Říká se, že existují dva druhy spisovatelů. Jedni, přísně organizovaní, kteří nesednou k papíru, dokud si všechny detaily předem pečlivě nesesumírují. A druzí, kteří čekají na pověstný polibek Múzy, nesnesou ani náznak plánu a při slově osnova se jim otevírá v kapse kompletní švýcarský nůž.
Na rozdíl od svého každodenního života jsem se v psaní vždycky považovala za druhý jmenovaný typ. Osnovu jsem ke slohům připisovala zásadně dodatečně a předem daná témata i žánry mě neúnosně svazovaly. Psaní pro mě byla jediná oblast, kde jsem si dovolila naprostou spontánnost a neuznávala žádná pravidla. Psala jsem ze spodních proudů, které mě strhávaly do svého překotného víru, a vznikaly bezohledné řádky, které nebyly určené žádným čtenářům; některé z nich ostatně nikdy nespatřily světlo světa. Nesrozumitelné, temné, exaltované, divoké.
Jenže psaní je taky řemeslo a jako v každém řemesle i tady platí, že cvik dělá mistra. Když jsem se rozhodla tohle řemeslo zvládnout, věděla jsem, že budu muset vykročit směrem k typu číslo jedna. Nevadilo mi to – jak se dělá disciplína, jsem ostatně věděla velice dobře. I vykročila jsem a naučila se vypointovat větu, namíchat interpunkci, vyladit rytmus a kadenci; zkrátka vést čtenáře písmenko po písmenku přesně tam, kde ho chci mít. Začala jsem psát pro druhé, tak, abych mohla být čtena.
Spodní proudy ale nikdy úplně nemizí. Na chvíli se mi možná ztratily z dohledu, vždycky jsem ovšem věděla, že tu jsou a můj šuplík je pořád plný básní. Když jsem naposledy poslouchala Rachmaninova, jeho melodie mě na chvíli vrátila zpátky, do víru chaosu, nezkrocených emocí, naprosté spontaneity a volnosti. Byla jsem znovu plná tryskajících slov, která nemyslí na čtenáře, jen se derou k povrchu – a věděla jsem, že přišel čas se vrátit. Řemeslo jsem zvládla. Teď mohu s jeho pomocí nechat mluvit to, co si žádalo mluvit odjakživa.
Kdysi jsem tu k prvnímu máji publikovala jednu ze svých básní. I dnes je první máj na dohled. Prosím, přijměte tento poetický dárek, slova bezprostřední a nezkrocená, proudy spodních vod.
K nebesům Je mi zima Je mi tma Zkřehlými prsty se ptám Který bůh se nám směje K nebi vypustím holuba Chci se utopit V tlukotu jeho křídel Možná pak i moje duše Bude o něco bělejší
Jojo napřed brainstorming…
a potom vybrat a zpracovat…ta drobná černá práce….nebo naopak? Dlouhé pachtění pořád mica pak inspirace jako blesk z čistého nebe?
Asi záleží, co chce člověk napsat. U básně to chce nějaký ten blesk, na blogový článek už je třeba i trochu té mravenčí práce 🙂
Drobné svěží dílko fakt nevznikne na základě osnovy. Za osvědčený postup mám: zajiskření v temnotě – přidání dalších nesmyslů dopředu i dozadu – rozvinutí přívlastků – vyškrtání frází a klišé – pokud něco zbyde, pak kontrola gramatiky a logiky – odležení za včelínem – zavržení a sepsání blábolu o něčem úplně jiném.
Odležení za včelínem, to musím do svého tvůrčího procesu přidat! 🙂
Děkuji za skoromájový dárek! 🙂
Patřím také k typu dva. Nejdřív to hodím na virtuální papír, škrtám, mažu, ubírám, přidávám a nakonec nějak doladím :D.
Ano, toho škrtání a ubírání je tam vždycky spousta. Kdyby šlo nahrávat proces vznikání stejně snadno jako u výtvarného díla, tak by to kolikrát byl docela zajímavý pohled 🙂
Velmi pěkný májový dárek, děkuji za něj. Jsem taky velkým zastáncem „spodních proudů“ a jsem přesvědčen, že drobnější texty mohou být postavené výhradně na nich. Čím je ale text rozsáhlejší, tím víc by se měl uplatňovat i první zmíněný typ psaní, jinak hrozí, že se text rozsype do nečitelnosti. Ale poezie – ta se prostě bez emocí a spontaneity neobejde, protože jejím smyslem je dotýkání se duše a drnkání na rozličné vnitřní strunky, o jejichž existenci jsme často neměli ani tušení, a které sebelepší racionální přístup nedokáže rozechvět :-).
Přesně tak! Proto si myslím, že není ani trochu náhoda, že od chvíle, kdy jsem se začala významněji věnovat svému románu, ode mě poezie víceméně odešla. Styl psaní, který si to i ono vyžaduje, není navzájem vůbec kompatibilní. A když se do toho přimíchá ještě blog, bodejť by na ni, chudinku, něco zbylo 🙂
Mít víc
času
psal bych jenom
spontánně…
Úplně jsi mi připomněl toto mistrné dílko 🙂
Dlouho jsem nic nevytvořil,
něco píšu teď,
dál bych o tom nehovořil,
jeden rým stačí.
