Ať už je řeč o jakémkoli úspěšném člověku, můžete vsadit boty, že to slovo dříve či později zazní. Talent. Něco, co podle všeho potřebujete, ať chcete psát básně, hrát Paganiniho, rozjet vlastní podnikání nebo si koupit padnoucí kalhoty na první dobrou. Magická aura, která putuje od člověka k člověku, vybrané šťastlivce obdařuje zvláštním nadáním a tím je jednou provždy vyděluje z masy obyčejných smrtelníků. Nebo ne?
Když slyším, jak lidé opěvují něčí talent, nemůžu nevzpomenout památnou scénu ze seriálu Black books. Jedna z postav poprvé v životě přijde ke klavíru, nonšalantně za něj usedne, načež začne virtuózně a s šokovaným křikem „já umím hrát!“ preludovat. Takhle přesně to totiž zpravidla ve slovech lidové chvály vypadá.
Je vcelku jedno, jestli jde o fotografa, malíře, televizního moderátora nebo divadelního režiséra. Pokud se jim něco povede, chválíme jejich talent. Málokdy slyším vynášet do nebe tvrdou práci, neutuchající píli nebo nezlomnou vůli – ovšem právě ty tvoří zcela klíčovou součást výsledku. Talent je jen jakási nutná vstupní investice, díky níž vynaložená dřina patrně ponese požadované plody; sám o sobě ale neznamená nic. Se surovým, neopracovaným nadáním nenapíšete skvělou báseň ani nádhernou symfonii a nezachrání vás ani pořádná dávka nefalšované inspirace.
Myslím, že člověk, kterého označíme za talentovaného, si nezaslouží obdiv proto, že se shodou náhod nějak narodil. Zaslouží si ho proto, že má za sebou stovky a tisíce hodin tvrdé práce. O své nadání se nikterak nepřičinil; o to, jak s ním naložil, už ovšem ano. Není nedostižný nadčlověk, božský blázen, miláček múz. Spíš dokázal objevit, co se v něm skrývá, a opracovat to do podoby natolik vycizelované, že diváka či posluchače pevněji usadí do židle. A teprve to je něco, co mi skutečně bere dech.
Ono se i dost mluví o tom, že talent je několik procent, a z devadesáti a více je to pile a dřina.. A je dobře to připomínat…. Na druhé straně jsou ale věci, na které je špetka talentu třeba „člověk naučí se jen, co naučit se může“….
Ano, to s těmi procenty jsem už taky slyšela 🙂 Kvantifikovat si to sama za sebe netroufám, ale s jádrem sdělení určitě souhlasím. Jak se říká, cvičení dělá mistra. Ne génia, tam už se to bez talentu rozhodně neobejde, ale mistra klidně 🙂
Talent vnímám jako špetku vrozené šikovnosti, kvantum nadšení a nepočitatelně píle. Mám to vnímání asi už přenesené blíže k realitě. 🙂
Každopádně pochvala jako pochvala. I když si možná dotyčný neuvědomuje, zda talentem myslí opravdu jen vrozené schopnosti, nebo i stovky hodin strávené tréninkem, pořád jsou to milá slova oceňující dobře odvedenou práci.
Vidíš, nejsem si úplně jistá, jestli bych souhlasila s tím, že je pochvala jako pochvala. Jasně, hezká slova vždycky zahřejí a potěší, ale když druhá strana projeví poznatelně větší míru pochopení pro celý proces, je to pro mě osobně ještě o stupínek lepší 🙂
Určitě souhlasím. Talent beru jako předpoklad, něco, o co se člověk nijak nezasloužil, ale co mu umožňuje v daném oboru pracovat efektivněji se svou energií, takže to talentem méně obdaření lidé mohou oprávněně považovat za nespravedlnost, protože oni se musí na uražení stejné cesty víc snažit. Reálné dosažené výsledky, myslím, závisí víc na práci než na talentu, protože talent dost často logicky vede k určité lenosti (vždyť mi to jde tak snadno, tak proč se namáhat?). Když se na cestě objeví překážky, píle dává víc šancí je překonat než talent, jen ta úměra není úplně přímá a taky platí jen do určité limitní velikosti překážek. Ale když tak o tom přemýšlím, říkám si, že pro to být neobyčejně pracovitý je nejspíš taky zapotřebí nějaký specifický talent :-).
