Co vám budu povídat, nejsem zrovna výstavní typ. Ne že bych pomýšlela na to, že budu sama sebe někde vystavovat; míním tím návštěvy nejrůznějších uměleckých výstav, nejčastěji výtvarného druhu. Tomuto odvětví kultury příliš nerozumím, jeho vyjadřovací jazyk je mi dost cizí, a tak už se mi párkrát proměnilo v jakousi vysoce sofistikovanou formu tortury: výtvarným dílům jsem nerozuměla, byla jsem tam s někým, kdo by nejraději před každým druhým plátnem strávil mládí, a ještě k tomu mě začala pekelně bolet záda. Minulý týden jsem ale poznala, že to jde i jinak – a poté, co jsem zhlédla expozici Toyen: snící rebelka, jsem poprvé v životě o výstavě řekla, že na tohle bych klidně zašla znovu.
Toyen, vlastním jménem Marie Čermínová, je umělkyně, na níž jsem během posledních několika let slyšela doslova jen samou chválu. Koho by to nenalomilo? Navzdory dosti výhrůžným pojmům, které její obrazy obklopují (surrealismus! abstrakce! lyrika!), to znělo velmi slibně. Když jsem si navíc přečetla něco málo o jejím životě, tajil se mi dech (za války kupříkladu schovávala kamaráda v koupelně svojí garsonky). Začínala se přede mnou rýsovat naprosto nekonvenční a morálně silná žena, která se nenechala semlít bouřlivými dějinami 20. století a jejíž talent si bez větších potíží našel cestu k soudobé evropské špičce.
V díle Toyen se všechny proudy moderních dějin bohatě odrážejí. Rozmarná, veselá a rozpustilá plátna z dvacátých let, kdy všichni zdejší umělci dostali hotový záchvat optimismu, následuje narůstající temnota třicátých let s prázdnýma očima a torzy bez obsahu; pak přichází válečná deprese se zvířecími kostrami a rozbitými hračkami; po válce návrat barev a posléze plně abstraktní období nádherných meditativních pláten, která už vznikala ve francouzském exilu. Na začátku výstavy jsem tak sice nad některými rozjuchanými obrazy lehce krčila rameny (jak už to na výstavách někdy dělávám), postupně jsem se ale nořila čím dál hlouběji a pak už jsem jenom litovala, že je v rámci protiepidemických opatření na každý návštěvnický turnus vyměřeno jen 80 minut.
Výstavu jedné z našich největších malířek tak můžu opravdu ze srdce doporučit. Nadchne jak zkušené výtvarníky, pro které je Národní galerie druhým domovem, tak ty, kdo do tohoto hájemství vstupují jen nesměle a s obavami, jestli i tentokrát nebude hlavním benefitem pořádné loupání v kříži. Výstava probíhá do poloviny srpna v pražské Valdštejnské jízdárně a lístky je třeba předem rezervovat na konkrétní hodinu, protože zájem je velký a protiepidemická opatření trvají; dobrá zpráva ale je, že na rozdíl od hospod a dalších služeb nepotřebujete žádné testy. Jen na jednu věc vás ještě musím upozornit: a to že když už tam jednou zajdete, je docela dobře možné, že vám to nebude stačit. Tak pozor na to!
Obraz od Toyen mi viděl v práci, byla to ona známá dáma se síťkou na motýly…Tak si říkám, být to originál, jsem za vodou…Ale Toyen je opravdu fascinující jako malířka, která prorazila bez formálního vzdělání jako žena do toho, co bylo tenkrát jediné uznáváno za „vysoké umění“..Je známo, že o sobě mluvila v mužském rode a také se tak chovala..A za války v emigraci s0od…
Je to tak, dokonce se do mužských šatů oblékala. Byla poměrně neuchopitelná a je to v jejích obrazech nádherně vidět!
Toyen je moje odvěká srdcovka, mimořádná žena a podle mne i mimořádná umělkyně světového formátu. Moc rád před jejími obrazy žasnu :-).