Podle mě bys v románě strčila do kapsy i Němcovou! Jsi nevídaně čtivá!
Tomu říkám laťka proklatě vysoko 😀
Já občas nechápu pisálky, kteří se do psaní vyloženě nutí. Chápu, že za tím vězí právě ono „naučit se dobře psát“, ale psaní má být o zábavě, ne o drillu. Je fajn si rozšiřovat slovník, ale toho lze docílit především čtením.
Taky jsem nikdy nebyla na osnovy a psát jako robot – vždy to chce tu můzu 🙂
Což o to, taky se mi psát občas nechce, ale vyloženě se nutit… to nemůže fungovat. Hlavně takový text snad ani nemůže být dobrý!
Psávala jsem hodně ráda a pořád, teď mi ale Múza někam poodešla. Je to asi taky tím, že vracím na svůj blog staré články, které jsem měla na Blog.cz. Ale s jarem už cítím, že bude o čem psát. Ne o politice, ne o reklamách, ale o svěžím JARU. Už má nakročeno.
I rozsahem malé básně dokážou chytit za srdíčko. Ať se ti dál daří ☺
To máš dobré, že ti jaro přináší inspiraci 🙂 U mě to bývalo vždycky spíš naopak. Čím tepleji a hezčí počasí, tím hůř se mi psalo – a obávám se, že ani letošek nebude výjimkou 🙂 Tak ať tě Múza brzy navštíví!
U mně bývá, ne tedy spisovatelské psaní, ale spíš jakési (většinou ranní) vychrlení mých myšlenek a emocí, jakousi až nutkavou potřebou. Nad svým psaním nepřemýšlím, nikdy nepíšu nic jako koncept, ke kterému bych se později vracela k „dopracování“. Prostě doslova a většinou v jakési zkratce vychrlím ze sebe, co mě napadne a v tu chvíli nastává u mě jakési uvolnění a den stává pro mně uspokojivějším. A protože ráda a všechno fotím a točím, doprovodit psané obrazem je pro mě stejně snadné jako to moje „psaní“.
A vzhledem k tomu, že takhle píšu už 15 let, bývá pro mě můj blog zajímavým navracením se v čase.
Ano, to navracení v čase je někdy skutečně fascinující 🙂 Mimo jiné taky proto, že u podobně spontánních textů člověk kolikrát velmi snadno zapomene, že je vůbec napsal 😀
Taky občas užasnu, co že jsem to napsala 🙂
S Rachmaninovem jsem se poprvé setkala u ukrajinské zpěvačky Ruslany, do té doby jsem o něm nevěděla.
Jinak já jsem doteď byla nárazový pisatel. Nově jsem se zaměřila na důslednost a na přemáhání komfortní zóny, tak jsem na sebe zvědavá 🙂
V hlavě třicítky
Já jsem se s Rachmaninovem detailněji potkala, až když jsme hráli jeden z jeho klavírních koncertů s orchestrem a od té doby je pro mě právě tenhle koncert totální srdcovka. Naši dirigenti tehdy měli při výběru repertoáru opravdu šťastnou ruku 🙂
Tak moc držím palce, ať se vykročení z komfortní zóny povede! 🙂
Mám pocit, že i kdybys psala bez osnov, bylo by to krásné. 🙂
Já jsem vždycky obdivovala pisálky/blogery, kteří si umí článek promyslet, připravit, kontrolovat. Ono je to pak i znát, ty články jsou takové bohaté, úplné, zkrátka promyšlené a vymazlené.
Ač jsem ráda organizovaná, moje psaní bylo vždycky spíš chaos. Většinou prostě sednu a píšu a když dopíšu, publikuju/odešlu to a až pak se občas zamyslím, jestli jsem něco náhodou neměla vynechat/doplnit. Jenže zase když vyčkávám, tak často to dopadá tak, že už to nemá tu aktuální náladu a prostě to nikdy nedopíšu a spíš smažu.
Paradoxní je, že takhle jsem vždycky postupovala i u slohovek, a z nějakého důvodu se i přesto líbily a občas vyhrály nějakou olympiádu. Ale mně vždycky přišly chaotické. 😀
Děkuji 🙂 Mně se osvědčilo článek napsat, nechat ho chvíli odpočinout (klidně třeba jen několik hodin) a pak se vrátit takzvaně se sekáčkem na maso. Díky tomu odstupu často padnou celé odstavce a na pár závěrečných větách jsem schopná strávit klidně dvacet minut. Potřebuju ale mít pocit, že všechno zapadlo na svoje místo – a až po tomhle závěrečném cvaknutí článek zveřejním. Ale osnova… tu nedávám pořád 😀
On ten chaos má jednu zásadní výhodu, a to že v něm daleko snadněji promlouvají naše skutečné myšlenky a pocity. Jasně, i chaotické psaní může být plné klišé, ale naprosto chápu, že právě chaotické slohy, když se to povede, vyhrávají soutěže 🙂