Když dojde na klasickou debatu čtení versus videohry, těžko byste hledali tradičnějšího zastánce knih. Moje dětství jich bylo plné, milovala jsem je dlouho předtím, než jsem je dokázala dešifrovat, a když nadešel blažený den, kdy jsem těm podivným znakům porozuměla, museli mě od nich rodiče tahat, abych z toho, cituji, nezblbla.
Jenže kromě toho jsem také dítě devadesátek, součást první generace, pro kterou se počítačové hry staly běžnou součástí dětství. Své první kostlivce jsem začala kosit na prvním stupni základní školy a brzy jsem to dotáhla na učené mistry Jedi a k impériím, která se obešla i bez nacheatovaných kulometných autíček (ach, nostalgie). Videoherní svět mi tak není zcela cizí a ke svému potěšení musím konstatovat, že vraždění zombíků už dávno není to jediné, co se v něm děje. Ať chceme nebo ne, i z počítačových her se stalo plnohodnotné umění.
Nejvýraznější vlaštovkou, která věštila videoherní umělecké jaro, je bezpochyby Journey (Cesta, 2012). Pomalá, meditativní hra s nádhernou grafikou, která vás provede po ruinách dávné civilizace a ukáže vám hodnotu sebeobětování i hlubiny lidského ducha. Journey nabízí nezapomenutelný, téměř náboženský zážitek, který je na míle vzdálený obvyklému obrazu prostoduché násilnické zábavy. Stala se proto záhy argumentačním beranidlem v debatě o smyslu počítačových her a změnila nezanedbatelnou část videoherního průmyslu.
Her, které vás vezmou na cestu po zátočinách lidské psychiky, není ostatně vůbec málo: třeba To the Moon (Na Měsíc, 2011) o láskyplném manželství s psychicky nemocnou ženou nebo Emily is Away (Emily je pryč, 2015), minihra odehrávající se v chatovacím okně a la ICQ, ve které se pokoušíte navázat vztah s dávnou láskou. Obě hry příběh nejen vyprávějí, ale nechávají vás ho interaktivně prožít – a že se jim to daří. Hřejivé dojetí z cesty na pomyslný Měsíc není o nic méně intenzivní než neutuchající frustrace z toho, že milovanou Emily zpět prostě žádným způsobem nezískáte. Emoce jako inspirace pak v herním světě fungují i zcela explicitně: například Gris (2018) podmanivým audiovizuálním způsobem zpodobňuje průběh deprese, respektive jakékoli výraznější ztráty nebo žalu. Rozbitému černobílému světu (gris znamená francouzsky šedý) tak během svého putování postupně vracíte barvy, tvar i hlas a sledujete, jak se rozdrásaná rudá krajina a černočerné podmořské hlubiny vaším úsilím znovu proměňují v místo plné zeleně a světla.
Hry se nevyhýbají ani umělecky tradičnímu tématu společenské kritiky. Takový Orwell (2016) vás postaví do kůže zaměstnance sledovacího vládního kolosu i se všemi morálními následky. Jestli někdo skončí s kulkou v hlavě kvůli pár detailům ve vašem reportu… budete se s tím už muset nějak vyrovnat. Zcela jinak pak jde na věc meditativní adventura Abzû (2017), která přináší kromě nádherných podmořských scenérií i bolestné téma ekologie a vztahu technologie a přírody.
Her, které jsou takříkajíc jiné, je zkrátka celá řada. Ať už hledáte mimořádně kvalitní příběh, jedinečný interaktivní zážitek nebo artové orgie, je z čeho vybírat. Stačí pozapomenout na zombíky a devadesátkové úlety, v nichž střílíte cikány, kteří vám rozkrádají zeď. Nepopírám, že to je část skutečnosti. Existuje ale i jiná; mnohem, mnohem lepší.
Vida, inspirativní nápady na další způsoby abusu volného času jsou zde! Ale jaký žal, že právě v době, kdy je času tak žalostně málo a kdy mi na disku zeje poslední volné gigíčko…
Hrál bych si, hrál, ale není prostoru na víc, než starý dobrý Heroes III, můj zamilovaný evergreen! ;o)
Ale když už jsme u těch neexplozivních her s rozumnější hloubkou a řádnou estetikou, je nutné vzpomenout přeskvostné Samorost, Machinarium a Botaniculu!
