Řekněme si to na rovinu. Od doby, kdy jsem začala řešit, co že jsou přesně zač věci, které nakupuju, se můj život dost zkomplikoval. Dávno minuly doby, kdy jsem si pořídila zubní pastu za patnáct korun a pánvičku za stovku – abych si za rok kupovala podobnou pánvičku znovu a aby se nás na bytě slovenská spolubydlící konsternovaně ptala, jestli je Odol česká národní pasta nebo co. Jakmile se jednou začnete zajímat, není cesty zpět.
Začíná to nevinně. To na vás takhle na internetu vykoukne video o tom, co se přidává do té či oné potraviny, vy se na něj podíváte, zařeknete se, že tohle už si tedy nikdy nekoupíte a život jde vesele dál. Jenže u jednoho videa nezůstane. Týdny ubíhají a vy ani nevíte, jak se to stalo, ale na facebooku sledujete několik různých stránek s podobným obsahem, čtete článek za článkem a začínáte pomalu ale jistě přicházet na to, že neproblematických položek ve vašem košíku děsivým tempem ubývá.
Váš jídelníček se po každém zhlédnutém videu lehce obměňuje, tu přibude ovoce a zelenina, tu ubude salám, barvené kompotované jahody nebo limonáda s přídavkem dehtu; sem tam dokonce začnete pokukovat po regálech s nápisem „bio“. Začínáte se orientovat ve všech těch éčkách a s vědoucím výrazem čtete složení na obalech. Svět je tak, pravda, o něco složitější, ale s trochou snahy v zásadě opět přehledný.
Iluze ovšem trvá jen do chvíle, než vám dojde, že jídlo přece není to jediné, co konzumujete. Začnete tedy se stejným elánem zkoumat, co znamenají ta podivná písmenka na tom či onom krému nebo čistícím prostředku – a patrně se o vás pokusí mrákoty. S rozšířenýma očima čtete všechna ta osudová slova jako „karcinogen“ nebo „hormonální disruptor“ a pomalu ale jistě vám dochází, že pokud nechcete mýt nádobí ropnými deriváty, budete si muset udělat opravdu velký výlet k popelnici. A pak jít a nakoupit pěkně od nuly a úplně jinak (o tom už jsem ostatně kdysi psala v článku o jedovaté kosmetice).
V téhle fázi už jste dávno na šikmé ploše. Sledujete dokument za dokumentem a brada vám padá čím dál tím níž. Přicházíte na to, že složení výrobků není ani zdaleka jediná problematická část – a začínáte se zajímat o to, kdo vaše věci vyrobil, kde to bylo a za jakých podmínek. Při pohledu na regál s rybami je vám lehce nevolno (ano, Seaspiracy) a oblečení, které ušily děti v Bangladéši za misku rýže na den, je vám najednou nějak těsné. Při nákupu voděvzdorné bundy máte před očima takřka nezničitelné sloučeniny fluoru, které vědci nacházejí i v mateřském mléce, a když si vzpomenete na tu teflonovou pánvičku za stovku, naskakuje vám husí kůže. Jde to krůček po krůčku, ale jednoho dne zjistíte, že víte, jak váš telefon souvisí s gorilami horskými, máte v peněžence malý skládací příborek, farmáře, jehož zeleninu jíte, znáte jménem a dovedete poutavě vyprávět o svém pracím prášku. Už vám není pomoci.
Může se to zdát jako výlet do paralelního vesmíru; a přitom by to mělo být úplně samozřejmé. Už malé děti učíme, že jsou za to, co dělají, zodpovědné a sami přitom máme v oku hotové břevno. Všechno, co děláme, má řadu nežádoucích následků, které tu vždycky byly – ale my si na to, že bychom jim měli čelit, teprve začínáme zvykat. Jak je to možné, že se to řeší až teď? Nedokážu to pochopit. Přesto jsem ráda, že žiju v době, kdy se nás takhle ptá čím dál tím víc. Život to, pravda, poněkud komplikuje. Ale jinudy cesta nevede.
Ono je to těžké… Na e nadarmo se říká že normální vinař stříká ve dne kdežto biovinat v noci ..bojujeme proti palmovému oleji, ale pokud jej nahradíme řepkou…Je to jako ono úsloví ‚Zabij bobra zachránit szrom“
Je to těžké a kolikrát je to zjišťování všech možných „ale“ skoro nekonečné. Ale myslím, že to pořekadlo s postřikem v noci je už dávno minulá záležitost z dob, kdy ekologické zemědělství začínalo, tolik se to nekontrolovalo a stačilo koupit brambory z Tesca, trochu je poválet v hlíně a bio bylo na světě. Od té doby se ale standardy zpřísnily a začaly skutečně vymáhat a většinou už to naštěstí dávno neplatí.
Bylo to někdy v sedmdesátých letech, kdy v obskurních socialistických reklamách zrovna frčelo heslo „Jezte ryby, jsou zdravé!“ a Vladimír Jiránek namaloval karikaturu plakátu s parafrází tohoto hesla: „Jezte ryby, dokud jsou zdravé!“ Asi ani netušil, jakým byl vizionářem.
😀 Tomu říkám být prorok moderní doby!
