Když se na mě poprvé podíváte, patrně byste si to netipli. Taková drobounká osůbka nemůže generovat takové decibely. To přece nejde! Lidé jsou všelijací, jistě, ale fyzikální zákony snad ještě porušovat nezačali. Takže koho jsme to slyšeli? Za kterou skříní tu matrónu schováváte? Bohužel, za žádnou. Jsem to já.
Silný hlas je suverénně jednou z mých nejcharakterističtějších vlastností (pokud tedy nejste jeden z mých bývalých kolegů, kteří mě viděli zlhtnout čtvrtku kachny se šesti). Přestože se moje identita během let značně proměňovala a moje osoba tak vykonala ve všeobecném povědomí cestu od „té, co hraje na housle“, přes „tu, co píše“ až po „tu vědátorku“, vždycky a pro všechny jsem byla i „ta hlasitá“. Kdykoli bylo potřeba o přestávce ztišit rozeřvanou třídu (zpravidla za účelem domluvy apríla nebo něčeho podobně zásadního), rázem jsem přestala být zapomenutým outsiderem. Pořádně jsem se opřela do bránice, zakřičela „Tichóóó!“ a ono nastalo.
Můj hlas a zejména můj smích se vždy velmi záhy staly mým nezaměnitelným podpisem. Podpisem, který jste mohli bez potíží zaznamenat, už když jsem šla po schodech. Nějakou variaci na výrok „ten tvůj smích!“ jsem slyšela v životě tolikrát, že kdybych si měla pokaždé dělat čárku, potřebovala bych největší čtvrtku na světě. Mnohokrát jsem se proto snažila svůj projev tlumit, ale vždy bezvýsledně – a že jsem během těch let zvažovala ledacos (včetně hlasové obdoby klasických instrumentálních sordinek neboli dusítek). Vůle nevůle, stačilo, abych se zapomněla a začala vykládat něco s opravdovým zápalem – a už se zase otáčeli lidé na ulici; a pokud jsem se k tomu pěkně od srdce zasmála, otočili se i ti na druhé straně.
Jak se to stalo, že se taková hlasivková hypertrofie ocitla v tak malém těle, ptáte se? Ano, tak se ptám i já už přes dvacet let a stále nevím. Prostě to tak je. Nezbývá, než to přijmout a s úsměvem pomáhat každému, kdo zrovna potřebuje někde zjednat klid. Beru to jako jakousi úlitbu či zvláštní formu omluvy – nejen všem zájezdovým autobusům na světě.
Zase nikdy nebylo potřeba ohlašovat, že Viki přišla na návštěvu, jasno bylo již přede dveřmi 🙂
Vidíš, to jsem pomalu ani nemusela zvonit, stačilo se zasmát 😀
No, zřejmě dobrej oddíl… Na první pohled nic moc, ale ta utajená síla!
A ani mě nemusí přivřít dveře! 😀
Hmmh, tak to já to mám, Marie Veroniko, trochu jinak. Taky mluvím často trochu hlasitěji, ale hlavně, odmalička vyčnívám z řady. I když mlčím.
No prostě síla osobnosti! 😉 😀
Akorát, že někdy (pravda, dnes už málokdy) bych chtěla být šedou myškou a ztratit se v řadě myších kožíšků… 🙂
Vyčnívat mlčením, to už je tedy pořádně vysoký level! 🙂 S takovou se vůbec nedivím, že se ti nedaří ztrácet se v davu 🙂
Prostě hlasitá vědátorka, která píše a hraje na housle :-).
To si schovám jako alternativní rychlou charakteristiku 😉
Někdo má co říct a fond na to, někdo mlčí a má váhu větší než ten hlasitý. Hlasitý musí vážit, co pošle do světa hromovým hlasem. S tím teď už nikdo nic neuděláme – náš hlas doma teď málokdo slyší ☺
V dnešní elektronické době je víc než ten se silným hlasem slyšet ten s lepším marketingem. A tam už rozhodně nemám takovou přednastavenou výhodu 🙂
Jo na rodit se se silným hlasem to je dar… když si vemem, že takový řečník jako původně tichý a koktavy Demostenes to musel trénovat s kamínky pod jazykem proti buraceni příboje….Taky to nakonec dal
On silný hlas s sebou ještě nutně nenese řečnické nadání 🙂 Ale s trochou kamínků pod jazykem bych to jistě také dala! 😀
Silný hlas má v mnoha oborech nepochybné své výhody. I pro zpěv je výhodný. Záleží ale hlavně na jeho tónu. Během příjemného intimního hovoru se dá jistě takový hlas snadno ztišit.
