„Jsme s vámi jinak než obvykle.“ Když jsem si tu větu přečetla, pousmála jsem se. Ještě nikdy nebyl můj život takhle svázaný. Generace, která vyrostla ve svobodě, poprvé zažívá, jaké to je mít kolem sebe pořádně silné mříže. Přesto se cítím spojená s ostatními daleko víc než jindy. A možná i v jistém smyslu volnější.
Tempo mých dní je pomalé a já můžu po práci prostě jenom spočinout. Nic tam venku na mě nečeká, nevolá na mě tisíc propásnutých příležitostí. Na sítích nevidím obrázky svých vrstevníků v divadlech, na túrách, výstavách a nejnovějších filmech. Říká se, že máme jako generace strach, že nám něco utíká a že nežijeme svůj život dost plně a dobře, tak jako to v našich představách dělají všichni ti instagramoví lidé. Ano, přesně takovýhle strach máme. Ale ne teď. Teď je zavřeno. Jsme v klidu.
A tak se vracím v čase zpět. Vařím, uklízím, ba dokonce peču – ti, kdo mě znají, vědí, že za normálních okolností nepeču skoro nikdy. Hraju na housle zdaleka nejvíc od doby, kdy jsem přestala chodit do hudebky. A medituju. Nejde mi to, samozřejmě, protože mi to nikdy moc nešlo. Cítím se ale díky tomu ve spojení se všemi těmi, se kterými se nemůžu setkat. O některých ani nevím, kde teď přesně jsou a jak se mají. Neviděli jsme se třeba po řadu měsíců; je to ale, jako bychom dýchali tentýž vzduch a byli sotva na dosah ruky. Jsou se mnou; jen jinak než obvykle.
A já jsem s nimi. Ve vaření, v uklízení, v karanténě, při nádechu i výdechu. Ano, jinak. Ale rozhodně ne hůř.
Tak já jsem včera zpanikařila.
Půl života jsem žila za oponou a nemohla si prdnout. Zacinkalo se klíči a já měla prázdnou peněženku.
A je to tu zase, měla jsem naplánovaných tolik nádherných cest a zase je po ptákách. Roky běží a já se bojím, abych za chvíli nebyla moc stará bába, co musí už sedět doma.
Už mne maličko znáš, takže víš, že to nedělám pro lajky či vlajky.
A nevidím malou vnučku, roste mi před displejem a některé chvíle já nevrátím, nezažiju.
Verunko, ty péct můžeš, jsi hubená a já si moc vážím toho, že spolu funíme pod rouškou 🙂 Su taky s tebou …
Avšak nedýchej tentýž otrávený vzduch co Brňáci, kteří nyní nemohou vyrazit ani na koniklece! Pokud toužíš poodkrýt roušku ztajeného, nabízím nácvik meditace za velkoobchodní ceny. Objednej ještě dnes.
[1]: To mě moc mrzí, že ti pandemie bere tolik krásných a důležitých věcí. Věřím ale, že aspoň setkávání s vnučkou by se mohlo spravit relativně brzy. S těmi cestami je to bohužel smutné a asi na delší lokte. Asi mi to taky zkrouhne prázdninové plány, ale měla jsem je určitě podstatně menší než ty, tak to zatím tak moc nevnímám. Tak aspoň můžeme funět spolu 🙂
[2]: My máme v Praze svého otráveného vzduchu taky dost 😀 A meditace za velkoobchodní ceny mě tedy pobavila 😀
Je pravda, že jsem najel na cosi jako "možnostmi skromný režim" a nedalo mi to překvapivě žádnou práci ani přemáhání, asi jsem aktivoval nějaký upozaděný program z doby (naštěstí) dávno minulé, kdoví. Pro to opravdu podstatné toho ve skutečnosti moc nepotřebujeme; ostatně je to s námi a vedle nás pořád, jen to teď tolik neupozaďujeme rozptylujícími podružnostmi :-).
[4]: Přesně tak 🙂 Mně se dokonce v první chvíli ulevilo, protože běžný režim je pro mě dost náročný, příliš mnoho lidí a příliš mnoho lítání. Takže tohle zklidnění, byť má spoustu záporů, je pro mě ve výsledku fajn 🙂
SVĚT HLUBOKÝCH INTROVERTŮ POVSTÁVÁÁÁ! 😀 Ne, ale… jo, líbí se mi, jak tolik lidí konečně může prožít, jak žije takový velice nespolečenský a líný introvert, který opravdu, ale opravdu nerad chodí kamkoli a řeší jakékoli "příležitosti tam venku" a jenom výjimečně se jde na něco podívat. Vítáme vás 😀 Teda ne že bych nechtěla občas někam vycestovat, ale když k tomu připojím, že jsem v době, kdy už jsem si o tom mohla rozhodovat sama, měla peníze na takové pořádné vycestování jen jednou, tak mě to moc netrápí, navíc stále ještě s jistotou věřím, že jako každá epidemie všechno přejde a pak odejde a lidi se vrátí do normálu, ať už ekonomicky se stane cokoli.