Ta definice s energií se mi líbí, to je moc trefné 🙂 Dodala bych k tomu asi jediné: talent je, myslím, ve výsledku to, co dokáže pozvednout dobře zvládnuté řemeslo na něco skutečně výjimečného (nerada používám v tomhle kontextu slovo umění, je strašně zprofanované). Tam už se ale dostáváme do oblastí, ve kterých snad ani nelze mluvit o překážkách, protože v nich je rovnou potřeba létat 🙂
Moc pěkná úvaha 🙂
Děkuji 🙂
Souhlasím s každým slovem.
Mám talentované děti a dobře vím, že ten talent je jen zlomek, zlomeček v hromadě práce.
Marie Veroniko, přeji hezký večer, Helena
Děkuji 🙂 Ano, u dětí je to vidět úplně krystalicky. A obzvlášť pokud je ten talent hudební, čeká rodiče perná budoucnost 😀
Milá Marie Veroniko,
moc hezké shrnutí.
Až se jednou s TÍM NAHOŘE potkám, navrhnu mu, co se týče talentu(ů) rozhodně inovace. 🙂
No a chybí mi tam jedna čárka. Nechť si ji čtenář domyslí. 🙂
Děkuji 🙂 Myslím, že pár inovací bychom klidně zužitkovali! 🙂
Talent má kdekdo, ale svět stejně stojí za starou belu!
To už je, bohužel, smutná pravda 😀
Dřina, dřina, pot a pevná vůle, můj osobní recept.
Talent mi do vínku nikdo nedal, šla bych okamžitě na hérečku. 🙂
A když se přidá maličko štěstí, stav ideál.
Souhlas! 🙂 To štěstí a radost mi připadá jako zcela klíčová ingredience, jinak zbude jenom povinnost a to je velmi málo. Mimochodem hérečkou jsem kdysi dávno chtěla být 🙂
Presne tak, plne súhlasím. Talent absolútne nestačí, hoci je to poľahčujúca okolnosť. Ako povedal jeden vynikajúci klavirista, talent je 1 percento úspechu 99 percent je drina a je to tak….
Dokonce jedno ku devadesáti devíti! To už je drsný poměr 🙂 Ale jestli to říkal klavírista, tak to dává smysl. Ze všech uměleckých aktivit, které jsem kdy provozovala, si hra na hudební nástroj vyžadovala suverénně nejvíc práce, a když jsem nehrála třeba jen jeden týden, hned to bylo poznat. Kam se hrabe zapomínání cizích jazyků! 😀
Dovoluji si nesouhlasit, protože to prostředí důvěrně znám. 🙂 Určitě to není 1 ku 99.
Jak bys to vyčíslila podle své zkušenosti? 🙂
Jejda… Tak sebe vynechám, já nejsem reprezentativní vzorek, já mám vše vydřené, ale co se týče ostatních, tak tam bych to řekla tak 25 – 40 procent talentu je určitě třeba. Záleží totiž, KAM AŽ to člověk s tím talentem CHCE dotáhnout…
Až ten zbytek je práce. Vím, kolik hodin jsem cvičívala já – a kolik hodin ti nadaní, co chodili na soutěže. Řekněme, že tam byl dost nepoměr. 🙂
Je pravda, že pokud to člověk chce dotáhnout hodně daleko, tak se to bez talentu zpravidla opravdu neobejde. Ale co si pamatuji na různé hudební soutěže, tak tam hrávaly roli ještě různé další faktory – třeba známost s porotci. A to vyžaduje ještě úplně jiný druh talentu 😀
Já mluvím o profesionálech, kteří dělají CD, nahrávky pro rozhlas, apod. Ne o soutěžích ZUŠ.
Tak to už je hodně vysoko! 🙂 Tam už to bez talentu skutečně nepůjde.
Talent je hnací motor, ale bez pracovitosti, důslednosti a touhy se člověk daleko nedostane
Souhlasím naprosto a doslova 🙂
Mimochodem z nějakého důvodu mi nejde komentovat u tebe na blogu. Respektive nejde to bez přihlášení. Netušíš, kde by mohla být chyba?
Oh Mannyyyyy…. máš padáka! 😀
Jo, nepochybně asi jo. A nejhorší je, když si to začnou myslet rodiče a učitelé na základě výborného prospěchu prvních pět let ve škole (který není tak těžké mít). Potom jsem od malička slyšela, jak mám ohromný talent na jazyky, a přitom jsem měla jenom němčinu a dělalo mi problém nemít trojky. Ale na druhou stranu ve škole jsem prošla bez problémů i u maturity a mém naprosto tristním výkonu díky tomu, že učitelky žily v iluzi „to je ta, co na to má talent a umí to“ a nijak moc k realitě nepřihlížely. Ne, nemám talent, na jazyky ani nic podobného, tu němčinu jsem se tehdy prostě učila, abych prošla, nemůžu za to, že jsem se ji učila o něco víc než většina ostatních ve třídě. To nebyl talent na jazyky.
