Zdálo by se, že v kulinářském světě neexistuje mnoho primitivnějších věcí. Krupicová kaše, jídlo ze tří surovin, hotové během deseti minut a snězené v čase ještě kratším. Záchranné lano pro všechny, kterým se zoufale nechce na nákup, a přesto by rádi poobědvali. Ano, i naše domácnost se ho občas chytá – a výsledky jsou někdy opravdu nečekané.
Nevím, co je to za zvláštní prokletí, ale z nějakého důvodu mám zásadní potíž si zapamatovat, kolik čeho se do krupicové kaše dává. To přece není žádný problém, říkáte si, Google zvládne navigovat i při přípravě francouzských makronek. Taky jsem si to myslela. Ovšem jen do chvíle, než jsem magické heslo „krupicová kaše“ do vyhledávače zadala.
Jako první na mě vykoukla chytrá Wikipedie. „Krupicová kaše neboli krupičná kaše je druh teplého sladkého jídla, které se připravuje z krupice, mléka, cukru a případně kakaa…“ Následovalo hotové pojednání. Zírala jsem na to se směsicí údivu a posvátné úcty, jakou člověk zažívá, jen když se setká se skutečnou jinakostí. Pro člověka, který smrtelně vážně píše o krupicové kaši na Wikipedii, musí být vesmír plný opravdu netušených možností.
Metafyzické úvahy jsem nicméně odložila na později, přeci jen jsem měla hlad, a rozklikla jsem první recept. Ani mě nenapadlo rozkliknout jich víc – co by šlo pokazit na krupicové kaši? Že něco nebude úplně v pořádku, mi došlo, když mi padlo oko na obligátní časový údaj na vršku receptu. Tenhle údaj zpravidla udává velmi optimistický odhad toho, jak dlouho bude příprava předloženého jídla trvat zkušenému šéfkuchaři v profesionálně vybavené kuchyni s bandou kuchtíků, kteří poslouchají na slovo. Tady se psalo 45 minut.
45 minut. Na krupicovou kaši! Nedalo mi to. Kolik takových receptů v životě uvidím, říkala jsem si, a do elaborátu, který sestával z řady velmi obsažných bodů, jsem se začetla. Co vám budu povídat, nedostala jsem se ani na konec prvního kroku. Když jsem zjistila, že recept začíná nahříváním talířů, dostala jsem takový záchvat smíchu, že se nejspíš lekli i sousedi.
Nemám nic proti sofistikovaným věcem a když na to přijde, dovedu zkomplikovat i míchaná vajíčka. Ale jak praví lidová moudrost, vocaď pocaď. Nevím, jestli Google ten den testoval nějaký nový algoritmus, ale pokud ano, pak jistojistě vím, že letěl do koše; a s úlevou konstatuji, že naše krupicová kaše tenhle osud nesdílela. Recept, podle kterého se skutečně dala připravit, jsme totiž po chvíli bezmála investigativního pátrání na jedné z dalších stránek vyhledávání nakonec přece jen našli.
No jestli stejně,vařím krupicopohskovou kaši, třetina litru mléka, vrvchovsts lžíce normální a vtchovsta lžíce pohsnkove krupice, vařit do zhoustbniti, tj, asi 2 minuty… Ona I svíčková se dá připravit jednoduše, ale jsou různé recepty s maronovanim masa apod.. Když chce někdo z něčeho dělat vědu, tak ji udělá..
Přesně tak. A to i když to třeba na první pohled vypadá, že z něčeho věda snad ani udělat nejde 😀
Krupicovou kaši jsem neměla hodně dlouho! Hned mám nápad na jeden z dalších obědů 🙂 S online recepty to pak mám asi tak, že si je přečtu a pak si to stejně udělám většinu podle sebe.
To zní jako rozumný přístup. Já pokud autorovi vyloženě nevěřím, protože už ho znám, dělávám syntézu víc zdrojů. Tady se ale musím přiznat, že jsem si z toho prvního receptu nevzala k srdci vůbec nic 😀
Přesně tak…já si jich většinou pár přečtu, z každého si vezmu něco a pak vytvořím „kompilát“ doplněný o svoji vlastní invenci…ne vždy to dopadne dobře 🙂
Na vlastní invenci hned u prvního pokusu většinou nemívám dost odvahy. Odvázat se zvládnu, až když už to mám alespoň zčásti v ruce 🙂
No, a ja robím krupicovú kašu odhadom 😀 Skusmým zrakom skontrolujem priemer hrnca, nalejem mlieko, strčím prst na dno, aby som vedela, pokiaľ mlieko siaha, pridám štyri alebo päť lyžíc krupice, trochu soli, väčšiu trochu cukru a tak nejak varím, kým sa to nedá rozumne naliať na tanier.
