Minulý týden nebyl na emocionální zprávy zrovna chudý. To vám takhle dny plynou, jeden jako druhý, celkem nic se neděje – až jednoho bezvýznamného únorového úterý zjistíte, že na sebe všechny ty události jenom ohleduplně čekaly, aby se mohly semlít pěkně pohromadě.
Ty zprávy přišly dvě. Jedna jako blesk z čistého nebe, druhá, inu, řekněme jako blesk z nebe lehce ozdobeného bílými beránky. Když jsem kolem úterního poledne zjistila, že zemřel profesor Jan Sokol, zůstala jsem, jak by řekla moje máma, štajf. Ano, bylo mu přes osmdesát (k příležitosti jeho narozenin jsem tu ostatně kdysi publikovala článek), ale vždyť jsem ho ještě před pár dny viděla v televizi! Jak se to mohlo stát?
Těm, kdo řečeného Honzu Sokola neznali, se jen těžko popisuje, jak je možné, že se následně na internetech strhla hotová lavina láskyplných článků, rozhovorů, nekrologů a vzpomínek (kdo sleduje můj Facebook, ví, že i já jsem na fakultní blog svou studentskou vzpomínkou přispěla). Pan profesor byl nesmírně vzdělaný, moudrý a sečtělý a měl za sebou minulost tak pestrou, že se jen při té představě tajil dech – z vyučeného zlatníka se stal zeť Jana Patočky, chartista, programátor, filosof, překladatel, prezidentský kandidát či zakladatel nejmladší fakulty Univerzity Karlovy. Přes to všechno byl neuvěřitelně skromný a laskavý a vždy mluvil prostě a bez příkras. Až když odešel, mi v plnosti došlo, jak moc nám jeho klidný hlas a věcná slova plná naděje budou chybět. Opustila nás nádherná, průzračná duše, nepokažená byť jen špetkou pýchy či elitářství, člověk, který svými dary vždycky pokorně sloužil druhým. Uzavřel se jeden neobyčejný život a já jsem s novou naléhavostí pocítila výzvu, kterou v sobě nesl. Jak dostát takovému příkladu? Co udělat pro to, aby můj příběh jednou vypadal alespoň z desetiny takhle?
Zpráva, že jsem získala velmi štědrý grant, o který jsem žádala bezmála před půl rokem, mě dostihla pouhých pár hodin poté. První, co se mi ve zmatené hlavě objevilo, byla otázka, jestli si něco takového opravdu zasloužím. Abyste pochopili rozměry celé věci: součástí mojí žádosti byla i zahraniční stáž. Zahraniční stáž do Austrálie. Tam totiž žije Ona, Anna Wierzbicka, největší intelektuální vzor mého života; lingvistka, jejíž knihy – bez přehánění – stvořily mou akademickou dráhu. Jak jsem si něco takového zasloužila? Pokud se to všechno povede a klapne zhruba deset dalších neznámých, budu se opravdu moct potkat se ženou, která mi vrátila víru ve smysl akademického života a nad jejímž křišťálovým slohem jen bezmocně omdlévám? Non sum dignus! Nejsem hodna.
Tušila jsem, že po všech vnitřních dramatech jednou přijde den, kdy se komůrka otevře a další dějství se odehraje venku, ve skutečném světě pod modrou oblohou. Taky jsem tušila, že si nejspíš nebudu připadat připravená. Ale život není zkouška, ani ta z evropských dějin v kontextech – a kdo je kdy skutečně připravený? Trvalo řadu dní, než se obě zprávy spojily do jediné, a ještě delší řadu bude trvat, než mi to skutečně se vším všudy dojde. Sdělení ale zní jasně. Dostala jsi všechno, co potřebuješ, tak jdi a rozdávej. Splácej dluh života i s úroky, tak jak to činil tvůj milovaný pan profesor.
Smutek a štěstí chodívají často ruku v ruce…
Pravda! Jen mi zatím vždycky chodily sice třeba těsně, ale přece jenom za sebou 🙂
Připomínám, že životní dráha Jana Sokola připomíná Ivana Havla, který zůstal ve stínu svého slavnejsiho bratra…
To je moc zajímavý postřeh! Díky za něj 🙂
Jak píše Janinka – je to vlastně krásně v rovnováze.