Na hlase strašně moc záleží. Vlastně u mě je to jedna z prvních věcí, které u člověka vnímám. Muž mě může svým hlasem snadno okouzlit nebo naopak úplně odradit, byť by byl sebekrásnější. A stejně tak vnímám i hlasy žen. Žádná z mých kamarádek nemá vysoký ječivý, pištivý či snad krákoravý hlas (lehce chraplavý mi nevadí). Takový hlas poslouchat třeba celý večer bych jednoduše nezvládla. Já potřebuju, aby mě „moji lidé“ svými hlasy uklidňovali. A tak mám vlastně kolem sebe jen lidi s hladivými hlasy.
Hladivé hlasy, to je krásně řečeno! A souhlasím – taky se mi víc líbí hlubší hlas 🙂 V naší rodině jsou hlubší hlasy u žen standard, takže jsem si na vysoké hlasy vlastně ani neměla kde zvyknout. Vím, že někteří lidé s tím měli problém, připadalo jim, že když mluvím, zní to tak nějak hrubě a málo žensky. No, asi jediná útěcha, kterou bych jim mohla nabídnout, je můj zpěvní mezzosoprán 🙂
Hlasité dračice, které se smějí na celé kolo, jsou mým nejoblíbenějším typem!
V zájmu celého svého širého okolí pevně doufám, že dračice snad přece jenom nejsem 😀
Lepší silný hlas než ženský ječák!
Marie Veroniko, měj hezký večer, Helena
Ano, to je i má preference 🙂 Děkuji a nápodobně!
Víš, já na ty minulé životy nejsem, ale.
Určitě jsem byla prasetem, jak moc miluji brambory.
Nu a tebe tipuji na věhlasného řečníka ve starém Římě. Nebyl mikrofon, bylo třeba upoutat pozornost, přirozeně nalákat na projev.
A do dnešního života jsi si přenesla hlas, lásku k jazyku, slovu a textu, co říkáš :)))
Taky na ty minulé životy zrovna nejsem, ale tohle zní jako lákavá varianta! 🙂
Tak to já jsem přesný opak, sama o sobě mám tichý hlas a často se mi stává, že musím mluvit víc nahlas, aby mě vůbec někdo slyšel 😀 Tak nevím, co je lepší, občas by bylo fajn být slyšet 😉
To tedy musí být taky občas pěkně k naštvání. Nejlepší bude patrně starý dobrý zlatý střed 🙂 Ale myslím, že u tebe by mohlo existovat řešení – tichý hlas může znamenat, že při mluvení zapojuješ jenom jemný hlavový rejstřík a ne rejstřík hrudní. Pokud by to bylo skutečně tím, tak by stačila trocha vhodné řečové techniky a hlas by se hned nesl o mnoho lépe a průrazněji 🙂
U Joviše, tohle zní impozantně! Ovšemže hořce laji, že jsem s tvým vokálním projevem nikdy neměl tu čest… Nemáš třeba i nějaký vložík, kde bys promlouvala k davům něco vřelých slov? Rád bych se zaposlouchal, zvědavost je vybuzena.
Bohužel musím konstatovat, že záznamů toho, jak mluvím, je jen pár a žádný z nich nevystihuje celou skutečnost. Pokud tě to ale přesto bude zajímat, podívej se na vítěze letošního Science Slamu na Univerzitě Karlově. Neměla jsem sice úplně dobrý mikrofon, tak je to trochu zahuhlané a zašuměné, ale pro ilustraci to asi stačí 🙂
:oD No jasně, trocha toho sebemrskačství je vždycky na místě, žejo, jinak by člověk mohl působit trochu jako narcis, že?
A teď to hlavní: smekám všecky své klobouky až na samotnou zem. Pak páteř rovnám a nadšeně aplauduji provolávaje ti slávu (vše myšlenkově – na kameru bych to nesvedl). ;o)
Pěkně vyvedené! Zcela určitě to není zahuhlané, zašuměné ani nic podobného. Právě naopak. Tedy gratuluji k úspěchu, překonané trémě, nesmírné vytrvalosti, persistujícímu úsměvu, žádným přeřáknutím a především k pěknému tématu. Vy lingvisté jste lišky mazané, umíte potěšit.
Joa vlastně to celé vzešlo z podnětu k analýze sonornosti tvého vokálu, že?
Nuž, něco na tom bude, jseš znělá jako samohláska!
;o)
Ó, tisíceré díky! 🙂 Paradoxně se jako lingvistka příliš necítím, přišla jsem k tomuhle tématu od sémiotiky a antropologie a nemám specializované vzdělání v jazykovědě. Lingvistická antropologie je ale naštěstí dost interdisciplinární na to, aby to nejen nevadilo, ale aby se z toho dala i udělat jistá komparativní výhoda 😉
No, v tom prípade ťa asi ani nejdem provokovať povzdychnutím o všetkých trampotách a starostiach, ktoré mi spôsobuje môj nevýrazný a mimoriadne tichý hlas :DDD
Takové trable by pro mě naopak nejspíš vyzněly jako povzbuzení – abych si pozici druhé strany zas tak moc přehnaně neidealizovala 😉