Osud tomu chtěl, že se v posledních týdnech po několikaleté pauze opět intenzivně učím anglicky. Říkám opět, protože čtyři roky vyššího gymnázia jsem strávila podstatnou měrou právě nad učebnicemi angličtiny se zuřivou snahou alespoň tušit, o čem se to právě náš maniakální učitel s mými pokročilejšími spolužáky baví. Pak ale přišla univerzita a angličtina se mi stala jazykem odborných knih a oddechových filmů; obklopovala mě, ale už po mně nikdo nevyžadoval gramatická cvičení, baklažán in English ani třetí tvar slovesa pozlatit.
Moje velké prozření proto čekalo právě na tuto chvíli: až znovu zasednu k učebnici a začnu se rýpat v tom, kam patří čas minulý, předminulý nebo předpřítomný a od všeho samozřejmě i příslušná průběhová forma. Ono totiž když jde o anglické časy, mám jasno. Nesnáším je. Vždycky jsem je nesnášela. Připadaly mi uhozené a na hlavu, nechápala jsem je a dostávala z nich pětky. Teď mi ale v hlavě cosi secvaklo a konečně jsem pochopila, kde přesně je zakopaný pes a o co té angličtině vlastně jde.
Anglické časy totiž opravdu jsou z českého úhlu pohledu uhozené a na hlavu. Český mluvčí drtivou většinu těch drobounkých rozdílů a nuancí vůbec nerozlišuje a ani trochu mu to nechybí. Má časy tři – a to je pro něj úplně akorát. Pokud to neopíše zvlášť, není v jeho slovese nijak vyjádřeno, co se odehrálo před čím a co po čem, co ovlivnilo co a jestli důsledky vnímáme doteď. Prostě to nemáme, a tak to nejsme zvyklí rozlišovat; a skutečnost, že někdo věnuje takovým věcem pozornost prakticky pokaždé, když vypustí z úst sloveso, se nám jeví přinejlepším poněkud politováníhodná.
Jenže ani čeština není v tomhle ohledu nevinná. Sice ignoruje drobné diference deseti různých časů, ale zato má vid. Očima cizince naprosto nepochopitelné, zcela zbytečné a šíleně komplikované jazykové peklo. Tam, kde anglický mluvčí řeší, co bylo před čím, my obdobně hnidopišsky rozlišujeme, co se stalo jednorázově a co se dělo opakovaně (sic!), co je dokončené a co rozdělané, co je zvyk a co událost. Děláme to stejně přirozeně jako dýcháme; a jako anglický mluvčí používá present perfect continuous. Není to ani horší, ani lepší. Naše pozornost je prostě jenom upřená úplně jiným směrem.
Abychom opravdu dobře ovládli cizí jazyk, je proto nesmírně důležité odpoutat se v určitý moment od vnitřního překládání mateřštiny a začít v cílové řeči přemýšlet. Musíme tak přenastavit nejen veškeré pohyby v dutině ústní, ale i mentální výhybku našeho samozřejmě žitého vnitřního světa, na který jsme od narození zvyklí. Cizí jazyk je do určité míry cizí myšlenkové univerzum; odlišný obraz reality, který zdůrazňuje jiné aspekty, vytváří jiné kategorie a jinak je hodnotí. Každá řeč je v tomhle ohledu svojí vlastní exotickou záležitostí a je to tak v pořádku. Teprve když se do toho neznámého světa ponoříme dost hluboko, může to začít konečně všechno dávat smysl. Dokonce i předbudoucí čas. A někdy, doufám, i skutečnost, že angličtina nemá sloveso mlsat. Protože, uznejte, jak bez něj může někdo žít?!
Z. anglictinou njsem zapasil uz od gymnazia, na VŠ jsem musel mezi pokrocile, protoze jsem ji mel na stredni, coz byl docela horor, neboť jsme mely dokonce jakousi poloviční rodilou mluvčí a mnozi s ni plynne konverzovali …Jiste minimum anglictiny na urovni intermediate jsemnziskal az na dlouhodobem podnikovem kursu, kde se rovněž ucila angličtina…Cili zadna slava .A pritelkyne je ucitelkou anglictiny..
To úplně chápu! Já se na fakultě učila německy a v kurzu pro začátečníky jsem seděla mezi lidmi, kteří z němčiny maturovali (!), ale „už to zapomněli“. Vážně skvělá pozice 😀
Vid dělá v angličtině rozdíl mezi průběhovým a prostým časem, alespoň teda v těch minulých a předpřítomném, podle toho jsem se vždycky rozhodovala, kterou možnost použiju.
Angličtina nemá sloveso mlsat? Hm, v tom případě jsem tu čokoládu, co jsem právě dojedla, měla na svačinu, žádné mlsání to nebylo!
Letos mě čeká zkouška z angličtiny, jsem zvědavá, jak se s ní poperu.
