Pocházím z generace, pro kterou slovo pětiletka znamená nejvíc ze všeho jakousi historickou anomálii. Vyrostli jsme v nespoutaně euforické éře divokého kapitalismu a navzdory tomu anebo možná právě proto jsme občas skoro posedlí vytyčováním cílů a plněním plánů, pokud možno na starých známých sto pět procent. Na první pohled by se mohlo zdát, že časy se nemění. Opak je pravdou.
Plánování a plnění cílů se totiž ze sféry veřejné posunulo do sféry soukromé a tam vybujelo do rozměrů, které mě někdy děsí obdobně jako představa oněch pětiletek. Tvoje cíle musejí být SMART. Naplánuj si život. Dosáhni svých snů. Najdi motivaci. Na každý den si udělej To Do List, plň jednu položku za druhou a na konci dne budeš na vrcholu blaha (na mém seznamu by se na prvním místě skvělo „Najít vhodný překlad pro To Do List.“). Plány se dělají na všechno: na hubnutí, studium, práci, pohyb, jídlo, meditaci, čtení i chození ven. Každá činnost, ba dokonce i nečinnost se stává cílem, kolonkou v tabulce, položkou k odškrtnutí.
Nemám nic proti snaze zorganizovat si den nebo systematicky usilovat o splnění vlastních cílů. Jenže si nemůžu pomoct – v tom všem něco obrovského chybí. Život je daleko víc než naše plány a pro tohle víc by v něm mělo zůstat místo. Studium jako cesta, jak se skrz poznání stát lepším člověkem; procházka jako prostor pro úžas nad kvetoucím stromem, lezoucím broukem i ptačím zpěvem; čtení jako způsob, jak nahlédnout do jiných světů a nechat se jimi oslovit; neplánovaně nádherná slunečná středa; přítel, který potřebuje pomoct právě teď; příležitost, kterou jsme vůbec nečekali – zbývá nám pro to mezi předpřipravenými kolonkami vůbec místo?
Nejdůležitější otázka, která se mi při pohledu na všechny ty cíle a plány neodbytně vrací, je ale přeci jen ještě trochu jiná. Co z našeho života zbude, když úplně všechny kolonky odstraníme? Najdeme tam něco? Něco, za co budeme moct být jednou na smrtelné posteli vděční a s klidným svědomím říct „ano, tohle za to opravdu stálo“? Žití podle plánu je jistě velmi účelné, ba dokonce účely přímo přeplněné. Ale vedle účelů tady vždycky je ještě smysl. A ať se nám to líbí, nebo ne, ten se do žádného plánu nevejde.
Tyhle motivační jak a co, ať už v podání Duška nebo jinak různé Čtyři dohody se vyznačují, ať už hovoří o plánu či ne jistou naivitou….Jak se říká, všechny dobré zásady už byly vytyčený, zbývá jen maličkost…dodržovat je….A leccos když se řekne vypadá snadné ale v praxi to nefunguje…Na druhou stranu,pokud to někomu pomůže…..Jinak ale život se nedá naplánovat, stejně jako národní hospodářství…I když o pětiletky se pokoušeli třeba i ve Francii a. Irsku
Příliš mnoho těch motivačních věcí neznám, takže když už ke mně proniknou, tak to už je co říct 🙂 Většinou to ale jde přes blogy a zcela upřímně, když vidím, že autor nebo autorka na podobných věcech hodně frčí, tak mě to občas odradí už na první pohled.
Docela mě baví, když si třeba někde na blogu přečtu podobné rady. Ale jsem optimista a domnívám se, že svést vlastní a jinak celkem zdravý organismus na scestí není zas tak jednoduché, poněvadž něčemu takovému klade přirozený odpor. Někdy se ale stane, že vůle daného jedince je tak pevná, že tu přirozenou (a zdravou) rezistenci dokáže překonat. Každopádně – pokud se stanovování cílů stane samo cílem, tedy položkou zmíněného seznamu, je nejvyšší čas rozhlédnout se, jestli jsme náhodou někde nesešli ze správné cesty :-).
Velmi přesně řečeno! Přirozená rezistence mě pobavila 🙂 Jen se obávám, jestli jí nově nestojí v cestě sice nepřirozené, ale o to lákavější závislosti.
