Jelikož bloger je tvor jepičí a blogů, které bych ráda četla, stále a jistě ubývá, chytne mě čas od času chuť najít si nějaké nové oblíbence. I nořím se do hlubin internetu, rozplétám sítě odkazů a klikám a klikám a čtu a čtu. Některé zavřu hned, jiné až po chvilce. Někdy se zadaří, jindy si odškrtávám obrovské fiasko. Jako třeba naposledy.
Snad polovina blogů, na které jsem zavítala, byla plná čehosi, čemu budu z nedostatku lepší terminologie říkat instagramový obsah. Fotografie ve fitness úborech, hubené slečny, které dále hubnou, cvičí, jedí už jen zdravě, mění svůj život, mindset a life (fakt) od základu v pěti nebo sedmi bodech, pracují na milionu projektů, neohlížejí se na minulost a na to, co si o nich myslí ostatní a milují to, co dělají, i samy sebe láskou bezvýhradnou. Za normálních okolností a v rozumném množství a podání mi motivační články nevadí, ale po tomhle už se vůbec nedivím, proč Instagram způsobuje tolik úzkosti a deprese.
Upřímně: chtít během tří měsíců dopsat knihu, předělat pokoj, zdravě jíst, hodně spát, hodně číst a ještě víc cvičit – to jako vážně? To snad ani nemůže dopadnout jinak než selháním nebo nervovým zhroucením – nevylučuji, že se může sejít obojí. A návod na dobrý život v sedmi bodech? Opravdu? Cítila jsem z toho zvláštní pachuť na patře, trochu zlosti, protože podobné články dokážou velmi účinně vyvolávat pocit viny, trochu lítosti, protože kdo ví, jak to za těmi vysmátými dokonalými snímky doopravdy vypadá, a trochu znechucení, protože na reklamu jsem alergická a tohle je reklama par excellence. A ještě mnohdy špatná. Nemám nic proti tomu, když lidé chtějí zdravě jíst, cvičit nebo mít pěkný pokoj; ale nemusím o tom číst tisíc na chlup stejných článků.
I pozavírala jsem všechny ty blogerky – milovnice kávy, módy, zdravého jídla, cestování, cvičení a motivace a dostala velkou chuť strávit večer na pohovce s brambůrkami. Jenom tak, všem těm šíleným motivačním článkům natruc. Pravda, původně jsem měla trochu jiné plány, ale takhle? Takhle mám chuť se prostě jenom tak potloukat a vychutnávat si, že neplním žádné cíle. Nebýt manažerkou vlastního života, nežít chvíli marketing na sebe sama a připustit si, že nic není a nikdy nebude dokonalé. Myslím, že to bude to sladký pocit; možná dokonce sladší než ta jáhlová kaše s chia semínky, kiwi, malinami, manou, nektarem a ambrózií.
Byly doby, kdy jsem se také snažila najít nové oblíbence, ale už jsem to vzala. Teď tak maximálně kouknu do autorského klubu, a když nějaký článek vypadá zajímavě, tak si ho přečtu. Ale že bych aktivně vyhledávala nové oblíbené, na to už nemám motivaci.
Já jsem si náhodou dneska život vylepšila. 🙂
Vyfotila jsem si zmoklou pavučinu, napsala jsem článeček, vytřela byt a chodbu, vykopala na dvorku kanálky, ať se nám voda nehromadí, zmokla jsem jak slepice, dala do pračky promáchanou bundu a boty a jako bonus jsem si ještě přečetla Tvůj článek.
mMám nudli na bradu, ale úsměv na tváři. 🙂
A jdu spokojeně kýchat k horkému čaji a tabulce čokolády. S knížkou…
Co mohu za těch pár let svého života soudit, v zájmu osobního štěstí je dobré mít život tak trochu na salámu. Nepoměřuji se s ostatními turisty, kdo toho víc nachodil a víc viděl, nepropadám depresím, že se plány na léto změnily a pokud o dlouhém večeru zabloudím mezi dlouhovlasé fotky, kochám se tou nádherou a nekysnu, že je má ta a ta ještě o kus delší a hustší.
Jen domluvy rodičů typu 'podívej se na Viki, jaká je příkladná studentka' dopadaly od počátku jako hrách na stěnu 😀
V lepším případě jsou podobné články jen projevem snahy autora motivovat čímsi jako veřejným příslibem sebe sama. To mu pak samozřejmě držím palce, ale zase mu u takové delikátní soukromé aktivity nemusím svítit. V horším případě je to cílená snaha přesvědčit ostatní, k čemu by se rozhodně měli přidat (nebo od čeho jistojistě upustit), což je pro mne jasná známka, že mám jako čtenář upalovat co nejrychleji a co nejdál.