Heleď jo a ne. Průběhová a prostá forma má rozhodně k vidu z celé angličtiny nejblíž a často si tím jde účinně pomoct, totéž to ale určitě není. Příklad: „I am doing“ i „I do“ by se do češtiny dalo přeložit jako „dělám“. Vid totiž neřeší průběh té činnosti, ale spíš její opakování nebo jestli už je hotová. Tu hotovost by angličtina jediným slovesem vůbec vyjádřit neuměla a musela by si pomoct nějakým tím „finish“ nebo třeba předpřítomným časem. Čeština by zase tu průběhovost zvládla nabrat, jedině kdyby přidala nějaké to „právě“ nebo „zrovna“. No prostě je to celé složité 🙂
Čokoláda ke svačině, to zní jako dobrý plán 🙂 A do zkoušky budu pevně držet palce. Případně křížit prsty. Když je to ta angličtina 🙂
Ti, co se musí popasovat s mou „černošskou angličtinou“, to věru nemají jednoduché, často se musí z chabého kontextu domýšlet nejen čas, ale i sloveso jako takové. Ale kde je vůle, tam je i cesta :-).
Pravda, pravda. A kolikrát stačí i ruce a nohy 🙂
Vetsinu sveho skolniho zivota jsem se rvala s nemcinou, abych skoncila jako uplny diletant, co si horko tezko objedna wiener schnitzel. Moc se mi libi paralela s jinymi svety a prioritami pri popisu a uvazovani, ja jsem totiz nemcinu a zejmena Nemce asi nikdy vyrazneji nepochopila. Tedy, kde nebyla vule, tam nebyla cesta, abych si vypujcila od Cerfa:) Nakonec se domlouvam anglicky, ktera mi nedela problem prave diky tomu, ze jsem nebyla vyrazne podrobena jazykove torture jako v nemcine:)
Mně u němčiny vždycky fascinovalo, že se všichni ohánějí tím, jak je úžasně pravidelná. Ani omylem! Když jsem v učebnici došla ke kapitole číslo čtyři o množném čísle a tam spatřila 7 tendencí (ani ne pravidel, tendencí!), jak se německý plurál dělá, málem to se mnou švihlo.
Jsi dostatečně pokročilá polyglotka, takže si vždycky od Tebe nechám rád poradit jak biflovat jazyk.
Za polyglota bych se rozhodně neoznačila, ale nějaký náhled na fungování jazyků snad přece jenom mám 🙂
Asi každý jazyk má svá úskalí, pro cizince je třeba naše měkké a tvrdé i/y taky slušnou specialitkou :D.
To je! Na fakultě jsme měli jako jednu z povinných zkoušek poměrně rozsáhlý překlad z cizího jazyka do češtiny – takže i Slováci museli překládat česky. Ti z tvrdého a měkkého i úplně šíleli!
Zajímavá úvaha a moc hezký závěr.
Marie Veroniko, měj hezký den a nezapomeň si něco smlsnout :o)
Helena
Děkuji! Na to se naštěstí zapomenout nedá 🙂 Krásné dny i tobě!
Sice Britové nemají sloveso „mlsat“, ale zato mají „sweet tooth“! To je přece taky hezké. 🙂
Vidy mi přijdou jako mnohem větší divočina než třeba souslednost časová, kde lze vše elegantně načrtnout do časové osy a najednou poučky dávají smysl. I ten průběhový a prostý čas mi přijdou jako jasně oddělitelné. Nehledě na to, že souslednost stejně využívá i francouzština a další jazyky, takže jakmile jsem ji pochopila poprvé, už jsem se s ní nikdy mordovat nemusela.
Ale třeba podmínky v minulosti ve stylu „kdybych byl býval… „, tak ty máme všichni stejné a stejně je to boj.
Pravda, sweet tooth to kompenzuje aspoň částečně 🙂 A přiznám se, že opravdu nestranně srovnat časy a vidy spíš nedokážu. Časová osa určitě může pomoct, ale v reálném fofru tam pak člověk stejně má tendenci všude fláknout past simple 😀 Ale je pravda, že jedna z nejvtipnějších kapitol Chrámu i tvrze byla právě o učení vidu – a ponaučení bylo, že prakticky žádný cizinec po téhle lekci už na další nepřišel. Takže nejspíš máš pravdu 🙂
Tomu bych věřila. Máme v práci několik cizinců, co umí obstojně česky, a pomineme-li Ř, tak v mluvené řeči mi u nich vidy přijdou nejproblematičtější. V psané pak shoda přísudku s podmětem a mě/mně, ale to nedávají ani mnozí rodilí mluvčí. 😀
To je pravda 😀 nad tím se i nejzdatnější češtináři musejí občas zamyslet. Ale nepochybuji o tom, že takové špeky jsou i v angličtině. Když byla kamarádka v Británii, prý se jí tam docela často ptali, jak se něco píše 😀
Časy v angličtině jsou velmi pestré, ale jde o několik pravidel, která se dají dobře zapamatovat, např. jak se časy proti češtině posouvají v časových a podmínkových větách a v časové souslednosti. A mnemotechnických pomůcek, např. předpřítomný čas = aktuální minulost.