Talent je fajn. Ale musí se na něm postavit práce. Stejně jako inteligence sama o sobě nestačí, pokud člověk nebude nic studovat.
Tahle sebenaplňující se proroctví jsou někdy naprosto fascinující. Jak jsou silná a jakou mají setrvačnost! Když se jednou vytvoří, tak už s nimi v zásadě nejde skoro nic dělat, jak ostatně velmi výmluvně dokládá i tvůj příběh 🙂 Jenom mě tedy mrazí, jak se asi člověk musí cítit, když se ten správný dojem na začátku nepovede a pak ho celé roky prostě berou jako hloupého nebo jako sígra, aniž by s tím mohl cokoli udělat. Děsivá představa.
Máš pravdu. Bez talentu by to nešlo, ale úspěch rozhodně nezaručuje. Vědci by také nebyli úspěšní jen díky vysoké inteligenci, kdyby se nevzdělávali a netrávili čas nad svou prací, na nic by nepřišli.
Úspěšní sportovci mají ke svým výkonům nějaké fyzické dispozice, ale kdyby třeba Zátopek celé dny jen seděl, neuběhl by v kuse ani pár kilometrů.
Nejsem žádná hvězda, ale ani nula a nelíbí se mi, když to jiní berou jako dar. Ano, umím hrát na housle lépe, než jiní na své nástroje v mém okolí, ale víc než talentem je to tím, že jsem na rozdíl od nich vychodila celou ZUŠ a celkem poctivě jsem cvčila. Ano, jsem schopna něco nakreslit tak, aby to bylo poznat, ale holt kreslím celý život, zatímco jiní to zúžili jen na hodiny výtvarné výchovy a po škole na kreslení zanevřeli úplně. A když to vztáhnu na úplně jinou oblast – ano, jsem štíhlá a fit a ano, určitě je to dáno i geneticky, ale kde bych byla, kdybych nejedla zdravě a neměla dost pohybu?
…a taky bych si mohla říct, kde bych byla, kdybych na něčem doopravdy dřela, ale to už je úplně jiný příběh…
Když o tom tak přemýšlím, bylo by fajn na druhých více oceňovat, co dělají. Zaměřím se na to.
Takový všestranný rozvoj mi připadá nesmírně inspirující! Hraješ, zpíváš, kreslíš, píšeš – to je úžasná šíře 🙂 Tedy abych se nemusela hned chytat za nos: jsi vážně dobrá, že jsi odvedla takový kus práce na tolika frontách najednou. Klobouk dolů 🙂
Nejhorší je, když ti ten talent někdo pořád omlacuje o hlavu s tím, že máš na víc a že jím mrháš a nutí tě podávat větší a větší výkony. To se pak třeba šprajcneš a talent prostě pohřbíš.
To je skutečně smutná situace, protože ať už to dopadne jakkoli, nebude to dobře. Pokud se nešprajcnu, aspoň z toho budu mít nadosmrti trauma 😀 Vzpomínám si na památné a velmi často opakované prohlášení mojí mámy „nezajímá mě, jaké známky měli ostatní, ty jsi měla mít jedničku!“. To byla vážně radost.
Přítel má hrozně rád hudbu, ale jak sám říká – nemá talent, má hudební hluch. Ale stejně se sám naučil hrát na kytaru (a podle mě hraje hezky). Jak píšeš, je to o dřině. Mně spíš asi vadí obecně „diskurz“ této společnosti – že když už ten talent mám, mám ho využít, abych byl co nejlepší, co nejúspěšnější… Je to pak takové prázdné heslo.
Jů, já mám slovo diskurs v komentářích a nebyla jsem to já, kdo ho napsal! Z toho mám skoro až dětinskou radost 🙂 A teď k věci: úplně chápu, že ti ta rétorika „talent rovná se úspěch“ vadí, taky ji nemám ráda. Jednak proto, že rozvíjet vlastní talenty a kultivovat sebe sama by mělo být samozřejmou povinností k sobě samému i k druhým, jednak proto, že i když talent rozvineš na nejvyšší možnou míru, vůbec to nemusí znamenat miliony na účtu. Za sebe vnímám talent spíš jako velkou zodpovědnost – když už jsem tedy něco nezaslouženě dostala, měla bych o to pečovat, aby to neslo ovoce. Jaké ovoce to bude, už by ale mělo zůstat otevřené.