A není vpravdě náramné, jak se do her inkorporuje skvělá muzička? (Ori and the Blind Forest jsem hrál kvůli soundtracku.)
Ach, audiovizuální interaktivní multikulti blaho…
Poslední volné gigíčko mě rozesmálo 😀 (Mám to dost podobně.) A hry od Amanita Design jsem původně do článku taky chtěla zahrnout, ale nakonec jsem se je rozhodla v rámci zachování rozumné délky vyškrtnout. Takže ano – Botanicula, Samorost a Machinárium jsou krásné a mají alespoň čestnou zmínku v komentářích! 🙂
S počítačovými hrami jsem se setkal až v pozdním dětství (někteří spolužáci měli že Západu dovezené první digitální hry) a později na VŠ kdy spolužáci měli mikropocitscr,,a co šlo sdílet s ostatními, byli právě ty hry.. Nešlo ani v té době jenom o primitivní „střílečky“ ale dnes je to daleklsofistikovanější… Djako u všeho, může to být ke zlemu, ale lze se i něčemu přiučit..
Dneska už se dělají i nostalgické hry, jejichž cílem je vyloženě připomenout a znovu prožít tyhle úplné herní začátky, kdy se na obrazovce prohánělo pár pixelů a všichni z toho byli hotoví 🙂 Vedle dnešních dokonalých hyperrealistických kusů je to úplně jiný svět.
V tomto žánru je Journey má oblíbená, vlaštovkou ale pro mě byla hra Flower z roku 2009. A ani Journey ji nepředčila :).
Flower vůbec neznám! Vypadá překrásně 🙂 A koukám, že ji dokonce dělal stejný designér jako Journey. Tak to je kvalita zaručena 🙂
Hra byla úžasná, pamatuji si, že už jenom kvůli hudbě jsem ji nechávala zapnutou jen tak :).
Krásná a inspirativní recenze. Můj chabý domácí notebook by žádnou ze zde nabízených her neutáhl (a na pracovní jej stáhnout nesmím), ale je hezké vidět, že to jde i jinak. Jak děcko jsem hrávala všechno možné, ale přiznám se, že někdy od střední jsem k počítačovým hrám prakticky nesedla a nijak mi nechybí (ačkoliv ty z článku by mě asi i dost bavily).
Děkuji 🙂 Na svém počítači si toho také mnoho nezahraju, ale mám na to lidi. Ti mají jednak příslušně kvalitní zařízení a jednak spoustu dobrých tipů 🙂
Hustý. Vůbec jsem netušila, že něco takového je. Jako malé mi rodiče také odtrhávaly prsty od knih, abych nezblbla:) Takže znám. A později jsem si sáhla na klasické hry, převážně díky tehdejším partnerům – a nikdy jsem nepochopila, proč s tím lidi ztrácí čas. Ty zmíněné mě zajímají a současně taky děsí, aby to nebylo návykové:)
Taky jsem k většině her přišla skrz lidi kolem sebe – a měla jsem štěstí, protože kdyby milovali střílečky, tak by z toho nebylo nic 😀 Všechny zmíněné tituly ale mají zásadní výhodu: jasně stanovený konec. Jejich herní čas se tím pádem pohybuje v řádu pouhých několika hodin (Emily is Away člověk zvládne dohrát i do hodiny, akorát to pak chce zkoušet pořád znova, aby viděl, co se stane, kdyby býval volil jinak). Takže návykovosti se není třeba obávat 🙂
To je zajímavé, o takových hrách jsem neměla ani tušení.
