Kdyby na naši planetu přiletěli mimozemšťané a rozhodli se poznat ji tak, že budou klást otázky jejím obyvatelům, nejspíš by se docela divili. Obzvlášť pokud by systém jejich logiky byl stejný jako ten náš – záhy by totiž zjistili, že na naší planetce je krásně i strašně, lidé jsou od přirozenosti dobří i skrz naskrz prohnilí a pandemie existuje, anebo taky ne. Být takový mimozemšťan, nejspíš bych si sebrala svých vesmírných pět švestek a tu podivnou horu kamení, kde je zjevně možné úplně cokoli, opustila aspoň na dalších tisíc let.
Různé úhly pohledu jsou všude a střetávají se doslova na každém kroku. Když si pohovoříte s libovolným zaměstnavatelem, zjistíte například, že svět doslova přetéká neschopnými a nezaměstnatelnými lidmi, kteří se chtějí leda tak flákat, práci odvádějí špatně, a ještě jim při tom musíte šlapat na paty. Kdybyste ovšem na stejné téma zavedli řeč se zaměstnanci, našli byste úplně jiný příběh. V téhle verzi spousta schopných a ochotných uchazečů marně hledá uplatnění u nespravedlivých, manipulativních a bezpáteřních mocipánů, jimž jsou vydáni na milost a nemilost.
Když tak někdy poslouchám příběhy ze svého okolí, mám pocit, jako by lidé, kteří se běžně potkávají na ulici, žili ve skutečnosti v úplně jiných světech. Jeden je plný nudných a špatných učitelů, druhý hloupých a líných studentů; první se hemží sadistickými řidiči veřejné dopravy, druhý neohleduplnými a nablblými cestujícími; ten překypuje otravnými rodiči, onen zlobivými dětmi. To už snad ani nejsou různé úhly pohledu. To jsou odlišné reality, nesouměřitelné a nesmiřitelné, paralelní vesmíry, které se navzájem vylučují.
Jaká role zbývá druhým v černobílém světě, v němž je každá věc jasná a každý obrys zřetelný? Mohou být něčím víc než pouhým křovím našeho ega? Máme o nich vždycky přehršel vlastních představ, a to zpravidla ještě před tím, než vůbec otevřou ústa. K čemu jim ostatně dávat slovo? Soudci věčné pravdy jsme my sami a trumfové eso našeho světa přebije spolehlivě cokoli.
Myslím, že je načase přiznat, že si musíme vybrat. Buď se vzdáme univerza, které se točí kolem nás, a přistoupíme na to, že je pouhým úhlem pohledu, subjektivním, jednostranným a naprosto neúplným. Anebo druhé jedním vrzem hodíme přes palubu, navždycky je ztratíme a ve svém egocentrickém vesmíru zůstaneme úplně sami. Stojí nám něco takového za to?
Isaac Asimov. Kdysi napsal, že obrovskou výzvou pro spisovatele scifi je vytvořit mimozemšťana, který myslí jako člověk, ale ne úplně jako člověk….Tady vidím, že s určitého úhlu pohledu jsme si takovými mimozemšťany všichni navzájem..
Ano, přesně takový pocit někdy mám. A sice si na jednu stranu říkám, ještěže nepíšu sci-fi, na druhou stranu by ale i u něj jako u ostatních žánrů občas stačilo hlavně poslouchat.
Milá Marie Veroniko,
na to ti napíšu jedno: v příštím životě chci být VELKÁ egoistka (např. jako jedna moje kolegyně). Protože úhel já, já, dlouho nic, a pak zase jenom já, se mi líbí ÚPLNĚ NEJVÍC. To je supr život (alespoň tedy pro toho „postiženého“ jedince)! 😊
Chápu, minimálně navenek to tak určitě působí 😀 Ale když si představím, jak asi vypadají blízké vztahy takového člověka… tak bych to vlastně asi nechtěla.