A metafyzickým úvahám sa venujem až vo chvíli, keď je kaša na tanieri. Pri jedle sa dobre rozmýšľa.
Tohle intuitivní vaření mě vždycky fascinovalo. Jak to děláte, že po celou dobu vaření netrpíte závratnou úzkostí, že to špatně dopadne? 😀
Keď varím pre niekoho druhého, úzkosti si viem užiť až-až 😀 Keď varím pre seba… ešte sa mi nestalo, že by to dopadlo naozaj zle. Pri varení ma proste motivuje zvedavosť a pri jedení hlad. S týmito dvoma ingredienciami si človek postupom času vybuduje nejaké know-how a zároveň aj trochu dôvery vo vlastné schopnosti 😀
Je pravda, že i při improvizaci se mi taky málokdy stalo, že by se jídlo vyloženě pokazilo. Ale těch pár příležitostí, při kterých se to povedlo, se mi zase vryly do paměti o to hlouběji 😀
Ten název zněl zpočátku tak slibně… Jak nevařit… Si říkám, konečně i Marie Veronika uznala, že by se vařit nemělo… Ale ouha, zklamání, protože název nakonec pokračoval dál! 😀
Tak tomu tedy říkám klamavá reklama 😀
Mam to stejne, krupicova kase me vraci do kuchyne nasi skolky a ke vzpominkam, kterak jsem jednou musela dojidat, dokud jsem nezacala zvracet. Od te doby uz ne:) Ale od te doby maji s krupicovkou smulu i nase deti, kterym pripada tak super a sexy asi velkou merou proto, ze je doma zapovezena;)
To je tedy pořádně traumatická vzpomínka. A aspoň nebudou mít děti nerealisticky vysoká očekávání od krupicových kaší, na které jednoho dne zcela nevyhnutelně narazí ve školních jídelnách všeho druhu 🙂
Kluci si ji nedávno taky poručili (asi po osmi letech), takže jsem taky musela hledat v internetových vodách, naštěstí to klaplo napoprvé :).
Já mám zase potíž zapamatovat si neustále opakované recepty na lívance a na palačinky. Stejně pokaždé musím vytáhnout sešit s tahákem :D.
Tak to bude něco velmi podobného! Já palačinky odrecituju i o půlnoci, ale zatrápená krupicová kaše prostě ne a ne 😀
Se kouknu – a vidím, ne? (říká „stará vařečka“). 😀 Kaše, i BL, to mám v oku, aby to šlo (a když náhodou oko zrovna šilhá, stáhnu z plotny a přidám mouku nebo mlíko, podle toho).
Ale třeba takový knedlíky, to jsem ani nikdy nezkoušela (a vzhledem k BL dietě teda asi nikdy ani nevyzkouším; mám tu několik BL receptů, ale vzhledem k náročnosti možná zůstanou jen na papíře).
Jó, knedlíky, to už je kulinářská vyšší dívčí. Sice si myslím, že bych je zvládla, ale tak zoufale se mi do nich nechce… 😀
Hmm, krupicovou kaši vařím tak, jak mi to zrovna vyjde. Ohřeju tolik mléka, kolik mi přijde ideální a pak sypu a míchám, sypu a míchám, sypu a míchám, dokud to nemá správnou hustotu.
No, tak nějak vařím všechno… 😀
Tak to jsi můj pravý opak 😀 Já mám nejradši pořádný návod, který mě to nenechá zkazit. Zvlášť u pracných jídel se mi bez podrobného receptu nechce ani začínat.
Taky k tomuhle jídlu občas sáhnu. Ale 45 minut? Tak dlouho jsem to ještě nikdy nedělal a to jsem velmi, velmi nezručný… 🙂
Vzpomínám si, že jsem někdy v 80. letech viděl návod na použití lopatky na uhlí, ale bohužel jsem si ho neschoval. To by mohlo být asi tak na podobné úrovni :-).
Lopatka na uhlí! 😀 Tak to je pecka. A pak že k nám tradice pitomoučkých návodů přišla z Ameriky! 😀
Já vařím v lepším případě podle hrnku, většinu jídel však odhaduji od oka. Krupice je někdy tak hustá, že by se s ní dalo cementovat, ale tak ji mám stejně nejraději. Nahoru máslo a skořici, mňam! 45 minut v kuchyni s krupicí si asi představovat nechci. 😀
45 minut v kuchyni s krupicí si dovedu představit skutečně snad jedině v situaci, kdy by se s ní mělo cementovat 😀
Podle Googlu budu asi kuchařský amatér, když před přípravou krupičné kaše nenahřívám talíře 😀 😀 😀 Krupici jinak vařím ráda, ale připravuji ji spíše řídší 🙂
Myslím, že pro člověka, který napsal takový recept, musí být amatér nejspíš každý 😀
Nevzpomenu si, kdy naposledy jsem do ní šla ?
