Celý svět zatají dech, když začne padat první sníh. Okouzleně odkládáme veškerou rozdělanou práci a honem utíkáme k prvnímu oknu, které se nám naskytne, jako bychom něco takového viděli poprvé v životě. Díváme se do nebe a necháváme padající ticho rozehrávat struny pozapomenutého dětství.
Pod prvním sněhem mizí ostré hrany. Všechno špinavé a nedokonalé je milosrdně přikryto a i mrtvý strom tu náhle znovu stojí v plné kráse, oslnivě ozdobený. Do beznadějně dlouhých nocí se vrací světlo a jas, do chaosu klid a do šedi třpytivá bělost. Okoukaný všední svět se změnil v tajuplnou pohádku a běda tomu, kdo dýchne příliš nahlas a křehkost zářivého ticha prolomí.
S vločkami prvního sněhu padá na lidi zvláštní kouzlo. Roztávají v nás všechny pracně vybudované hradby dospělosti, znovu se chceme rozeběhnout z kopce a nabírat a rozhazovat plnými hrstmi. Táhne nás to ven, do vánice, v té smršti živlů je cosi nesmírně radostného, na co si během lijáku ani nevzpomeneme. Možná konečně vidíme příležitost zanechat ve světě svůj otisk; možná jen máme rádi představu sebe sama s andělskými křídly.
S prvním sněhem jako by se zastavil čas. V jeho jasu dokážeme zachytit dávné štěstí, ozvěnu odzbrojujícího smíchu, odlesk života, který vypadal jako velké dobrodružství. Náhle toužíme znovu věřit, že právě takový může být. Být přesvědčeni, že lidé jsou dobří a láska nakonec zvítězí. A svět, který se po okraj zahalil bělostnou krásou bez poskvrny, jako by nám sám dával za pravdu.
Krásně napsané 🙂 Miluju, když se ráno vzbudím, vykouknu z okna a je tam bílo. Když jdu venčit pejska, taky z toho má radost. Ale jen na chvíli 😀 Napřed poskakuje ve sněhu, pak napíše pejskům pár vzkazů a chvátá zpátky do tepla. Jsem ráda, když mrzne. Není bláto a nemusím pejska koupat. Jen škoda, že poslední roky nebývá sníh na Vánoce 🙁
Děkuji 🙂 Také mi to připadá kouzelně krásné, když je venku bílo. Všechno je najednou mnohem veselejší a zima jako roční období konečně dává smysl 🙂
Poeticky popsáno 🙂 Sníh mám nejradši za okny, hezky doma v teple. A když už venku, tak hned jak napadne a je ještě hezky bílý 🙂
Díky 🙂 Ano, souhlasím, rozbahněná a špinavá břečka už veškerou poetičnost zcela postrádá 😀
Ano ale i tady platí – všeho s mírou!…
Pravda! V našich končinách s mírou problém nebývá, takže si nějakou pořádnou sněhovou kalamitu umím představit už jen ve stylu Nohavicovy Ladovské zimy: V Praze kalamita jak na Sibiři, tři centimetry sněhu! A u muzea čtyři 😀
Milá Marie Veroniko,
jako malá jsem měla nejradši rampouchy na naší králíkárně… To byly jedny z mála chvil, kdy jsem se v dětství (na rozdíl od současné situace) cítila opravdu ŠŤASTNÁ. Teď jsem šťastná jak se střechýlkama, tak bez nich. 🙂
Nojo, rampouchy! Na jejich existenci jsem po všech těch mírných zimách už skoro zapomněla 🙂 Moc ráda slyším, že jsi šťastná a spokojená, jen tak dál!
Krásné a přesné…
Moc děkuji! 🙂
A my vidláci jdeme vyhodit hrablo před dveře, aby získalo venkovní teplotu a pak se na něj nelepil sníh 😀 Ne že by výlet zasněženou krajinou nebyl neskonale půvabný, ale na stěhování nábytku a následné tahání auta z pozemku to už takový zázrak není – zlaté bláto.
Uznávám, na stěhování nábytku jsem při psaní článku nepomyslela! 😀 Asi to bude tím, že tady máme sněhu tak málo, že by se v něm i ten nábytek stěhoval úplně v klidu 😀
Je pravda, že mi při prvním klouzání svahem a balancování půlky postele projelo hlavou kromě nelichotivého hodnocení situace i cosi o tom, že by se Viki ty rampouchy na střeše a zasněžený výhled na vodu fakt líbily 😀
Ó! Taková myšlenka v takové situaci už je vskutku lichotivá! 😀
Zase jeden článek o pravé zimě plné sněhu. Tedy radost z bělostného sněhu, třpytivé pokrývky všeho starého a umolousaného. Udělala jsi mi radost a děkuji za ni ☺
To mě moc těší! Přesně to byl účel článku, takže jestli se to povedlo, mám z toho velkou radost 🙂
Moc pěkně a pravdivě napsané. A to ani nemluvím o radostných pocitech pražských fotografů :-).
