Co čert nechtěl, stěhování mého blogu vyšlo akorát před začátek mojí letní dovolené. Původně jsem si sice říkala, že na to mám přeci i po návratu času dost, ale ono se to celé stihlo s takovým předstihem, že se i můj někdejší příjezd do divadla o tři čtvrtě hodiny dřív musel červenat. Usoudila jsem tedy, že není nač čekat, a ještě při odjezdu jsem s jednou nohou ve dveřích odpovídala na poslední komentáře, kontrolovala barvy a instalovala pluginy.
Plody mé práce se brzy dostavily: blog mi strašil v hlavě od začátku až do konce. O čem bude další článek? Nevyschnou mi proudy inspirace, když budu psát (na své poměry velmi netypicky) i přes léto? Neměla bych alespoň zčásti přistoupit na všechny ty tipy a triky úspěšných blogerů? A jaké to u všech všudy vlastně jsou?
A dost, nakázala jsem si záhy, nad tímhle se o dovolené spekulovat nebude. O inspiraci nemá cenu nijak bádat, ta musí přijít sama a všechno ostatní ukáže čas. Chytrý telefon s sebou nemám, tak jaképak copak. Blog v mojí hlavě si ale nedal říct.
Co když spadnu – to už nikdy si nepřečtu Nedělní miniglosy! proběhlo mi hlavou, když jsem se drápala po jedné obzvlášť kluzké a ztrouchnivělé lávce nad divokými peřejemi. Možná jsem to stěhování opravdu měla odložit až po návratu, říkala jsem si jiný den při zlézání prakticky kolmé skalní stěny opatřené jen lehce prověšeným řetězem. Aby to nakonec nebyla úplně marná práce! Ačkoli blog invalidy… konec konců proč ne. Akorát by to pak chtělo upravit design a místo V křesle by se to jmenovalo V kolečkovém křesle. To by pak mohla zůstat i adresa.
To, že se moje myšlenky točí v poněkud obsedantním kruhu, mi plně došlo až při koupání. V momentě, kdy jsem nadšeně prohlásila: „Támhleta paní má plavky ve stejných barvách, jaké má můj blog!“, zarazila jsem se. Možná to už vážně přeháním. Je pěkné mít nějaký koníček, ale vocaď pocaď. Ještě se mi začnou třást ruce a bude to regulérní absťák.
Když jsem se ze své dovolené vrátila, publikovala jsem hned den nato nový článek. Abstinenční příznaky ustaly. V hlavě mi začaly strašit i jiné věci a blog, pevně ukotvený ve svých nových kolejích, se zařadil na pěkné původní místo. To je dobrá zpráva hned v několika ohledech. Nevím, jestli jste tomu věnovali náležitou pozornost, ale název blogu zůstal stejný. A design, ten se taky měnit nebude.
Jsi zkrátka blogoholička. Naštěstí léčba je bezbolestná. 🙂
To je hned! Člověk si jen tak skoro pět let bloguje… a najednou je to tady 😀
Vzpomínám si, jak jsem se před lety první den dovolené na Lefkadě přesvědčoval, že dvoutýdenní pauza od blogu je skvělá, a druhý den ráno jsem v kavárně v přístavu loudil heslo na wifi. A o pár let později – když mi zcela reálně hrozil pád do vodopádu Bílé Opavy, jsem si v hlavě místo obligátního „průletu celým životem“ sumíroval formulace do článku, který o tom hned večer napíšu, pokud náhodou přežiju :-).
Tomu tak moc rozumím! 😀 Jsem ráda, že tuhle blogovou nemoc nemám sama. Normálně se mi to v létě nestává a blog jednoduše vypustím, ale letos to zkrátka nejde. Jak to bude do budoucna, si ani v nejmenším netroufám odhadovat 😀
Jojo abstak to je těžký stav..
Pořád doufám, že skutečný absťák vypadá přeci jenom ještě trochu jinak 🙂
Nakonec kdyby na nějaké to ‚Sjel vodopád po zadku‘ nebo ‚Nechal v blátě kraťasy‘ přeci jen došlo, byla by za to jako malá náplast aspoň spousta shlédnutí! 😀
No to teda 😀 O tom si nějaké hlubokomyslné úvahy mohou nechat jen zdát 😀
Tak já si myslím, že jsem řádně šáhlá a blogování je mou nedílnou součástí, ale o dovolené se nesnažím a nepíši.
Vždy mi ten týden nebo dva ohromně prospěje, mám trochu odstup a ten malý výpadek od světa internetového mi hodně srovná myšlenky.
Netvrdím, že nesbírám materiál, nápady, ale malý odpočinek mi dodá sil.
Tak ať se na nové adrese daří, nevyschne inspirace, já se ráda vracím.
Jiné roky se mi to taky dařilo a byla to docela úleva, no, tak třeba zase za rok 😀 Moc děkuji!
Já už bez blogování a psaní být nemůžu, také jsem závislák 😀 A na dovolené bych měla stejné pocity jako ty, psaní a komunitu blogerů prostě miluju 🙂
Chápu! Tak snad se nám ta komunita teď po velkém blogovém zemětřesení nerozpadne. Ale věřím, že ne! 🙂
Mě baví, že tím velkým třeskem objevuji fajn blogery, kteří se přesunuli taky a přitom jsem je neznala na blogu. Pěkný článek a blog a úplně tě chápu. Také jsem závislák. Včera jsem četla i starou básničku a bylo v ní něco jako: nemá nikde stání, už se tomu neubrání, už ji chytlo blogování 🙂 Měj se moc hezky
Viď? Taky jsem při tom přesunu zavítala na blogy, které se mi do té doby úspěšně skrývaly! Naštěstí je tu ale pár oblíbených blogerů, u kterých člověk může narazit v komentářích na poměrně značnou část bývalé komunity, takže kdyby náhodou zaútočila skleróza, je kam se obrátit 🙂
Milá Marie Veroniko,
stejný design, ale vylepšený – hezčí písmo. 🙂
Vřelé díky! 🙂 Přesně to byl záměr a já jsem moc ráda, že se povedl 🙂
Tož proto jste všickni tak plodní, aha aha! Vaše blogerská peristaltika vám nedá spát a volně padat do hlubin vodopádů a umírat s pocitem světla na konci tunelů (nýbrž křesel na dně klávesy „Publish“).
Závisláci. Jak ohavné…
Nuž, soucítím s vámi radosten, že mám co číst. ;o) Beztak tuším, že i přes všecken blogoholismus vnímáte svět vůkol čistě a jasně a prizma blogu zážitek neumenší.
Heslem publish or perish se zkrátka řídí i blogerský svět 🙂