Vstávají v šest hodin ráno, sobota nesobota. Potykají si s prvními paprsky nového slunce a s úsměvem na rtech vyrážejí na trasu. Jsou tu první, dávno přede všemi, kdo v sandálkách přicupitají až před polednem. Jejich krok je jistý, ukutý stovkami kilometrů.
Jdou do přírody, stejně jako do ticha. Kráčejí mlčky a trochu zadumaně, a i když se z jejich středu ozývá družný smích, to podstatné se odehrává beze slov. Společnost motýla, který si po chladné noci zahřívá křídla, kovový lesk broučích krovek, ranní toaleta zpěváčků v louži. Aniž by znali Jakuba Demla, jsou obklopeni Svými přáteli, vlídně a tiše kvetoucími, a kdyby měli ptáčkové ještě menší zobáčky, rostlo by na keřích mléko s krupicí.
Nezáleží na tom, kam jdou a kudy se ubírají. Kamení i kapradí, vodopády i bublající potůčky, všichni jsou si rovni, všechno jedno jest. Nejmenší brouček má v sobě právě tolik dokonalosti jako všichni ostatní tvorové a mezi nádherou velehor a motýlích křídel není rozdílu. Jdi mezi ně, člověče, a osvěžíš se, budeš si zase jednou připadat docela maličký.
Na vrcholu stanou s hlavou lehkou a větrem ve vlasech. Z očí jim hledí smích; splín, který přinesli, příroda zvážila na vahách a shledala lehkým. Tvář jim zkrásněla a v jejich pohledu se zrcadlí celý svět. Svět, do něhož zapustili kořeny tak hluboko, že prorostly až do středu Země.
Jak moc teď souzním jak s tvým článkem o turistech, tak o turistech samotných :). Díky celému covidovému období jsem začala denně chodit na túry, což mě naštěstí vydrželo doteď a hrozně mě to dobíjí (i když je člověk po nějaké delší trase paradoxně vyčerpaný). Dřív jsem nedokázala pochopit, „co z toho ty lidi sakra mají, že nachodí takový dálky“. Teď už rozumím :)….
To všechno moc ráda slyším 🙂 Myslím, že jsou věci, ke kterým člověk musí tak nějak dostárnout a dozrát a tohle bude nejspíš jedna z nich. Příroda je obrovský dobíječ, užívejme ji plnými doušky!
Obávám se, že ti praví nyní musí trpět, když vidí nájezdy do českých luhů a hájů.
Vše, co člověk činí srdcem, je vidět, je cítit a nelze kamuflovat.
Fandím každému, kdo si svou lásku najde a jde za ní, turista, lukostřelec, kuchař.
Krásné pojednání, krásné.
Děkuji! Taky si myslím, že ti skutečně srdcoví turisté musejí teď nad některými místy ronit slzy. Ale sami naštěstí zpravidla znají dostatek krásných a zároveň neznámých míst, aby měli kam před davy utéct 🙂
Podobně jsem prchával do lůna divoké přírody a do vysokých hor za kuropění kdysi v Roháčích, což bylo ale ovlivněno i tím, že v městečku, kde jsem pobýval, začínal každé ráno v šest juchavý neutlumitelný halas světově proslulého folklórního festivalu :-). Moc pěkně, citlivě a poeticky napsaný článek.
Děkuji 🙂 Takové prchání tedy naprosto chápu! Kdyby se mi někdy povedlo, že by mi místo a čas dovolené náhodou splývaly s něčím podobným, patrně bych si za to trhala vlasy ještě hodně dlouhou dobu.
Jako kdyby to napsal Čapek nebo jeho manželka!
Ó, děkuji, abych z takové chvály nezpychla! 🙂
Vida, už je tu článek o turistech! A tak pěkně napsaný, malebný jako sama příroda 🙂
Tohle byl zrovna jeden z těch článků, u kterých jsem vyloženě cítila, jak se mi v hlavě splétá sám. Chtělo to jen potichu sedět a moc ho nerušit 🙂
Vida. A já si pod pojmem turista představím Asiata s foťákem v Evropě nebo Evropana s foťákem v Asii… Všichni tropí selfies a celou skutečnost vidí skrzevá displaye moudrých telefons…
Mám pocit, že se někde ve mně celé to slovo pokřivilo a není mi teď blízké. Více mi lahodí výletník nebo cestovatel. Obě ta slova jsou dost dlouhá, aby se udržela ryzími…
Ach, ale ano, volání divočiny, uniknout pryč (pryč od turistů, řekl bych si). Ať jsme lidé nebo kdokoliv jiný… Je nám toho třeba! ;o)
Také jsem to slovo vnímala většinou spíš negativně, ale v poslední době se mi tohle vidění i díky zprostředkovanému kontaktu s Klubem českých turistů docela změnilo. Ti, co ztropí selfies a za hoďku už jsou v jiném městě… pro ty snad ani nemám slov 😀
Jojo, také jsem to zažil, byť jsem obvykle nevstsval v šest, ale také někdy..
V šest taky nevstávám, zas tak velký turista nejsem 😀 Ale chápu, proč to ti skutečně kovaní dělají a třeba se mi to někdy v životě také povede 🙂
Tohle je moc krásný článek. Takový malebný a doznívající. Asi ho nebudu rušit .-)
Vřelé díky 🙂 Nerušit ho je strategie, kterou jsem pojala při jeho psaní – a fungovala perfektně 🙂