Děkuji 🙂 Ano, pro fotografa to musí být hotový svátek! 🙂
Pro mě je sníh hlavně vzpomínka na podkrkonošské dětství. Miluju, jak křupe pod nohama. A taky volnou jízdu na čemkoliv, co je jede, to mi z dětství vydrželo doteď:)
Tak to máme společné – rychlou jízdu z kopce můžu taky provozovat prakticky donekonečna 🙂
To je taková poetická krása, slovo od slova bych podepsala.
Včera u nás poprvé letos nasněžilo a já měla tak povznesenou náladu, skoro jsem mezi těmi vločkami také poletovala, neuvěřitelná euforie, co vydržela asi tři hodiny. Nevadí, za ten pocit, ty emoce to stálo. Než to roztálo a vyskočila šeď šedivá.
Děkuji 🙂 Ano, přesně! Taky mi stačilo podívat se z okna a začala jsem se od ucha k uchu usmívat 🙂 U nás zatím ještě trošička sněhu drží, ale taky už je pomalu potřeba si ho připomínat článkem.
To je krásně napsáno 🙂
Mi předevčírem na obličej spadly celé tři sněhové vločky. Těžko říct, kdo z nás byl víc zmateně překvapený, zda ony či já 🙂
Děkuju! 🙂 Panejo, hned tři! Tomu tedy říkám nálož 😀
Nádherně napsáno 😀 U nás sníh bohužel roztál brzy po té, co napadl, ale z Vašich slov na mě dýchly sněhové vločky, jakoby tu znovu padaly 🙂
Děkuji, to mě moc těší! 🙂 U nás už taky po sněhu není ani památky. Zbyl jen článek 😀
Náš gymplácký češtinář, nějaký Vladimír Jeřábek, vždycky tvrdil, že přechod ročních období trvá právě jeden den a že jej lze vycítit.
Vlastně mi vždycky přišlo, že to je obrovitá pravda vesmírná.
Nu asi jo. Ale až o něco později mi začalo docházet, že „kdo hledá, najde“.
Čili.
Sněží několikrát. Taje několikrát. Rozkvétá několikrát…. Listí padá několikrát…
Ale ono to konečně úplně neva, fajn je i tu změnu vnímat několikrát, člověka to tak nějak pěkně zahřeje kdesi mezi všemi kardiologickými trablemi běžného dne…
Kardiologické trable běžného dne mě tedy dostaly 😀 Zrovna dneska u nás zase sněží – a je to stejně kouzelné jako ten minulý týden 🙂 Přesně jak píšeš, kdo hledá, najde.
Krásné! Bílá krása bez poskvrnky – moc krásné!
Marie Veroniko, posílám přání hezkého dny, Helena
Vřelé díky! 🙂 Krásné dny i tobě!
Na mě s prvním sněhem padá to zvláštní kouzlo, že padám z kola.
Posléze však získám balanc a opatrnost, abych ji zas přes léto ztratil.
To je ovšem velmi specifické kouzlo! 😀 Před pár dny jsem zrovna jednoho odvážného cyklistu viděla a říkala jsem si, že jezdit po něčem takovém už je skutečně vyšší cyklistická.
No, popravdě, bydlím celý život na horách, sněhu tu máme pořád dost a dost, několikrát napadl i v listopadu, takže pro mě tak nějak už svoje kouzlo ztratil, ale jako dítě jsem i ten první sníh milovala 🙂
Páni, tak před tím můžeme my z nížin leda tak blednout závistí 🙂
Ovzduší tak husté, že se v něm dá krájet! Co?, ?co?, ptáte se? Přece sněhové vločky. Pronikavý, neutuchající jejich příliv dopadá na mlčelivou zemi! Kdesi v dálce stojí pod deštníkem Maruška a dělá si poznámky do deníčku!
Poznámky do deníčku, to je velká romantika. Bohužel ale nejsem deníčkový typ 😀
Krásně napsáno. Myslím, že nejvíce fascinaci sněhem ilustruje, když se slezeme na konferenčním hovoru z vícero států Evropy, VŽDY někdo zvolá „U nás sněží!“ a ostatní začnou dle situace buďto přizvukovat, nebo zklamaně bručet, že u nich ještě ne. Úplně jako malí. 🙂
Děkuji 🙂 Je hezké vidět, že je to všude stejné. My jsme sice nemívali mezinárodní hovory, ale když začalo sněžit, lidi přestávali pracovat, nadšeně vykřikovali a sbíhali se k oknům 🙂