Mám rád blogy, které nikoho nikam prvoplánově nesměrují, ale jsou odrazem bohatého vnitřního světa, do kterého pak s dovolením autora rád nahlížím a sem tam si z něho s radostí odnesu malou sadičku i do toho svého, protože z takové zahrádky odnášením kupodivu neubývá :-).
No, motivace je trend dnešní doby… já si zase říkám, že když je to motivace ke zdravému životnímu stylu, sportu, tak ať, ať se tak ty holky klidně fotí, je to motivace k dobré věci … Ale je fakt, že někdy už je to moc a podobné blogy už mě opravdu nebaví … Mám taky pár svých oblíbenců, a když najdu někoho nového, o to mám větší radost … No snad to moje místečko nepůsobí taky nějak praštěně jak popisuješ, ale říkám si, píšu tam o tom co mám ráda a co mě baví, takže co už. 😀
[1]: Většinu času to mám velmi podobně jako ty – akorát někdy mě popadne záchvat a pak hledám a hledám 😀 Občas se zadaří, zrovna nedávno jsem narazila na jeden opravdu okouzlující blog, ale jsou to tedy velmi malé jehly v pořádné kopě sena.
[2]: To je ovšem krásné a jsem moc ráda, že se ti za dnešek tolik věcí povedlo! Takovéhle dny jsou vždycky mnohem radostnější než ty podivně prázdně proflákané. Já jsem nakonec taky nebyla tak neproduktivní, ale teda brambůrky byly, to zas né že né 😀
[3]: Myslím, že tvoje flegmatická výbava je pro život podstatně vhodnější než moje příkladné studentství 😀 Ač mi to nikdo nikdy neříkal, tak bych se měla umění mít věci na salámu od tebe pořádně přiučit!
[4]: Krásný komentář, který mě úplně dojal – a to zadrnčení jistě bylo slyšet až do dalekých krajin směrem na Beroun 🙂
[5]: Což o to, zdravému životnímu stylu moc fandím a sportu rovněž (i když tam tedy spíš v teoretické rovině, co si budeme). Ale tyhle články… jsou tak nějak divně šablonovité, neosobní, někdy až neupřímné. Jsem senzibil, a když necítím za články skutečného člověka, vadí mi to. A tady jsem ho necítila, nebo bylo zjevné, že je to jenom jeho vyumělkovaná část. Takže neřeš praštěnost a dej do blogu srdce – a bude to skvělé 🙂
Od počátku článku jsem měla pocit, jako kdyby jsi každé slovo vylovila z mé duše. Je to tak…a za ty roky, kterými mě už blog provází, se náhle ztratilo a dočista zmizelo tolik mých oblíbených autorů. Někdy mě až do určité míry fascinuje, že si do detailu pamatuji názvy jejich neexistujících webů a dokonce i článků, z nichž mi v hlavě často utkvěla různá souvětí, která mě něčím nehmatatelným polapila. Každé z nich mám spojené s jiným obdobím a snad vždycky si dokážu vybavit a znovu prožít pocity, které jsem u nich tehdy měla – takové déjà vu, dalo by se říct.
[7]: Páni, tak to jsi nesmírně věrný a oddaný čtenář! 🙂 Kéž by i dnes bylo dost takových blogů, u kterých bude možné zažívat podobná déjà vu. Jsem si jistá, že jsou, jen je najít 🙂 Díky za krásný komentář!
Nečtu takové blogy. Jednu dobu si kolega z práce den, co den dělal šťávy z ovoce a zeleniny, pak přišel, že má všude po těle pupínky, a já na to, že je to z těch jeho stav, on že to není možné, protože četl, že je to zdravé, ale aby si zjistil sám, co a koliv toho denně smí, to ne. Jiná kolegyně za den snědla jeden jogurt a občas salát. Když měla velký hlad tak papala kukuřičné chlebíčky, takové ty, co chutnají a vypadají jako pěna, no jít po ní na toaletu, bylo za trest. Do toho běhala každý den, řekla bych, že byla krok před zhroucením. A takhle bych mohla pokračovat, kdo, co jí a ničí si tím tělo i mysl, jo lidem chybí zdravý úsudek a vlastně rozum, ale nebýt toho, tak nejsou posilovny a super potraviny se neprodávají. Nejlepší jsou smoulinky, které cestují na pozvání, proti službou je sex, to jednu dobu frcelo a některé blogerky za to na sebe byly i hrdé. 🤭😂
Nejlepší je blog, který ještě nebyl aktivován!
