Lidé mají o lecčem docela scestné představy. Těžko říct, odkud se berou, ale nepochybuji o tom, že i já jich mám celou řadu. Kupříkladu to, co obnáší překládání z cizích jazyků, jsem si po celá léta představovala skoro jako Hurvínek válku. Ovšem jen do doby, než jsem to zažila na vlastní kůži.
Překládala jsem tehdy z angličtiny jeden filosofický text a měla za to, že ta zkušenost zdokonalí hlavně moji angličtinu. Na to, že to tak ani zdaleka nebude, jsem přišla velmi záhy. Jistě, musela jsem si vyhledávat spoustu nových cizích slov a řešit jejich drobné významové nuance, řadu z nich jsem ale poměrně rychle zase zapomněla (až na takové fóry jako hegeliánské žvatlání, ty se nezapomínají). To, co se začalo zlepšovat, vyostřovat a zjemňovat natrvalo, byla ovšem moje znalost češtiny.
Velice rychle jsem si uvědomila, že představa jazyků, které si vzájemně odpovídají a ve kterých můžeme jedno slovo neproblematicky spojit s jeho protějškem na druhé straně, je velice naivní. Každý jazyk uchopuje skutečnost jinak a to, co nás na střední učili jako „slovíčka“, je do značné míry fikce. Na první pohled možná vidíte ekvivalenty, jenže když se podíváte blíž, zjistíte, že tohle slovíčko můžete použít v kontextu, ve kterém to druhé ne, že se s ním pojí odlišné asociace, že má jiná synonyma i antonyma, že mu vlastně za určitých okolností odpovídá i řada dalších slov – a že tedy znamená něco úplně jiného.
To, co překladatel musí skutečně dělat, tedy je vytáhnout smysl z původního textu a vystavět ho novými a ne zcela srovnatelnými prostředky. A to nikdy nejde beze zbytku. Proto je doslovný překlad taková katastrofa: nehledí totiž na smysl a ten se mu tak docela snadno vysmekne. Vezměme si třeba klasiku Kima Keseyho One flew over the cuckoo’s nest. Zatímco knihu v češtině známe pod velmi dobrým názvem Vyhoďme ho z kola ven, stejnojmenný Formanův film nazýváme doslovně Přelet nad kukaččím hnízdem. Proč je to špatně, ptáte se? Protože v angličtině je sousloví s kukaččím hnízdem součástí rýmované říkačky, kterou anglofonní mluvčí běžně znají. V češtině ale tahle fráze vůbec nic neznamená, a tak je daleko funkčnější vybrat jiné rčení, než se držet celkem nicneříkající kukačky.
Když překládáte, musíte se proto neustále ptát, co přesně chcete sdělit a jak to hodláte udělat. Svým způsobem je to obtížnější než samotné psaní, tam totiž můžete oblast, kde si nejste jisti, jednoduše vynechat. V překladu ale musíte všude tam, kam před vámi šel autor. Celý ten jemný filigrán významu, který vykoval, musíte sami vykovat znovu – a změnit ho právě tak, aby jeho poselství zůstalo co nejdokonaleji zachováno. Výmluvy, že to či ono přeložit nejde, vám nepomůžou, vždyť přísně vzato nejde přeložit vlastně skoro nic. Každý překlad už je naše interpretace a interpretovat nedovedeme jen to, co jsme dostatečně nepochopili. To, co jasně a zřetelně vidíme před sebou, ale můžeme interpretovat, a tedy přeložit vždycky. Nehledě na to, zda jde o kukaččí hnízda, lásky čas, manuál k traktoru – nebo to hegeliánské žvatlání.
Je známo ,že Zdeněk Mazej Kuděj překládal z angličtiny třeba Tarzana, tak že vždy kus přečetl a pak jej převyprávěl svými slovy….To by odpovídalo, ale jeho překlady nejsou považovány za nejlepší, protože tam zas chybí ta snaha přiblížit se přece jen doslovnému překladu, a tak je ten překlad bran spíše jako parafráze…
Hranice mezi překladem a parafrází skutečně dovede být velice tenká. Zvlášť když jde o opravdu dobrého autora, jehož text funguje na víc rovinách, nedejbože na zvukomalbě, rytmu nebo aliteraci 🙂
Sice překládám jenom výjimečně a úplné maličkosti, ale moc se mi na tom líbí, že se vlastně člověk musí naladit na vlnu autora, zkusit se vcítit do toho, co mu asi při psaní letělo hlavou, což, myslím, je o moc důležitější než ctít přesná slůvka. Je to zatraceně poučná zkušenost a jsem za ni moc rád :-).