Tak to tě překvapím: má super milýho manžela (který vše dělá, i vaří – takový protipól ve všem). Bohužel malý syn vše odkoukává od „generálky“ (její otec je generálem) a z otce si moc příklad nebere, ačkoliv je otec se synem častěji… Ale, pravda, ostatní vztahy, to je děs. Ale takto „postižení“ to stejně nevnímají. A to bych právě chtěla zažít! Neohlížet se furt na druhé. Já, já, jenom já! 😊
Páni, supermilý manžel mě tedy doopravdy překvapil! Asi něco vážně bude na tom, že protiklady se přitahují. Tak doufejme, že synek se časem inspiruje i tatínkem. Hlavně tedy v zájmu všech okolo 😀
Ne nadarmo se říká, že kolik je zúčastněných, tolik je názorů a úhlů pohledu. A někdy dokonce i víc, rádi se do toho totiž pletou i ti, kteří kolem ani neprošli 😀.
Ano, v takovém případě je vytvoření nějakého silného vlastního názoru ze všeho nejjednodušší! 😀
Každý vidíme trochu jinak, v tomto směru se mi líbí Ruiz a jeho Čtyři dohody. To ostatní už ho pak jenom „vykrádá“ a točí se to dokola, ale ta myšlenka zrcadla a divadelní scény je tam popsaná velice jednoduše a efektně
Čtyři dohody znám jen povrchně, ale vím, že tohle tam je a považuji to za velmi trefné a inspirující. Víc takových myšlenek – a hlavně v praxi 🙂
Moc hezká úvaha. Každá mince má dvě strany. Už dlouho jsem v roli pedagoga, pak zaměstnavatele. Vždycky se první snažím vidět své chyby, vcítit se do pohnutek těch druhých. Díky tomu však i při svém věku často narazím… Přesto pořád věřím v dobro v člověku.
Marie Veroniko, měj hezké dny! Helena
Děkuji 🙂 Moc ráda slyším, že jsou lidé, kteří jdou vědomě proti těmhle tendencím, navzdory tomu, že empatický přístup je často brán spíš jako přitěžující okolnost. Ale věřím, že každý, kdo takhle jedná, se dočká odměny – ne třeba nutně seshora nebo až na věčnosti, ale v podobě krásných vztahů, vděčnosti a radosti od druhých. Krásné dny také tobě!
Hezké zamyšlení, musím s ním souhlasit. Sama se snažím vidět svět co nejvíce obšírně, ale ne vždy se mi to povede.
Děkuji 🙂 Taky se snažím a taky s úspěchy střídavými. Ale věřím, že už jen to samotné uvědomění je největší a nejdůležitější první krok.
Tohle dělení, myslím, není nic nového, fungovalo do značné míry i dřív, i když nebyly k dispozici tak kvalitní „rozdmychávací technologie“, které se dnes snaží učinit z čistě zištných důvodů jednotlivé pohledy nesmiřitelnějšími, než ve skutečnosti jsou (osvědčené „rozděl a panuj“ ovšem fungovalo odedávna). Jako nebezpečnější beru u mnoha lidí povýšení sama sebe na jedinou existující vševědoucí autoritu podle principu „sám vím všechno nejlépe, tak proč bych měl naslouchat i někomu jinému?“, protože pak pro takové vyhrocené postoje prakticky neexistuje žádný rozumně využitelný korektiv.
Rozhodně. A když se to doplní zaklínadlem „ničemu nejde věřit“ a „všechno je možný“, tak jsme v situaci, jejíž řešení snad ani neexistuje.
Pobavil mě úvod článku a vlastně mě v životě baví ty různé úhly pohledu sledovat.
Jednobarevnost je asi jednodušší pro daného jedince, ale osobně ji moc ráda nemám.
Díky 🙂 Mně na tom vždycky přijde nejvíc zarážející, že v zásadě každý člověk aspoň v některých oblastech postupně vystřídal obě strany barikády, ale chová se, jak by na to dočista zapomněl a nikdy se to snad ani nestalo.
Tos řekla ty. ;o)
Pravdu díš! 😀
A co teprve univerza ve světě matek dudlík x palec, kejení x nekojení, pleny jednorázové x pleny pratelné, kočárek x šátkování… Z toho by se jeden po**** 😀
A je to tak – každý máme na stejnou věc jiný pohled. Je to, jako kdyby každý měl kolem sebe svou vlastní realitu.
Do mateřských končin jsem naštěstí na vlastní pěst ještě nenahlédla, ale je pravda, že co jsem o podobných sporech slyšela, znělo dost děsivě 😀 Tak hlavně že v tom všichni mají jasno.