Někdy má plánování smysl, někdy je ale nesmyslné. Hodně to záleží. Svým způsobem mi ten řád a denní rutiny někdy dává pocit jistoty – na druhou stranu, takové věci pak často dělám automaticky. Dřív jsem byla plánováním a tabulkováním a to-do a to-read a to-watch a podobnými seznamy posedlá, ale snad i díky koroně mě to opouští (i když myslím, že to začalo už dřív, když jsem odmaturovala a najednou před sebou měla „prázdno“). Poslední dobou se snažím nechávat dny plynout. Vyšťavit z nich maximum, ale někdy je taky nechat „nenaplněné“. Třeba dneska prší a já jsem smutná a většinu dne jsem zobala rajčata s mozzarellou a střídavě volala s rodinou a kamarádkami.
Život se určitě dá naplánovat a je super mít nějakou vizi (možná se mi víc líbí právě to slovo vize než plán), dává to jistotu. Ale je třeba mít tam dostatek prostoru pro nepředvídatelné, protože co je budoucnost než jeden velký otazník? 🙂 Takže já teď plánuji maximálně to, že se v létě přestěhujeme zpátky do Česka a že od září budu na Karlovce. A hlavně doufám, že opravdu bude dost příležitostí radovat se, vídat se s blízkými a zapomínat na to, že doma na mě čeká nějaký sešit plný plánů. 🙂
Je to tak – a jako celá řada dalších věcí je i plánování dobrý sluha a zlý pán. Asi nejvíc mi na tom vadí myšlenka, že máme celý svůj život ve svých rukou a všechno záleží jen na naší aktivitě. S tím tedy dost bolestivě zahýbala pandemie, ale byla by veliká škoda, kdybychom se časem k tomuhle přesvědčení vrátili nerušeně zpátky.
Na Karlovku! To budeme vlastně kolegyně 🙂 Tak přeju hodně štěstí a ať na to rozhodnutí můžeš vzpomínat vždycky jen v dobrém! 🙂
Výjimečně naťukáš něco, co ti vychází ze srdíčka a ne z hlavy – a to je vždycky počteníčko! 🙂
Vidíš, kdybych měla takovou dělicí linii namalovat za sebe, tak tenhle článek by nepochybně skončil v těch hlavových 🙂
Máš pravdu 🙂 Člověk si dneska už pomalu ani nekoupí obyčejný diář, kde by nebyly kolonky přesně k tomuto vymezené – měsíční plán, týdenní plán, úkoly, poznámky či podobné další… Jeden takový taky vlastním a u úkolů vždycky přemýšlím, co si tam vlastně přesně napsat 😀 návštěva babičky, nákup, úklid pokoje? Přijde mi to trošku stupidní… Jasně, že to mám v plánu, někdy výhledově, ale abych si to někam psala a odškrtávala, když to splním, proč vlastně?! Pro můj dobrý pocit? Ten mám už jen proto, že to udělám a mám z toho radost, ne pro to, abych si to mohla někde odškrtnout.
A s nástupem sociálních sítí mi to přijde ještě horší. Všude to koluje, plno lidí to sdílí, můžeš si to stáhnout, vyplnit a zase zpětně sdílet (ať už jde o čtení, cvičení, apod.) Jako by se všichni předháněli, kdo bude lepší, kdo toho zvládne víc, kdo bude tzv. aktivnější a člověk je pak akorát frustrovaný a vystresovaný z toho, že není dost dobrý jako ostatní, že jeho život není tak barvitý, tak zajímavý, tak naplněný. Přitom je to individuální, žijeme život takový, jaký si ho uděláme. A jestli jeden den pojedu na 105% a další se budu prostě jen válet a lenošit, záleží na každém z nás a určitě nic z toho není špatné nebo trestuhodné… 🙂
Taky mi připadá, že sociální sítě udělaly z něčeho, co býval zdravý způsob sebeorganizace, hotovou mánii – a tím, že to často dáváme na odiv všem, je to, jak píšeš, ještě horší. Není divu, že pak máme tendenci s pocitem viny mluvit prokrastinaci, když si jednou za čas dopřejeme trochu volna. Jak nejedeme na sto pět procent, tak jako by s námi bylo něco špatně.