Určitě tu příležitost využij, jak to jen půjde. Moc držím palce, ať Ti to vzhledem k současné situaci klapne!
Moc děkuju! 🙂 Zatím mám ještě hodně velkou časovou rezervu (stáž je v rozpisu až za rok), tak doufám, že do té doby už by mohla být otevřená cesta nejenom do Německa, ale třeba i dál 🙂
Evidentne jsi hodna:) Nedech, vydech a stastnou cestu!
No, posuzoval to panel plný různých RNDr. a MUDr., tak ti to musejí vědět nejlíp 😀 Vřelé díky! 🙂
Na čem už by byla lépe vidět dvojakost života, ke kterému obě tolik rozdílné tváře patří a z dostatečného nadhledu (byť takového nejspíš jako lidé nejsme úplně schopni) jistě tvoří jeden celek, který dává dohromady dobrý smysl. Gratuluji a jsme přesvědčený, že štědrý grant je ve správných rukou :-).
Ano, taky jsem si poměrně záhy začala říkat, že ta souslednost nese cenný význam, který by jinak neměl zdaleka takovou šanci vyniknout. Moc děkuji 🙂
V dnešní době jsou milníky i naděje. Ty to máš v jednom. Na PANA SOKOLA také ráda vzpomínám, ten se v životě neztratil. Čest jeho památce a přeji ti splnění druhé příležitosti
Myslím, že příklad pana Sokola skutečně hmatatelně ukázal, že co člověk zaseje, to sklidí. Tolik vřelých slov plných vděčnosti a uznání ve veřejném prostoru už dlouho neznělo 🙂 Moc děkuju! 🙂
Mám pocit, že to dobré i zlé se často takto vyvažuje, asi aby svět zůstal v rovnováze. Velká gratulace ke grantu 🙂 Doufám, že se ti setkání i přes všechny současné překážky splní!
Tak tentokrát ta rovnováha přišla skutečně ve velkém 🙂 Moc děkuji!
Gratuluji a přeji ti, ať se ti v Austrálii líbí!
Děkuji! 🙂 Než se tam podívám, bude to minimálně ještě rok trvat, ale snad to nakonec skutečně klapne 🙂
Nahoru, dolů, nahoru a přeju, aby ta jízda měla ten správný směr, těšila a těch slz bylo co nejméně.
Od srdce, Verunko.
Děkuju 🙂 Taky doufám, že těch slz bude co nejmíň. Ale upřímně myslím, že při pohřbu jsem si vybrala zásobu aspoň na několik týdnů dopředu!
Hezké! A gratuluju!!! 😎
Děkuji! 🙂
Marie Veroniko, i u nás jsem za pana profesora zapálili svíčku. Syn ho potkával na chodbách fakulty, velmi si ho vážíme!
Tobě skutečně upřimně gratuluji!
Helena
Děkuji! 🙂 Já jsem paradoxně v posledních dnech od pana Sokola našla na internetu velkou spoustu zajímavých věcí, tak mi to připadá, skoro jako by tu pořád byl. Skutečně výjimečný člověk!
Budu se těšit na poznatky z Austrálie 🙂 Moc ti gratuluju!
Moc děkuji! Zatím je to všechno ještě pořád v dost daleké budoucnosti, ale doufám, že to skutečně klapne a zprávy z Austrálie budou 🙂
…“ta souslednost nese cenný význam“ tos tedy vystihla naprosto trefně. Rok není daleká budoucnost, někdy jen prstů lousknutí 🙂 I já se budu těšit na australské prožitky.
Gratulace obrovská…
Děkuji! 🙂 Teď už jen, aby se během toho roku otevřely hranice, proočkovalo se obyvatelstvo (nebo aspoň já, pokud to bude podmínkou) a bude to 🙂
Ta Aňa, to je teda povedená spíkerka of ingliš! Též je mým snem jí potřást rukou!
To tedy je 🙂 A když mluví, tak má navíc takový roztomilý slovanský přízvuk – trochu podobný jako mají Češi 🙂
Maruško, ohromně gratuluji ke grantu a velmi přeji, aby se ti té přání na osobní setkání s paní Wierzbickou vyplnilo!
Moc děkuji! 🙂 A pokud to vyjde, tak patrně nebude šance, že by to tady moji čtenáři mohli minout 😀