukáže, že dno je až příliš hluboko a my na takovou hloubku nemáme dostatečné vybavení.
To je moc hezky řečeno. Někdy mám pocit, že na rodinné příslušníky se všemi těmi zamotanými historiemi je skutečně potřeba vybavení nejvyšší úrovně.
Bohužel, jsou lidé, které zná široké okolí z úplně jiného pohledu než to blízké a pak se může velmi divit, když narazí na nějaký útržek toho, jak se onen člověk choval v soukromí.
Je to tak. A většinou ty příběhy ze soukromí bývají opravdu hodně smutné.
Taková cácorka nezasluhuje, aby byla vzpomínána ! 😸
Tak to pak jo 🙂
Uprimnou soustrast, silu a trpelivost na vsechny pozemske trable, ktere jeste bude potreba doresit.
Díky moc!
Maruško, upřímnou soustrast.
Díky!
Tento rok jsem po sedmi letech trápení musela jeden toxický vztah v rodině ukončit. Byla v tom duševní porucha bez šance na zlepšení, bez ochoty to vyřešit, připustit si. To kopání kolem bylo velice dlouhé a bolestivé a jak píše Petr, neměla jsem na to dostatečné vybavení, i když jsem se opravdu hodně snažila.
Upřímnou soustrast.
Díky. To musel být opravdu těžký proces a máš můj obdiv, že jsi to zvládla. Ať brzy všichni pocítíte, že to bylo k lepšímu!