Obecně v tomto směru moc kovaná nejsem, jen před lety nás s dcerou bavil Samorost, ale to už je hodně dávno 🙂
Ony jsou bohužel vidět hlavně ty velké akční krváky nebo mobilní hry, kde se do zblbnutí šoupou třešně a jabka. Právě proto jsem se rozhodla tenhle článek napsat. A Samorost je kouzelný 🙂
To zní skvěle! :O Herní mánie se mi docela vyhnula a s výjimkou pár prokratinačních období chodím radši ven 🙂 Ale hádám, že pokud bych měla nějakým hrám propadnout, budou to ty, co popisuješ.
(A teď jdu googlit, zda někdo vážně vytvořil hru, kde se střílí cikáni. Ale jelikož píšeš, že je devadesátková, tak hádám, že to není drsný vtip…)
Taky preferuji spíš jiné druhy zábavy, ale občas se nějaká ta příležitost naskytla, až z toho najednou byl tenhle článek 🙂
Mé intenzivní herní období skončilo někdy v roce 1988, tedy v době úplných prazačátků, kdy se něčím podobným zabývali jen šťastlivci s prvními osobními počítači. Neumím posoudit, jestli hraní her v mém podání byla tehdy spíš neřest nebo řest, každopádně jsem se s počítačovým hraním v té době rozžehnal a na tuhle loď – byť rok od roku o překot roste její výtlak, vybavení je čím dál luxusnější a možnosti prakticky nedozírné – už jsem nikdy znovu nenaskočil, jen vše pozoruji z klidného vzdáleného břehu, těší mě, že se osazenstvo lodi dobře baví, a radostně mávám :-).
Skutečně intenzivně jsem na tuhle loď naskočila jen jednou v životě, a to paradoxně velmi nedávno – konkrétně loni na jaře v době nejtužších karanténních týdnů. Budoucnost předpovídat neumím, ale něco mi říká, že na pandemickou situaci nehledě se to už jen tak nebude opakovat 🙂
Možná zde šokuji, ale tohle je pro mne pole neorané.
V životě jsem žádnou hru nehrála a ve svém věku ani začínat nebudu.
Vůbec mne to nelákalo, neláká, jsem divná, vím.
Mám tak bohatý a hektický život, že další tato aktivita by se mi do něj nevešla.
Raději strčím hubu do záhonu a když vyjde mini čas, tak velebím knihu 🙂
Naprosto chápu. Jestli je u nějaké aktivity možné zcela planě zabít nehorázné množství času, jsou to počítačové hry. Sama po nich sahám zřídka, a jen když je solidní šance, že bude hra opravdu dobrá – a pak ji vnímám jako takový jiný, interaktivnější film. Ale co si budeme povídat, květiny z toho nejsou 🙂
PC hry nehraju od základky, ale tyhle vypadají zajímavě 🙂 Doma mám hráče, takže trošku tenhle svět „znám“, ale mně to nic moc neříká.
Já paradoxně v posledních letech hraju víc než během dětství, kdy jsme měli doma jeden jediný, fakt špatný počítač a bylo nás na něj šest. To ale pořád znamená, že hraju dost málo, takže úplně chápu 🙂
Zdá se, že zde budu za černou ovci, kterou rodiče tahali od dosovských her již od útlého věku. Tedy pokud bylo ošklivo, jinak se mě snažili hledat po okolních polích a lesích (většinou pravda spíš čekali, než se vrátím). U první klávesnice se mi na Robocodovi povedlo odrovnat šipky asi ve dvanácti letech, druhou nicméně vyjma pár experimentů používám dodnes, k jistému rozvoji klidu a trpělivosti tedy došlo 🙂 Také se člověk naučil nejedno anglické slovíčko, než tedy získal dostatečné dovednosti na to, aby si stáhl češtinu. A nebo se ho nenaučil a pak stavěl železnice pro vlaky s olejem 😀
Vlak s olejem byla ale prostě podpásovka 😀 Kdo měl v tom věku tušit, že to slovo má ještě úplně jiný význam? (Pravda, možná by stačilo se pořádně podívat, jak že se to vlastně ten olej získával, ale… no, stalo se :-D)
Tolik bych chtěl hrát šachy nebo pasiáns po síti s Maruškou, ale ten sen se mi sotva vyplní!