Ale tedy ještěže mám normální diář! Týdenní i měsíční plán… to by mi posloužilo, jedině kdyby se v tom nějak daly hrát piškvorky 😀
Jojo přesně, člověk má pak akorát zbytečně pocit provinilosti…
No já to používám přesně akorát na ty narozeniny, termíny u doktora nebo když se má něco podat, odevzdat apod. 😀
Také jsem nad tím kolikrát přemýšlela. Jsem založením nespolehlivý chaotik, ale už jako puberťák jsem pochopila, že se to v naší společnosti nenosí. Diáře a seznamy mi pomáhají, abych fungovala, jak svět očekává. Ono to totiž není jen o pravidelném cvičení nebo čtení, ale i placení složenek, dodržování termínů do práce nebo zapomínání na narozeniny příbuzných :).
Dost mě chytla metoda bullet journal, propojení personalisovaného diáře s „to do“ seznamy, ale vedu si to tak nějak po svém a občas si do diáře třeba jen maluji. Každopádně je úžasně praktické, mít vše na jednom místě. Myslím, že tabulky můžou dobře pomoct při budování zdravých návyků, sledování financí nebo třeba při sportu, ale všeho moc škodí. Jak se říká: dobrý sluha, ale zlý pán.
Jo já to tím rozhodně nechtěla nijak shazovat. Já to přesně používám právě na ty narozeniny, termíny u lékaře nebo podobné další věci, které není radno prošvihnout. K tomu je to skvělý a člověk tu pomáhá na nic nezapomenout 🙂 Jen jsem tím narážela na to, že někteří si tam pak zapisují opravdu každou blbost a skutečně pak mají ten život až přeorganizovaný by se dalo říct. Ale samozřejmě, každému taky vyhovuje něco jiného, takže je v pořádku, když si každý najde ten svůj způsob 🙂
Je pravda, že naše společnost je hodně nastavená na všemožné termíny a uzávěrky a v dospělém životě je něco takového pomalu každý druhý den. Naučit se s tím pracovat, když nad člověkem už najednou nikdo nemává bičem, není snadné a podobné systémy s tím můžou hodně pomoct. Ale jakmile to začne prosakovat do příliš mnoha životních oblastí, tak mi u toho začíná blikat pořádně velký červený vykřičník.
Když jsem s BuJo začínala, kamarádka mě přidala do skupiny diářových nadšenců, kterou sleduji i dnes, protože se jedná o studnici umělecké inspirace. Také mě zpočátku nepřestávalo překvapovat, do jaké míry jsou si lidé schopní „nalajnovat“ den včetně zatrhávání vypitých skleniček vody nebo venčení psa. Pak jsem ale pochopila, že zábava spočívá právě ve tvoření a škrtání diáře, sestavování checklistů a „to do“ seznamů, než aby šlo o plnění plánu jako takového. Snad každý máme nějaký divný koníček, tak proč se vymezovat proti „plánování“? 🙂
Člověk míní, život mění. Teď už se sice můžu vesměs spolehnout na to, že doktory a různé akce nebudu rušit nebo překládat (na letošek ani víceméně nejsou naplánované, ha), ale ‚to do listy‘ si stejně nikdy v životě dělat nezačnu.
A když mi jedno životní období na ledničce visel jízdní řád spokojeného vztahu s body co a kdy dělat, naskakovaly mi z něj pupínky.
Jízdní řád spokojeného vztahu mě tedy pobavil! 😀 A je pravda, že s veškerým plánováním uplynulý rok pořádně zamával. Nešlo plánovat nic a na nikdy a vlastně to nejde pořád – a to už mi jako opačný extrém taky docela leze krkem 😀
Ale jo, vytáhnout z hlavy myšlenky a hodit je na papír k něčemu je. A jednou za měsíc zrekapitulovat uplynulých třicet dnů a poopravit vadný kurs taky není k zahození. Jen se to všechno nesmí brát smrtelně vážně.
Přesně tak, vystihla jsi to naprosto 🙂
Fíhua, jen jsem přečetl nadpis, zhrozil jsem se. Tak už i ty??? :oD
Jo, čekal jsem pětiletku! Velký plán na život plný nadšené motivace!!! Dovolenou v Jugoslávii a první až páté dítě. Mezitím zdokonalení rétorického projevu a meditačních technik v květnu, potom přerod k většímu optimismu v červnu, osvojení si nového jazyka o prázdninách (samozřejmě svázaný s pobytem v zahraničí) a nakonec, v září, konečné rozloučení se se špatnými návyky, jež tě táhnou k zemi.