Je to tak. Byť tedy překládání poezie, to je vyšší dívčí a několikrát jsem si na tvého Morgensterna při psaní tohohle článku vzpomněla. Tam aby to za něco stálo, tak to chce hotové vlnobití 🙂
Překládat delší souvislý text (mám na mysli rozsah knihy), třeba jen sám pro sebe, je něco jako jít na skotské střiky – chvíli je člověk nadšen, jak tomu bezvadně rozumí a jak to dokázal smysl autorova sdělení vyjádřit přesně, nedoslovným překladem, a chvíli si zoufá, co to vlastně má znamenat.
Jeden příklad: v detektivce navštívil mladý vyšetřovatel ve večerních hodinách svoji rovněž mladou, nezadanou kolegyni v jejím bytě a sdělil ji nějaké své překvapující zjištění ohledně případu. Kolegyně ho vyslechla a pak pravila: „Fuck me!“ Načež spolu ještě chvíli konverzovali a on pak odešel. Dlouho jsem si nad tím lámal hlavu. Jediné vysvětlení je, že to mělo znamenat: „To mě teda poser!“.
To je skutečně půvabný příklad 😀 Tvoje vysvětlení je každopádně naprosto správné, anglické fuck je totiž nesmírně univerzální a zastane roli prakticky libovolného vulgarismu. Někdy mi to u amerických filmů a seriálů připadá skoro až škoda – my bychom tam zvládli dostat tak pestrou paletu nadávek a oni tam rvou pořád jen to jedno 😀
Na vojně plnilo tuto roli slovenské sloveso vlastně stejného významu ‚jebat’…To se pak tak zažilo, že byl občas problém po příchodu do civilu
Jó, ať žijou lokalizace! Je to rozhodně krasobruslení na tenkém ledě, najít funkční kompromis mezi určitou doslovností a významem. Co je důležitější třebás u literatury faktu, je asi jednoznačné. Co je ovšem důležitější u poezie? :oP A u Joyce? (Taková Aerosol by o tom mohla přednášet.)
A Kena Keseyho bych měl taky někdy přečíst… Tolik práce! :oD
Oproti poezii je překládat odborné texty úplná brnkačka. Chodila jsem i na jeden překladový seminář, kde jsme zkoušeli překládat beletrii a to teda byla jízda. Natož nějaký Joyce! 😀
Naprosto jsi to vystihla! Překládám pravidelně mezi němčinou a češtinou a víš co jsem zjistila? Že mi to jde líp do němčiny. Teda, ne že bych německy uměla na úrovni rodilého mluvčího, ale snad i díky tomu to často prostě přeložím a ejhle, je to dobře. V češtině pořád přemýšlím, jak to zní, jestli to sedí, jestli to přesně odpovídá… Ty drobné nuance jsou fakt něco a ač se strojový překlad zdokonaluje neuvěřitelně rychle (což je dobře, jsem zastáncem technologického pokroku i na úkor své práce), literaturu prostě musí a nejspíš i budou muset překládat lidé. Ideálně lidé nejen ovládající onen cizí jazyk, ale také mateřštinu, + mající hodně velký rozhled. Jestli se k nim jednou přidám, to se ještě uvidí – snad ano.
Při psaní jsem na tebe hodně myslela a jsem moc ráda, že souzníš 🙂 Jedna moje skvělá gymnaziální učitelka říkávala, že překladatelé jsou ti nejchytřejší lidé – a já s ní souhlasím. Občas když čtu třeba Pratchetta a vidím tam to množství jazykového humoru, tak si jenom bezmocně říkám, jak to ten Kantůrek dokázal. Vážně si nedovedu představit, že by něco takového mohl zvládnout stroj. Ale každopádně moc držím palce na tvé překladatelské cestě, je to skutečně fascinující obor 🙂
Hegeliánské žvatlání nemá chybu! 😀
O překladech mi ani nemluv, prvorozený si vzal brigádu a s manželem už rok překládají balíček k deskové hře. Nejdřív text proženou Google překladačem, pak se půl hodiny tlemí a až pak se jim kouří z hlav 😀.