Ujišťuju tě, že šachy bys se mnou určitě hrát nechtěl 😀 Anebo možná vlastně chtěl, protože jistota, že bys vyhrál, je zhruba stoprocentní 😀
Já tě zas ujišťuju, že bych tě porazil v každé hře, Maruško! 🙂
O týchto hrách počujem prvýkrát. Ale moc sa mi páčia. Vôbec som sa o túto stranu hier nezaujímala ale asi si to musím pozrieť, lebo sa mi to veľmi zapáčilo. ďakujem za tipy.
xxAlexandra MS ALWAYS LATE
Jsem moc ráda, že tě jmenované hry zaujaly! To přesně bylo účelem článku a velmi mě těší, že se to povedlo 🙂
Úžasný článok! Milujem knihy aj hry, pretože tie takisto dokážu ponúknuť krásny príbeh iným spôsobom. ❤ Ja by som ešte odporučila napríklad Luna – the shadow dust alebo trojdielnu adventúru Syberia, ktorej príbeh, atmosféra, soundtrack a postavy sú nezabudnuteľné – na konci som plakala jak blázen. 😀 Proste nádhera a ďakujem za ďalšie tipy. ✿
Jsem moc ráda, že se ti článek líbil! 🙂 A děkuju za tipy – ani jednu z těch her neznám. Syberia bude, zdá se, skutečně silný příběh a Luna zase vypadá naprosto rozkošně 🙂
Úplně zírám, co tady čtu. netušila jsem, že takové počítačové hry existují, tady jsem skutečně naprosto nepolíbená.
Marie Veroniko, přeji hezké dny, Helena
Bylo mi potěšením, že jsem ti mohla maličko rozšířit obzor 🙂 Také přeji krásné dny a hodně zdraví!
V tom prípade odporúčam pridať tam aj hru Bound (2016). Ja som ju síce nehral (nemám PS4), ale pozrel celú na Youtube 😀
Ó, hra o tanci! Teď je mi skoro líto, že taky nemám Playstation 😀
No, nechcem pôsobiť neúctivo, ale ono je to možno viac než len hra o tanci 😉 Zvlášť úplne posledná veta v celej hre, bez toho aby som viac spoileroval, bola jedna z najodzbrojujúcejších viet, aké som v živote počul.
To je určitě dobře, že je to víc než jen hra o tanci. Ale mám osobně k tanci velmi blízko, takže tenhle motiv u mě tak nějak zvládnul přebít všechna ostatní očekávání 🙂
Jsem stejná generace, takže i já jedu hry od dětství. Z těch, co jsi uvedla, jsem ale bohužel nehrála žádnou, i když pár podobných.
Nicméně já nedám dopustit na dnešní hry, kde hráč může svými rozhodnutími měnit děj. Například takový Life is Strange je jedna z nejlepších her, které jsem kdy hrála!
Life is Strange znám! Hrála jsem tedy jen první kapitolu, ale přišlo mi to opravdu dobré 🙂 A mimochodem – z nějakého záhadného důvodu mi nejde komentovat u tebe na blogu, respektive nutí mě to se přihlásit. Netušíš, kde by mohl být problém?
Nejvíc času jsem strávil hraním na počítači Sinclair, pak už to nějak nebylo ono… Snad ještě F19, to byla graficky velmi jednoduchá simulace stíhačky, útočící na cíle na severu Ruska, ve střední Evropě nebo v Lybii. A pak se mi moc líbila hra, která se jmenovala Rande nebo tak nějak. Byla čistě textová, tj. program vždycky napsal několik možností, co dělat (někdy jedna z nich byla nedělat nic), a po volbě řekl, jak to dopadlo. Cílem bylo sbalit a trvale chodit s co největším počtem slečen. Myslím, že jednou dobou jsem jich měl asi 9 nebo 10 🙂
Ta simulace stíhačky mi připomněla jedny pravěké tanky, které vypadaly zhruba tak, že dneska by na jejich tvorbu stačilo malování 🙂 A to Rande zní v principu velmi podobně jako Emily is Away. Ta je taky textová, jen tedy cíl má poněkud jiný 🙂