Čekal jsem nadideální svět a tvůj budoucí nadživot, nestalo se… A mi se ulevilo. :o)
A „to do listům“ bych nadával do „uděláčků“. Trochu jim to shodí hřebínek. Asi to začnu používat. Zapíši si to do svého uděláčku na ploše. ;o)
I ty, Brute? 😀 Naštěstí ne! Ale nadpis měl fungovat přesně takhle dvojace, tak jsem ráda, že se tak skutečně děje 🙂
Uděláček, to je úplně skvělý překlad! Je tak skvělý, že škrtám pomyslný první bod na svém uděláčku a zařazuji nové slovo do mentálního lexikonu 🙂
Nikdy jsem nebyla plánovací typ, maximálně tak v zaměstnání, kdy je potřeba si ten čas trochu rozvrhnout. Doma to mám na salámu, co přijde, přijde :).
Osobně jsem vysazená na obzvláště na motivační kecy.
Viď? Taky jsem na ně alergická, navzdory tomu, že plánovací typ zcela nepochybně jsem. Ale jak by to mělo být SMART nebo nedej bože vision board, tak to jen přes moji mrtvolu! 😀
Když máte tak rády motivační kecy, dovolím si ještě jedno drobné ponouknutí.
Jmenuje se InspiroBot a najdete jej i ve svém vyhledávači. Je to nevyčerpatelný zdroj motivačních mouder hodných zlidovění (neb záznamu do správných uděláčků). ;o)
Jedna motivace za všechny: Be the first to try to misunderstand something that no one has ever misunderstood.
„Try harder and shoot yourself in the foot.“ Mám vybráno 😀
Plánování má smysl, ale jen do určité míry. Pokud jde o povinnosti, bez plánování si to nedovedu představit. Teď to teda trochu pokulhává, čas mi plánuje spíš syn, určitou představu o tom, co kdy udělat, však mám.
Co se týče plnění snů, „motivace“ apod., vždycky jsem se tomu smála, poslední dobou ale spíš začínám depkařit, že nedělám nic „smysluplného“. Vezmu-li to racionálně, říkám si, že je všechno v pohodě. Starám se o dítě a studuju, abych se po mateřské mohla starat i o cizí děti. Podle všech těch rad to ale nic není…
Naopak, ty teď děláš tu nejsmysluplnější věc na světě! 🙂 Z toho určitě žádné depky mít nemusíš, byť samozřejmě vím, že se to lehko řekne a sama mám s podobným depkařením až příliš mnoho vlastních zkušeností. Láskyplný čas strávený s vlastními dětmi je podle mě stokrát lepší než všechny motivační rady dohromady 🙂
Moc pěkně napsané. Když tak koukám na motivační videa – na jedné straně je to měj plány, na druhé využij příležitost a nic si neplánuj. Já osobně cíle sepsané mám hned v několika oblastech. Ale vím, že stejně je nejvíc konkrétní osobní postoj v přítomnosti než hafo cílů.
Tak to, že si motivační videa navzájem protiřečí, je skutečně třešničkou na dortu 😀 A věřím, že když člověk ví, jakým směrem jde a proč, tak má, myslím, docela vystaráno a může opravdu žít hlavně přítomností, jak píšeš 🙂
Dobré zamyšlení. Mě to vždy přivede k takovým těm očekáváním z mládí typu – nejdřív škola, pak práce, pak vlastní bydlení, pak rodina. Teprve, když dospějeme tak vidíme, že to byla hloupá očekávání, a že život si nelze nalinkovat, stejně jako den (To do list s malým dítětem fakt nejde :D). Další věc je, že honit se podle linek nemá smysl, pak přesně, jak píšeš, ze života nic nezbyde. Měli bychom žít tady a teď.
Viď? Taky mám pocit, že do nás za studií nějakým způsobem tahle očekávání nalili a pak jsem se jich musela docela složitě zbavovat. Dovedu si představit, že malé dítě v tomhle bude ten nejlepší učitel 🙂
Článek nutící k zamyšlení! Plánuji. Musím . Skloubit rodinu, píči o mamku (i když malou), firmu, domácnost prostě bez plánování nejde. Nemám ráda chaos, ale za roky podnikání jsem myslím hodně flexibilní. Jinak to nejde.
Marie Veroniko, měj hezký večer, Helena
To je tedy opravdu hodně věcí na kloubení, máš můj obdiv! Také nemám ráda chaos, takže naprosto chápu 🙂