Řídíla jsem se vždy heslem „všeho s mírou“, ale co se týká kvality jídla, tam jsem poněkud nekompromisní. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem kupovala to nejlevnější a bez zájmu o složení… Ale zase jsme měli hluboko do kapsy, tím se to snad dá alespoň trochu omluvit.
Myslím, že takovým obdobím si prošlo víc lidí, než by se na první pohled mohlo zdát. Taky jsem to tak kdysi měla, hlavně na začátku studia, kdy bylo peněz opravdu málo. Ale zrovna u toho jídla je rozdíl v chuti u různě kvalitních věcí kolikrát tak velký, že už si dneska vůbec nedovedu představit, že bych se k tomu nízkorozpočtovému režimu měla někdy vrátit.
Ja si vzpominam na dobu, kdy jsme na prochazce ve skolce v nasem meste hadali, jakou barvu bude mit reka (mozne byly vsechny zakladni barvy, v nasem meste byla textilka). Ted mi to prijde neskutecne. Na druhou stranu ne vsechno je bio, co ma prelepku, jak uz tu bylo zmineno…
Jakou barvu bude mít řeka! To už je tedy hodně vysoký level. Na takových příkladech se krásně ukazuje, jak moc se naše standardy posunuly – a to je dobře 🙂
Jj, jedina ziva zvirata siroko daleko byli potkani a odkalovaci jezirko uplne zarostlo tak 20 – 25 let pote, dnes uz to neni poznat. Posunuli jsme se moc, na druhou stranu nebylo tolik plastu a ecek.
To je pravda, co do jednorázových plastů a obalů všeobecně se situace spíš nelepší (toho odpadu z nakupování po internetu!) a plastový příbor člověk dostane pomalu ke každé klobáse. Tady bude asi muset zabrat pořádná osvěta, protože zákaz bude znamenat jenom to, že se ty jednorázové věci začnou dělat z něčeho jiného.
Složení potravin, kosmetiky i udržitelnou módu řeším. Na druhou stranu, přehnaně to nehrotím, protože jinak bych se musela odstěhovat na samotu a všechno si k fungování vyrobit a vypěstovat jako za dávných časů. Myslím, že důležitý je zdravý základ a kritický přístup.
Já mám třeba mezery v čistících prostředcích, protože ty přírodní se mi neosvědčily a mně úklid tuze nebaví, abych si přidávala práci s drhnutím koupelny navíc, když to za mě může udělat zázračný voňavý gel… Jsem si ale vědomá, s čím pracuji, a kompenzuji to zase v jiných oblastech. Holt nemůžeme být všichni ve všem perfektní. 🙂
Mně v tomhle kontextu vždycky nejvíc baví ta historka o tom, jak se někdo zeptal Alexy, co může dělat proti klimatické změně, a ona mu řekla, že nejefektivnější bude, když spáchá sebevraždu 😀 To je taková zdravá připomínka, kam až to hrocení může vést.
Jo, to je hodně dobrá (a vtipná) odpověď :). Stejná logika jako u „bio“ udržitelných dětí – pro planetu nejlépe žádné nemít.
Ano, asi tak 😀
To je tedy téma. Tady asi skutečně platí všeho s mírou a selským rozumem. Co je bio na jablkách, které k nám přiletěly z Brazilie… A samolepka s naší vlajkou na každém jablku, abychom měli dobrý pocit… To bych mohla pokračovat a nikdy neskončit.
Děkuji za to zamyšlení, Marie Veroniko a přeji příjemné dny, Helena
Ano, bio ovoce a zelenina obalené plastem a z druhého konce planety mi taky vždycky zvednou mandle. Jasně, chápu, že banány si tady asi nevypěstujeme, ale jablka… to je skutečně bez komentáře. Příjemné dny i tobě! 🙂
Co se týče peněz, nemáme s tím problém a nikdy jsme nekupovali záměrně to nejlevnější na úkor kvality. Zároveň mě ale, co se týče tehle awareness, strašně štve a mrzí, že ten vliv jedince je strašně malý. I proto, že je to dost začarovaný kruh – půlce lidí nejspíš stejně bude vždycky jedno, co konzumují a jaký to má dopad (bohužel covid mě utvrdil v tom, že prostě někteří lidé mají místo mozku želé, jakkoliv namyšleně to teď může znít). Zároveň by bylo třeba, aby nejen jedinci, ale i státy a velké firmy změnily svou politiku. Jde to určitě ruku v ruce, a snad se to časem zlepší, jen doufám, že už nebude moc pozdě.
Je to tak, jak říkáš. Většinu mají v rukou státy a velké korporace, a pokud nezmění svůj přístup ony, tak my s tím máloco zmůžeme. I tak si ale myslím, že vliv jedince nejde úplně zanedbat: jednak svými spotřebitelskými návyky vždycky někoho podporujeme, jednak tím přispíváme k celkové změně společenského nastavení, které se v posledních letech mění dost citelně. Stačí se podívat na boom přírodní kosmetiky, veganského stravování nebo lokální pomalé módy. Třeba v Praze před několika lety začínal první bezobalový obchod a teď už jich tu máme celou řadu. Jen jak to jde postupně, tak je snadné to přehlédnout.