Protože však anglické texty také občas píšu a nejsem „native speaker“, chodím na korektury a největší nejasnosti mám v používání členů. To je úplná věda.
A ještě k těm vidům – v češtině. Vždy mě pobaví, když některý politik prohlásí, že „budeme se soustředit“.
Ano, budeme se soustředit je pěkná floskule 😀 Problémy s členy každopádně naprosto chápu, taky jsem s nimi dlouho bojovala a občas bojuju doteď. Ona jak to čeština dělá aktuálním větným členěním (to nové je zpravidla na konci věty), tak je to pro nás dost nepřirozené. Mně pomohlo jednak rozlišení počitatelných/nepočitatelných podstatných jmen, přičemž člen mívají jen ta počitatelná, a pak kouzelně jednoduchá definice určitého členu: „myslím, že víš, o čem mluvím“. Spousta dřív nejasných kontextů tím najednou začala dávat smysl.
„Myslím, že víš, o čem mluvím“ je pěkná poučka, bude fungovat tak v půlce případů, co? ;o)
Přijde mi, že jako Čech jsem ve členech prostě totálně ponořen, neřku-li rovnou utopen. Ptal jsem se na užití členů dvou kamarádů anglistů. Odvětili mi bezelstně, že sami mnohdy netuší, ale že se to naučili moc nehrotit (a leckdy je to ostatně jedno).
Jsou samozřejmě místa, kde je použití členů jednoznačné. Ale když se potom před počitatelnými podstaťáky člen neobjeví vůbec, přichází na mě dojem zrady.
Kdysi jsem napsal diplomku in ingliš a požádal jsem kamaráda Australana, ať mi udělá korekturu abstraktu. Ten člověk v podstatě převrátil všecky členy naopak, než jsem je měl. Obzvlášť tam, kde jsem si připadal jistý, byla změna na tutti. Tam, kde jsem tipoval, jsem občas tipnul správně. ;o)
Od těch dob jsem pramálo důvěřivý k tomu, kdo praví, že členy celkem dává… :oP
Tak mi nějakou dobu přišlo, že členy pro Slovany prostě nejsou. A pak jsem zjistil, že bulharština členy má…
A pak mi pověz, jestli Bulhaři tím pádem uvažují víc jako Slované, nebo jako národy s členy. Možná jsou z toho rozporu tak rozhození, že začali kroutit hlavou v souhlasu a kývat na odpor…
(A ještě se mi líbí, že i třeba Slováci mají kupu slov, pro něž nemáme ani my vhodný ekvivalent, nějaký angličan, to už je pak nepřeklenutelná dálka. A pokud nebyli dobrými cukráři, nebylo co mlsati.) ;o)
Zmatení Bulhaři mě tedy dostali 😀 A řekla bych, že konkrétně bulharština je češtině tak daleko, že máme pomalu blíž k Němcům než k těm pomyslným bratrům Slovanům. Kulturně stoprocentně a jazykově dost možná taky. Ale ve srovnávací jazykovědě nejsem zrovna kovaná, takže kdo ví 🙂
A s těmi členy – ono tam hrozně záleží na kontextu. Jak je často možných vícero variant, z nichž každá znamená něco trochu jiného, tak to může působit opravdu hodně libovolně. Já jsem se dostala na úroveň, kdy mi Grammarly opravuje jenom malou část členů, a to pro svoje účely považuju za dostatečný provozní úspěch 😀
A jo! Tak taková je tvá fintička. Tak na to Grammarly se jednou třeba taky podívám. Učit se členy psaním článků zní olrajt.
Mrkni, jestli ho náhodou tvoje univerzita neposkytuje. Nám Karlovka dává k dispozici licenci na Grammarly Premium úplně zadarmo 🙂
Zkusím s tímto vědomím úhlem uvažovat :).
Jinak tedy musím říct, že tvůj blog se nějak zlepšil, dřív mně připadal celkem o ničem a teď je to už třetí zajímavý článek v pořadí, který komentuji. A to tu ještě byla Toyen, byť bez fotografií.
… „s tímto vědomím“ (původně jsem napsal „pod tímto úhlem“ a pak to opravil, jenže nepozorně)
Neřekla bych, že se můj blog během poslední doby nějak výrazně změnil, ale jistý vývoj tam být může, to je pravda. Spíš by to ale viděla na šťastnější souhru náhod než v případě minulých návštěv 🙂