Trochu mne to připomnělo účast na akci multi level marketingové firmy, kam jsem zašel na doporučení kamaráda… Napřed tam vystupovali po sobě několik "řízků" kteří popisovali podobnými slovy, jak je produkt zbavil všech zdravotních potíží… Pak vystoupili další, kteří popisovali, jak prodejem produktu zázračné zbohatli… Nakonec další, kteří hned na místě podepsali smlouvu o prodeji příslušného produktu…
A proto já nelezu na Instagram, můj Chocholoušek by se ještě víc nadřel 🙂
Občas hodně hlasitě poděkuji za těch pár kvalitních a skutečně dobrých autorů blogů, u kterých to jede na kvalitu. A pomodlím se, zase hlasitě, aby je to nepřestalo bavit.
[9]: Tak to je dost děsivé. Ale zase jsem si díky tou uvědomila, jak mám ve svém okolí v tomhle ohledu samé normální lidi, takže ty ulítlé moderní trendy ke mně zas tak moc nedoléhají a jak super to je 🙂
[10]: Takzvaný Schrödingerův blog 😀
[11]: Jejejej, to je hodně děsivé. Myslím, že z takové akce bych asi utekla, i kdyby byla povinná…
[12]: Instagram rovněž nemám a musím říct, že mi to ani trochu nechybí. A vidíš, to je hezký nápad, ten taky někdy musím vyzkoušet 😉
spadla jsem do spamu, snad kvůli odkazu na klub blogerů.
[14]: Bohužel nikde v administraci tvůj komentář nevidím, takže tě systém musel odignorovat docela 🙁 Takhle to tady teď blbne, když se dá jakýkoli normální odkaz kamkoli…
Mám podobný problém, kolikrát si naklikám několik desítek blogů a zase rychle všechny zavřu, protože jsou takovéhle. Prostě jsou mi takové články cizí. A i když ani můj blog není úplně to, co bych stoprocentně četla jako čtenář (já jsem nejvíc na názorové blogy, ale bez školnoslohovkových rozjímání), pořád je to úplně jinej vesmír.
[16]: Přesně tak – taky jsem měla pocit, jako kdybych nakoukla do jiného vesmíru. A navzdory nablýskané fasádě se mi tedy vůbec nelíbil.
Výstižný článek, se vždycky nad těmi motivačními věcmi usmívám, dočtu jen tehdy, když se jedná o staršího člověka co už v sobě opravdu nějaké moudro nosí, něco zažil a není to jen póza a móda.
[18]: Představ si, že se mi podařilo už najít i motivační články (nebo něco na ten způsob), které byly autentické a tím pádem i zajímavé. No, dobře, to jsem možná trochu přehnala. Článek. Ale existujou! 😀
[15]: Já vím, že to blbne, dala jsem odkaz jen do kolnoky Web za jménem. Do komentáře ne. Ale i tak mě to vyhodnotilo jako spam.
No nic, jen jsem psala, že s hledáním nového čtení by ti v budoucnu mohl pomoci náš Klub blogerů. Teď tam toho moc není, teprve se rozjíždíme. Ale pokud se nám povede dostat se do širšího povědomí, tak věřím, že budeme mít větší úspěch než má momentálně upadající AK.
Jo a když nemůžu dát odkaz, tak pokud tě to zajímá, můžeš si do vyhledávače zadat "Klub blogerů" – ono ho to najde.
[20]: [21]: Tak to díky za tip, někdy určitě zavítám 🙂 (A u těch odkazů pomáhá, když se dá na začátek místo zrádného prefixu s dvojtečkou a dvěma lomítky pouhé www. Odkaz to schroustá, ale nevyhodnotí jako spam.)
Musím s tebou souhlasit. Tyhle přemotivované (nebo snad pseudomotivované) jedince taky nemusím. Netvrdím, že sama občas nedělám šilené věci, ale zaprvé to vydržím vždycky jenom chvilku, zadruhé to nikomu necpu a netvářím se, jak jsem úchvatná. Ne, je to záchvat.
Doufám, že sis ty brambůrky nakonec dala a užila si večer!
[23]: Ano, dala 😀 Nakonec tedy došlo i na jiné věci než na pohovku, ale to můžeme v rámci zdání vlastní osobní integrity decentně zamlčet 😀