To je moc hezká brigáda! Ale taky teda asi dost nevděčná, obzvlášť pokud byli autoři hry vynalézaví. Navíc jak jde o pravidla, tak je hrozně snadné to formulovat nejednoznačně a nevšimnout si toho – a pak to pořádně schytat 😀
Nekdy se zadari i v jidelnim listku. Steak with sky me utkvel v pameti jeste po letech listovani v jidelnicku jedne male podhorske restaurace;) A myslim, ze prijemce pobavil i muj posledni mail v srbstine pres Googlr translator (neumel anglicky a chtela jsem mu podekovat za ochotu poslat mi rozedrane kecky, ktere jsem zapomnela v jeho ubytovani)…
Steak with sky je skvělý! 😀 To by mohlo rovnou do testu na false friends. A Google translate je vůbec na menší jazyky dost pikantní. Hlavně když ani na jedné straně není angličtina.
U nás doma celkem aktuální téma – syn v rámci státnic překládá knihu zatím nepřeloženou do češtiny. Jde o práci s hodně odbornými termíny, o některých tvrdí, že nemají český ekvivalent…
Marie Veroniko, měj příjemné dny, Helena
To je docela dobře možné, ono když člověk kutá dost hluboko, tak máloco ten opravdu přesný ekvivalent má – a u odborných termínů, které vyžadují skutečnou preciznost, to vynikne dvojnásob. Tak hodně trpělivosti synovi a krásné dny i tobě 🙂
Česká kotlina v tobě nalezla novou Simone de Beauvoir.
Tak to abych pořádně zapracovala na nějakém feministickém spisu 😀
Joo, musí to být těžké. Kolikrát jsem se zamýšlela nad tím, jestli se mi líbí kniha od skutečného autora, nebo od překladatele. Pravdu se nikdy nedozvím, do četby v cizím jazyce se mi vůbec nechce…
To se vůbec nedivím, taky beletrii v cizích jazycích spíš nečtu, protože je to jednak fuška a jednak si to vůbec tolik neužiju. Smutná pravda ale je, že překladatel bývá hodně často dost neviditelný – a lidi si ho všimnou, až když si na něj chtějí zanadávat… A na tvou otázku je, myslím, odpověď, že se podíleli oba. Patrně to nebude úplně fifty fifty, ale v některých případech to k tomu nebude mít daleko 🙂
Před lety jsem měla na Bc. jako hlavní obor obchodní francouzštinu. Ve třeťáku nás pustili k překladům novinových textů. I takový krátký sloupek může být pořádný mazec! Zachovat nejen obsah, ale i strukturu, rozsah… Často jsem po dopocení odstavce zjistila, že na sebe věty nenavazují nebo že text postrádá lehkost originálu. Nejvíce jsem ale bojovala s novinářskými přirovnáními a eufemismy, ve francouzštině tolik populárními, a pak samozřejmě každý překlad vyžadoval nastudování reálií, často načtení celé problematiky. Překladatelů jsem si vždycky vážila, ale po osahání této oblasti na vlastní kůži se to ještě dost prohloubilo.
Přesně! Když jsem začala překládat, tak jsem velmi rychle zase přestala a přečetla asi tak pět dalších knih, abych se začala lépe orientovat. Rozsah vědomostí, které za dobrým překladem jsou, je obrovský – a k tomu zachovat lehkost nebo dokonce rozsah originálu, to už je hotový majstrštyk.
Jo tak to souhlasím. Když jsem před pěti lety, dokonce ještě s poměrně tragickými znalostmi angličtiny, začala s články na Ednu do encyklopedie Písně ledu a ohně/Hry o trůny, přišlo mi to celkem v pohodě, prostě vzít text, hodit ho do překladače, předělat to na krátký článek. Pak se mi angličtina začala zlepšovat a já taky zjistila, že víc než o té angličtině je to o češtině a hledání smyslu sdělení, takže se to změnilo na dlouhé články, které nejsou zrovna moc překlad, ale spíš převyprávění. Ale zatraceně mě to baví, i když to dělam už úplně zadarmo. A i tak stačí, abych si ten článek přečetla po pár dnech a najednou vidim, že někde by bylo potřeba použít jinou skladbu, někde jinej výraz, někde se mi povedlo sešroubovat to skoro nesrozumitelně… a to nepřekládám text tak, aby zůstal co nejvěrnější, spíš jen materiály pro článek, takže mám dost volnou ruku. Ale asi by mě bavilo překládat i knížku.
https://cestopis-zapadozemi.blogspot.com/
Jsem ráda že souzníš 🙂 A je to tak – dokud má člověk v živé paměti text originálu, hrozně těžko se od vlastního překladu získává odstup. Ale stačí den dva a najednou jsou všechny ty věty ve stylu legendární cimrmanovské žízně u kostelíka ve Staré Boleslavi naprosto nekompromisně vidět 🙂