Onen mimozemšťan by po chvíli pátrání musel nepochybně dospět k závěru, že v naší ulici žijí ty neujřvanější děti na světě, několik diskžokejů, šílený motorkář a minimálně tři psi baskervillští. Naštěstí tu bývá klid a ticho, které ponejvíc ruší zkoušky hasičských sirén první středu v měsíci.
A nejspíš by měl chudák docela guláš v tom, v kterých domech že to dotyční (až na toho motorkáře) žijí
Kdo ví, jestli byste nakonec neskončili i s operním pěvcem a techno kapelou v každém druhém baráku, pěkně na střídačku 😀
Na jiném úhlu pohledu není nic špatného ai zavrženíhodného. Každý si nějaký v běhu času vytvoříme na různé věci. Průšvih spočívá v tom, že málokdo je ochoten přemýšlet o tom, proč jiný člověk má i jiný úhel, a už vůbec raritním případem je osoba, která je svůj úhel ochotna změnit. Převažující situací je snaha toho druhého aspoň symbolicky něčím praštit po hlavě, třeba uhlem.
O tom, že na život, na každičkou věc a každičké dění v něm, lze nahlížet z mnoha úhlů pohledu, není pochyb.
Každý úhel pohledu může být pravdivý, protože i pravda sama je relativní.
Pokud sto lidí bude pozorovat stejnou věc či událost, získáme sto úhlů pohledu. Má to ale jeden háček, jejich výpovědi musejí probíhat zcela izolovaně. Lidé totiž nejen že se snadno nechají zmanipulovat obratným vůdcem, ale navíc se po sobě i neuvěřitelně opičí.
Já volím pokaždé co nejoptimistější úhel pohledu. Takový, co mně zvedá radost ze života a jiným neublíží. Je jen v mé moci, jaký úhel si zvolím a jak si ho budu v čase proměňovat.
Ano, ano, konformita má moc téměř čarovnou 🙂 A volit si optimistický úhel pohledu, to je mi sympatické. O to víc, že to sama moc neumím 🙂
(Tohle je odpověď Rowdymu, která se mi ne a ne nahrát na to správné místo.) Snaha alespoň symbolicky někoho praštit po hlavě, to je moc přesné 🙂 Kdo nikdy nic takového nepocítil, ať první hodí kamenem!
Dost věcí se mi nelíbí, ale myslím, že jsem celkem schopná uvědomit si i ten druhý pohled. V duchu třeba nadávám na pomalou zmatenou prodavačku, ale trpělivě čekám, protože vím, jak je to za kasou těžké. A podobně. Ale určitě je na čem pracovat. To vždycky.
Znám člověka, který se na situaci z druhé strany podívat neumí. Je estrémně zatvrzelý ve svém úhlu pohledu. Když ho třeba stopne policie, sprostě nadává, jako by to ti policisti dělali schválně, a odmítá brát v potaz, že v tom zkrátka spočívá jejich práce. Přitom stačí ukázat doklady, fouknout a tradá, jede se dál, že jo, asi trochu otrava, ale nic hrozného se neděje.
Taková zatvrzelost mi vždycky vyráží dech. Jasně, někdy to děláme aspoň trochu všichni, ale… tohle nevypadá ani na level empatie nula, to už je level minus sto. A mimochodem přesně to je důvod, proč nemám moc ráda Murphyho zákony. Připadají mi totiž jako ukázkový plod takové sebestřednosti.
Jj, někdy bych chtěla vidět sama sebe v úhlech pohledu 50 lidí z okolí, co mě více nebo méně znají. Myslím, že by to byla totální schizofrenie, ze které by vzešlo 50 různých, navzájem se popírajících postav:)
To je docela dobře možné! 🙂 A což teprve pohled čtenářů na blogu 🙂
Přiznám se, že si situaci zjednodušuji tak, že se cíleně obklopuji lidmi s podobnými názory, čímž minimalizuji podobné výše popsané střety. V bublině nežiji, pilně sleduji média a občas zajdu mezi lidi, ale co se mých blízkých týče, aspoň tam vím, že v diskuzích bude vládnout pohoda.
Naprosto chápu. Já se přiznám, že v jedné takové žiji a že jsem za to dokonce ráda. V zásadě každé vyhlédnutí za její hranice pro mě znamená ránu, která pak bolí klidně několik týdnů. A to si nemá cenu dělat příliš často.