Není příliš mnoho příležitostí, při nichž bych si připadala moc stará. Klouby mě bolely zdaleka nejvíc, když mi bylo šestnáct, vlasy mi začaly šedivět krátce po dvacítce a děti na ulici mi vykají už dlouho. A kdyby mě nutkavé pocity přestárlosti přeci jen náhodou přepadly, mám na uklidněnou po ruce výrazně starší sourozence. To všechno ale bledne, když se dívám na některé filmy z posledních let. U nich mám občas pocit, že už dávno patřím do starého železa.
Subžánr, který mám na mysli, jsem si soukromě nazvala zběsilý animák. První, který se mi dostal pod ruku, byl Lego příběh z roku 2014. Kromě ohavné gramatické konstrukce v názvu (česky by to byl Příběh lega) je pro mě na tomhle filmu ohavné i ledacos jiného. Zejména skutečnost, že se celý odehrává v tempu, které normálně známe jen z trailerů a krátkých upoutávek, kam se toho tvůrci snažili z pochopitelných důvodů narvat co nejvíc. Jenže tenhle trailer má hodinu a půl a jeho tempo poleví až v posledních několika minutách. Do té doby se na vás bez přestání hrne nesmírná záplava gagů, hlášek, popkulturních odkazů a fórů, a to takovou rychlostí, že mezi nimi nestíháte v zásadě ani dýchat. Téměř všechna řeč se tím mění v křik a celé to občas tak nějak podivně bliká, protože jinak by se to prostě nestihlo. Výsledek? V hlavě mi zůstal kromě závratě jen všeobecný dojem, že to bylo naprosto šílené, a matná vzpomínka na pěkný konec, který za to ale spíš nestál.
Na podobně zběsilé animáky jsem od té doby narazila několikrát a můj dojem to ani za mák nevylepšilo. Žádný z nich nebyl dobrý. Vždyť životné postavy, napětí, jakákoli hlubší emoce, ale konec konců i dobrý vtip – to všechno potřebuje čas. Bez ticha nevynikne žádná řeč a s humorem je to stejné. Když půlvteřinu před vtipem i půlvteřinu po něm zazní deset dalších gagů, tak se mezi nimi jakkoli schopný kandidát prostě utopí. A sázet na to, že se ve stovkách potenciálních hlášek nějaká z čistě statistických důvodů povést přece musí, je zhruba stejně smysluplné, jako kdyby Cimrmani začali ve svých hrách používat vulgarismy pro jistotu v každé větě.
Nejvíc mě ale na zběsilých animácích neděsí to, že je z nich špatně mně, ale že jsou určené pro děti. Neustále si stěžujeme, jak dnešní děti u ničeho nevydrží, nic je nezajímá, ve škole nedávají pozor a jejich pozornost je bezmála jepičí. Přitom je ale neváháme zvykat na filmy, které jim servírují v každém zlomku vteřiny tak zběsilé množství podnětů, že by z nich realita, kdyby se je snažila napodobit, musela prasknout. Jsem poslední člověk, který by tvrdil, že naše školství nepotřebuje reformovat a aspoň trochu inspirovat trendy současného marketingu. Jestli se ale tahle toxická forma stane normou, pak se skutečně máme nač těšit.
No někde jsem četl, že s krteckem apod. v U SA naši filmaři neuspěli.mmRychlost, akcnostvvvjednom kuse…
Vážně někdo zkoušel v Americe prorazit s krtečkem? 🙂 To jsem netušila! Ale neúspěch mě nepřekvapuje. On ten krteček je takový příliš náš, plný malých postaviček, které nezachraňují svět, ale spíš si jen tak navzájem pomáhají – zkrátka žádný velkolepý trhák 🙂
Nezbývá než doufat, že z toho do značné míry vyrostou. Když se mi v dospělosti dostalo pod ruce pár kreslených filmů, na které jsem se ráda dívala jako dítě, už mě přehršel akce, dramatičnosti a zejména zcela přemrštěné jednání zůčastněných postav vyloženě rušily a u obrazovky mě udržela jen notná dávka nostalgie.