A někteří introverti mají naopak po žížalkách, neb byli zvyklí trávit většinu dne sami a najednou doma pořád o někoho zakopávají a jsou zváni ke kafím a k rozhovorům.
Až se trochu oteplí, budu se asi stěhovat do zahradní boudy 😀
[6]: Přesně! 😀 Určitě to přejde, byť je otázka, nakolik to zanechá nějaké trvalé následky a za jak dlouho přijde něco, co bychom skutečně mohli nazvat normálem. Do té doby budou zkrátka povinně introverti ze všech a obvyklý poměr se obrátí! Cha! 😀
[7]: Tak to je pech… Ale aspoň to oteplení už by mohlo třeba přijít relativně brzy!:-D
když je člověk doma, přijde na to, že přicházel o jiné věci, na které dlouho nepomyslel, já třeba hledala plátno na roušky a našla jsem krabici se starýma fotkama 😀
[9]: No tak to je skutečný poklad! Jen aby teď ty roušky přes všechnu tu nostalgii vůbec vznikly 😀
Zde je ovšem problem např. u lidí, kteří prožili v dětství dlouhou dobu v nemocnici… Máma nikde, kolem chodili orouškovani doktoři.. Jak vytáhnou pátý z domu byť třeba jen na zahrádku trauma se vrací…. Pro někoho to naopak může být plezir, vzpomínka na bojovku na dětském táboře… A nebo jako u vás příležitost konečně pořádně provetrat hudební nástroj a věnovat se "domácím koníčkum"
[11]: Tak takové trauma úplně chápu. Taky mám s doktory v dětství poměrně dlouhou historii, většina toho naštěstí ale byla už opravdu dávno, takže si z toho pamatuji jen velmi málo. Ti, kdo si to teď ale vzpomínkově prožívají všechno znova, to mají velmi těžké.
Nemám ráda, že tuto situaci lidi přirovnávají k tomu, co bylo před x lety. Samozřejmě se mi lehce říká něco, co jsem nezažila. Ale stejně mi to nejde do hlavy. Tohle je úplně jiná situace. Jsme doma protože musíme (ano, uznávám), ale je to pro dobrou věc.
Když se vám to nelíbí, tak běžte do ulic, běžte zbytečně zatěžovat zdravotní personál, bežte nakazit už takto nemocné a pošlete je do hrobu. Šak v pohodě. Vo nic nejde. Bežte to všem ostatním posrat. Vo nic nejde. Vláda nařídila tyto zákazy jenom proto, že se nudila, ne?
Opravdu nemůžu ani cejtit, vidět ani slyšet, jakýkoliv nářek, že lidé nemohou dělat co chtějí, že se nikam teď nedostanou, že se musí doma celý dny učit s dětmi, že je to doma nebaví, že nemají co dělat.
Grow the fuck up.
Nevím, asi se jich to musí dotknout přímo, aby si uvědomili, že tohle není žádný hoax, hra nebo já nevim co.
(Neber to jako nějaký útok či zášť proti tvé osobě. Tak to není myšleno!)
—
Každopádně je úžasný, že pečeš. Ukaž nam nějaké své nejlepší kousky pro inspiraci.
Já jsem meditaci dodnes nepochopila. Jak se to dělá? Co máš dělat? Jak máš dýchat? Vždycky jenom sedím se zavřenýma očima a říkam si "dělám to správně?" 😀
Přeji ti hodně zdraví a trpělivost! <3
[13]: Naštěstí mám kolem sebe takové lidi, že se s přístupem, který popisuješ, prakticky vůbec nesetkávám. A ještě že tak! Protože lidi, kteří to berou jenom jako nějaká další pravidla, která je třeba nějak přečůrat… k těm skutečně nemám co dodat.
Bohužel pro blog je pečení zatím úspěšné, takže vůbec nic na ukazování nezbylo 😀 A meditací je x druhů, takže si to chce vybrat a najít, co ti vyhovuje, ale těžké je na tom právě to vypnout myšlenky a nic si v duchu neříkat. Ať už při tom třeba jenom sleduješ svůj dech (a dýcháš normálně), uvědomuješ si svoje tělo (mindfulness) nebo cokoli dalšího 🙂
Děkuji a přeji hodně trpělivosti a zdraví i tobě!