Dvacet let určitě.
Ale nezapomenu, kdy jsem se jí učila.
Při narození mé dcery, 1989, se mé matce narodilo první vnouče a začala ho hýčkat. Takže kupovala ty nejdražší kaše / německá Milupa /, které byli chuťově delikátní, že jsem tajně na ně chodila, manžel také pár talířků tajně zavdal :))
A pak jsem jela na Moravu za bratrem a kaše došla.
Musela jsem si poprvé stoupnout potupně za plotnu a k velké rodinné zábavě jsem uklohňala betonové skupenství.
Takže jsem měla roční dítě a učil mne můj bratr vařit kaši 🙂
Betonové skupenství mě pobavilo. To je historka, jakou dovede napsat skutečně jen život sám 😀
Já teda nevím, v čem se prodává krupicová kaše v ČR, ale zdejší balení je kartonová krabice, na které je uvedené množství krupice na množství mléka. Samozřejmě improvizuju i tak a dávám o něco víc mléka (aby toho bylo víc – mňam! krupicová kaše). Takže na půl litru mléka 79 ml, nebo 43 gramů, nebo 5 polévkových lžic suché krupice. Dávám do mléka před krupicí ještě špetku soli. 🙂
Naše domácnost je v tomhle lehce nestandardní, protože jsme na bytě dlouho měli jako dědictví po předchozích nájemnících potravinové moly, a tak dáváme prakticky všechno do sklenic a údaje na původním balení se tak neuchovají. Jedině že bychom to vystřihli a nalepili na tu sklenici! Aha! 😀
Název mírně zaváněl jakousi kulinářskou pohromou následovanou půldenním drhnutím napečeného mléka ze sporáku, článek tedy příjemně překvapil, že jste si nakonec pochutnali 🙂
To už se naštěstí dlouho nestalo. Ale taky jsme jednou zvládli udělat krupicovou kaši tak, že nebyla dobrá. Byl na to teda potřeba fakt špatný hrnec v kombinaci s ne zrovna kvalitním sporákem, ale i toho je možné dosáhnout 😀
Veroniko, není kaše jako kaše. A zvláště ta krupicová. Rozdíli jsou ohromné. Nejhorší jsou takové ty kaše instantní.
A proč 45 minut? Protože nejmíň půl hodiny by se mělo mléko s krupicí a špetičkou soli nechat odležet. Pak se kaše povaří jen krátce, od doby varu asi tak 3 minuty.
Pokud má být kaše skutečně jemná a hedvábná bez toho odležení to prostě nejde. Pak je to teprve ten pravý kulinářský skvost.
Ale ani snědení tohoto skvostu nebývá tak rychlé, kaši jíme bez promíchání, pomalými krouživými tahy kolem talíře ji nabíráme, jak pomalu od krajů stydne. Až jsem na ní dostala chuť, jak tu o tom píšu…
Takhle přesně to vždycky dělávala moje máma! 🙂 Přiznávám, že zrovna krupicovou kaši mám tendenci spíš odfláknout. Takovou boloňskou klidně nechám vařit hodinu a půl, ale u krupičky mám očekávání holt nastavená trochu jinak.
Kuchařka jsi velmi zdatná, o tom žádná, ale jestlipak jsi i podobně obdařena v jiných oblastech praktického života?! Rozumíš si např. s penězi?
Nevím, jestli bych o sobě řekla, že jsem obdařená v oblastech praktického života, ale s penězi jsem zrovna nikdy problém neměla 🙂
Nejlepší krupičná kaše byla pro mě vždy ve školní jídelně…krásně řídká…moje maminka se nikdy k té správné konzistenci nedopracovala 🙂
Ano, krupicová kaše bylo jedno z mála jídel, které bylo v jídelně vždycky výborné! Jinak to byl dost nejistý podnik, ale krupička, to byla sázka na jistotu 🙂 Možná měla maminka v oblibě kaši, o které se tu taky psalo v komentářích – totiž s hustotou, jíž by šlo cementovat 🙂
Já ji občas vařím a recept mám jednoduchý. Na dcl mléka jednu lžíci krupičky, špetka soli. Vařím do zhoustnutí.
Sypu kakaem smíchaným s moučkovým cukrem, nebo skořicovým cukrem a vše poleji rozehřátým máslem. Chutná i manželovi. :o)
Přeji fajn dny. D.
No vida – příště až zase nebudu vědět, tak mi bude stačit zajít na blog a z komentářů správný recept vylovit! Díky za to 🙂
Dobrý den, krupicová kaše je taková nostalgie z mého dětství. Vzpomínám jak mi jí vařila babička s kakaem, cukrem a máslem 😛 tak jsem rád, že jsem se mohl přiučit na vašem webu jak jí nevařit. Děkuji Petr
Krásný den, moc děkuji za milý komentář 🙂