U jiných zase člověk objevil novou rovinu, kterou v dětství buď vůbec nezachytil a nebo neměl jak docenit, nicméně takových bylo mnohem méně.
To jsem ráda, že to píšeš, to mě přece jenom uklidňuje 🙂 A ten pocit chápu. Není to tak dávno, co sourozenci dodatečně dost překvapeně zjišťovali, že v Tomovi a Jerrym vlastně vůbec není tak samozřejmé fandit Jerrymu, protože je to prostě jenom hrozný hajzlík. Na druhou stranu tahle dětská imunita někdy nese i celkem žádoucí plody – třeba propagandistickou rovinu v Jen počkej, zajíci nebo Dařbujánu a Pandrholovi jsem taky začala vidět až se značným odstupem.
Milá Marie Veroniko,
já si na první pohled myslela, že jde o zběsilé slimáky! Protože jich mám plnou hlavu (teda vlastně záhon). 😊
Mně se hlavně v dnešních anim. filmech nelíbí celkově velká „podprahová“ agresivita (často je vizuální stránka tak HNUSNÁ, že se na to ani nemám chuť dívat).
Tak ať brzy vymřou, jak hnusní animáci, tak slimáci. 😊
Zběsilí slimáci, to by tedy musela být pořádná noční můra pro každého zahrádkáře! 😀
A to, že ti vizuální stránka leckterých animáků připadá ošklivá, naprosto chápu. Někde je to záměrná volba autorů, ale to jsou spíš jednotlivé kusy a bývají určené výhradně pro dospělé publikum (například BoJack Horseman, tam jsem si na ošklivost musela zvykat docela dlouho, ale stálo to za to). Jinde to ale záměr očividně není a to je pak jenom smutné.
Začala jsem ty hajzly „krmit“ ferramolem. Ale prý ty granulky žerou i hraboši – a hrabošů tu máme dost (zvířatům ani lidem to neškodí), tak se uvidí, až začne pršet, kolik těch slizounů zas přileze. Já jim nakonec zatancuju dupák – a bude! 😀
Jen směle do nich! 😀
Pribeh Lega neznam, ale znam Lego serialy a nicim nezaujaly. Diky detem jsem se ale seznamila i s mnohymi prdlymi animaky, za ktere jsem fakt vdecna. Treba Panika v mestecku, nebo Normalka, oboji nas jednu dobu s detmi strasne spojovalo (oni uz z toho vyrostli:) Doporucuju!
Zvěsti o dobrých seriálech pro děti vždycky ráda slyším 🙂 Díky za tipy!
Užívám si skutečnosti, že pro tvůrce filmu zjevně nejsem ani přímou ani nepřímou cílovou skupinou :-).
To je ovšem velmi záviděníhodná situace! 🙂
Čistá pravda, však totéž soudím o Čapkovi. Je v něm na každé pagíně skryto tolik aluzí a skrytých smyslů, že tě z něj po půl hodině nevyhnutelně začne bolet hlava. Nechce se mi věřit, že je v národě tolik promazaných hlav, kterým by nevadilo být neustále natlakovaných těmito skrytostmi!
Pravda, chce se mi říct anglické „point taken“ 🙂 Čapek je ale přeci jen zhruba tisíckrát míň agresivní…
Já doufám, že tenhle subžánr zanikne stejně rychle jak rychle běží. Nebaví mě to, otravuje mě to a hodněkrát to tempo nestíhám. Takže naprosto souhlasím s tebou.
Díky, jsem ráda, že v tom nejsem sama 🙂 Bohužel se spíš obávám, že zánik v blízké době nehrozí, ale kdyby náhodou… tak já rozhodně budu slavit!