Po téhle výstavě bych to vyjádřila skutečně velmi podobně 🙂
Jakožto profesionální laik (čti antropolog) soudím (zcela neodborně), že není žádné umění, jemuž by bylo vyloženě nezbytné rozumět. Trochu to beru jako hru na líbí/nelíbí. ;o)
Je samosebou mnoho děl, směrů či proudů, jež lze snáze obdivit, pokud se na ně díváme optikou jakéhos znalce (potom i černý čtverec na prázdném plátně dostává smysl), nicméně zaujmout může stále cokoliv. Vše záleží jenom na tom, jak moc náročného (na znalosti a zkušenost) konzumenta umělec chce.
A mám dva silné pocity:
a) že s jídlem roste chuť,
b) že čím víc stylů člověk obdivuje, tím více je člověkem.
Když chce našinec začít třeba s výtvarným uměním, asi je Toyen skvělou volbou, protože je tak živá a naléhavá… Šel bych na ní hned! Ale Praha je z ruky, co? :oP
Hra na líbí/nelíbí, to je moc přesné 🙂 A musím říct, že u výtvarného umění všeobecně (snad s výjimkou univerzálně krásných impresionistů) mi vždycky aspoň jakés takés povědomí na výstavách ohromně pomohlo. On i ten Malevič najednou dává smysl, když člověk zná ten příběh před ním. Ale jinak je to prostě čtverec – asi jako v té galerijní scéně v Nedotknutelných: „Tak jdeme? Už tady na ty fleky koukáte půl hodiny!“ 😀
V nejistotě zítřků a našich cest uprostřed každodenních zklamání dovedeme se srdečně zasmát a bavit se tragickou situací světa, to je naše privilej, Maruško! Potřebujeme jako soli humoristického umění, ne Toyen! Nemáme chuti zabývat se dutými a velkomluvnými díly akademickými! Sama snad nemiluješ příliš teskno…
Myslím, že ve tvorbě Toyen není humoru zrovna málo. Minimálně teda v těch raných obdobích. Za války, pravda, už ten úsměv trochu tuhne.
Chystám se na výstavu, doufám, že to stihnu. Její obrazy mají zvláštní kouzlo…
Měj příjemné odpoledne, Marie Veroniko!
Je to tak 🙂 Tak držím palce, aby to vyšlo!
Na Toyen se chystám, co ji otevřeli, mám její obrazy velmi ráda. Byla jsem ale nemile překvapená, jaký je problém s lístky – když jsem se snažila koupit si vstupenku hned začátkem června po uvolnění, tak bylo první volno až na polovinu července. Dneska už je na GoOut vše vyprodáno až do prvního srpna. Tak výstavu buďto prodlouží, nebo ji letos oželím… Naštěstí jsem Toyen viděla před pár lety na Kampě.
To máš pravdu, vyprodáno je na docela slušnou dobu dopředu – a hned ze začátku to bylo prý úplně nejhorší. Holt má ta dobrá pověst i svá negativa 🙂
Byla to bomba, navštívila jsem její výstavu s kamarádem minulou sobotu. Co mě ale neskutečně štve a mrzí je to, že měl každý na zhlédnutí všech děl 80minut – což mě přijde prostě hrozně málo….poté se ozval uvnitř budovy „rozhlas“, aby stávající skupinka opustila prostor a uvolnila ho další. Upřímně, nestihli jsme ani polovinu, skončili jsme u Opuštěného doupěte…
Tak snad někdy příště.
Taky jsem měla s tím limitem trochu problém. Sice jsem si to hlídala a nezdržovala se zbytečně moc, ale tu úplně závěrečnou část jsem stejně musela profrčet mnohem rychleji, než bych chtěla. Ale i tak to bylo úžasné – a už se těším na svůj druhý termín 🙂
Včera jsem se podívala na komentovanou prohlídku na ČT Art. Fakt pecka, jako bych na výstavě byla, rozhodně doporučuju zhlédnout.
Vida, to je moc dobrý tip! Díky za něj 🙂