Ha, a já si připadala divná, že mi podobné filmy připadají uřvané a divoké! 😀
Jestli to není divné, to říct nedokážu (mám dojem, že podobných filmů se točí čím dál tím víc), ale může nás aspoň hřát, že na druhé straně barikády nás taky není úplně málo 🙂
Ano, co čtu komentáře ke článku, tak si tu celkem všichni notujeme. Já jsem dosud žila v tom, že mimo rodinu jsem s tímto kacířským názorem osamocená. 🙂
Rodina v tomhle bývá vděčná! Moje ségra okomentovala Lego příběh slovy „to jsou dneska ale ohavný pohádky, co?“ 😀
Já taky sice nejsem cílová skupina pro animáky, nicméně dokud Víla a Oliva bydlí s námi, dostávám svou denní, vlastně večerní dávku (pokud neuprchnu třeba k blogu)…. Ale třeba ty o Medvídkovi Pú jsou docela přiměřené a kupodivu i celkem výchovné.
Ano, Medvídek Pú je velký sympaťák 🙂 A někdy člověka dovedou věci pro děti překvapit i pozitivně. Třeba takový Spejbl a Hurvínek mě nesmírně bavil i po dvacítce, což jsem nečekala. Ale je to spíš výjimka, co potvrzuje pravidlo.
Zase naprostý souhlas! Lego jsem teda neviděla, ale moc po tom ani netoužím. Popravdě mě ta přemíra popkulturních narážek štve úplně všude, i třeba ve filmech nebo knížkách. Možná proto, že často nevím, o co jde, a tak jsem potom půlku času zmatená.
No každopádně já asi zůstanu u animovaných klasik jako je Shrek nebo Hledá se Nemo. 😀
Viď? V posledních letech vznikají celé filmy založené hlavně na nekonečnu amerických popkulturních odkazů (Ready Player One například). Chápu, proč se to dělá, ale tak nějak mě to a priori vylučuje z publika. A ty klasiky, o kterých píšeš, naštěstí ještě zběsilé nejsou. Ba dokonce nejsou zběsilí ani dost akční Úžasňákovi, což je podle mě jeden z nejpovedenějších animáků vůbec – a obávám se, že kdyby ten první díl vznikal dneska, bylo by to pro mě už nekoukatelné.
Tyhle filmy jdou hodně mimo mě, ale děsí i už podle trailerů… I na mě je rychlost zběsilá. Jsem prostě stará škola…
Marie Veroniko, měj hezký večer, Helena
To je dobře, že jdou mimo tebe, to si hýčkej, skutečně není o co stát. Krásný večer i tobě! 🙂
Já už jsem děsně dlouho neviděla žádný animák :O Ale co jsem tak letmo zachytila, tak je to fakt rozdíl. S láskou vzpomínám na animáky typu Hledá se Nemo, Shrek, Madagaskar, nebo z dnešního pohledu už prehistorické pohádky (Lady a Tramp, Sněhurka, Malá mořská víla…)
Zajímaly by mě tvoje tipy na „správné“ dětské animáky 🙂 Tipuju tě dobře třeba na Fimfárum?
Nojo, Sněhurka, to už je hotová vykopávka 🙂 A co se týče mého vzdělání v oblasti starších animáků, tak to je jedno velké řešeto. Jak dítě jsem na televizi koukala jen málo, takže mě spousta věcí úplně minula – a Fimfárum je jednou z nich. Něco mi ale říká, že by to skutečně mohl být velmi dobrý tip 🙂
Jako prototypově správný dětský animák za sebe vnímám třeba Píseň moře, to je vyloženě nádherný film. A kdybych měla přeci jen vybrat z americké produkce, tak skvělí jsou Úžasňákovi a z těch novějších třeba V hlavě.
Asi jsem takový podivný exemplář – když mě někdo osloví, tak slečno, a to jedu „pátý gumy“, šedivý vlas jsem u sebe taky ještě neobjevila a animáče miluju! LEGO příběh jsem viděla a dokonce hrála hru na Playstationu a musím říct, že oproti jiným animovaným filmům je tenhle skutečně hodně zvláštní a akční :D.
Tak to jsi v tomhle ohledu můj skutečný protiklad 🙂 Po zhlédnutí filmu by mě ke hře na Playstationu nejspíš nikdo nedonutil ani heverem 😀