Sedíme v kavárně na Staroměstském náměstí při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy člověk může bez obav použít slovo mondénní. Vyhlížíme z okna přímo na orloj, bije pátá a kostlivec tahá za svůj provázek. Kavárna zeje prázdnotou, číšníci a hosté jedna ku jedné. Můžeme si sednout úplně kamkoli, můžeme šeptat a slyšíme se.
Po vylidněném Staroměstském náměstí občas někdo projde, sem tam se nashromáždí hlouček pod orlojem. Bezpočet zlatých hodin tu tiká a blyští se v záři křišťálových lustrů. Architekt si při návrhu téhle kavárny patrně udělal mozkovou bouři na téma Mozart a následně uskutečnil úplně všechno. Ve vitrínách se tísní davy barevných porcelánových figurek, na tapetách se leskne zlatá. Nemohl se rozhodnout mezi zlatozelenou a zlatočervenou, tak na půlce kavárny udělal jedno a na půlce druhé. Tu křesílko, divan, sofa nebo kanape. Stoly zahuštěné tak, že obsluha může jako vedlejšák v životopise s klidem uvádět balet. A hodiny. Hodiny z půd všech myslitelných babiček.
Dnes je tu ovšem ticho a prázdno. Číšník pomalu prochází a čouhá mu podolek. Postupně se u našeho stolu vystřídají tři; každý si odbude spravedlivý kus práce. Věnují nám plnou pozornost, však jsme tu skoro sami. Jen od vedlejšího stolu, od toho červenozlatého, občas zazní slovo korona.
Jak jsme křehcí! Stačí málo a ulice se vylidní, na Staroměstské jde přejít bez boje. Plácky, na kterých se tísnívají shluky a průvody, teď obývá ozvěna. Okna kostelů jsou potemnělá, věřící si budou muset vzít pánaboha domů. Zaplavuje nás ticho, prohlížíme spíže a knihovny. Na co všechno že to během posledních pěti let nebyl čas?
Kavárnu den poté, vlastně za pouhých pár hodin, zavřou úplně; za další dva dny začne platit zákaz vycházení.
Přijměme to všechno jako šanci. Třeba najdeme něco, co nás překvapí.
Řekni "Buon giorno!", zakašlej – a uvidíš.
Prahu téměř bez lidí jsem zažila při kurzech na daňového poradce, se svítáním jsem přecházela Most Legií a sdílela tu krásu s hejnem fotografů a několika holuby. Následné noční můry o dani z nemovitosti již sice stihly vyblednout, ale pořád by se člověk do té doby snad i rád vrátil.
Bohužel, pod palbou prehnaneho mediálního strašení člověk si tyto věci často ani nevychutna… Ten humbuk kolem toho na jednu stranu stresuje řadu lidí (říká se, že víc než plicní budou narvsny psychiatrické ambulance) , na druhou stranu diskredituje u řady lidi i pravděpodobně vcelku rozumná opatření, až taková legrace soudě podle Itálie ten virus zase není..
Každá krize je zároveň šance, záleží jen na úhlu pohledu.
Možná tváří v tvář bolestiplné smrti plicních kanálků nalezneme trpělivost! Jakou mají omšelé šutry. 😀
A je tu příležitost!!! 🙂 K čemu? Dosaď si, co tě napadne. 😀
[1]: To pak kvůli mně začnou zastavovat i vlaky 😀
[2]: Je pravda, že brzká ranní hodina dovede Prahu taky velmi kvalitně vylidnit. Každopádně na tuhle dobu taky vzpomínám moc ráda. Minimálně některé věci byly jednodušší.
[3]: Legrace to určitě není a to s těmi psychiatrickými ordinacemi je velká pravda! Bohužel se pohybujeme hodně ode zdi ke zdi: na jedné straně totální panika, na druhé bohorovný flegmatismus. Dobré není ani jedno.
[4]: Je to tak 🙂
[5]: No vida, že to jde! Sice jsem měla na mysli trochu něco jiného, když jsem článek psala, ale taky dobrý 😀
[6]: Přesně tak, každému podle jeho gusta 🙂 Já to osobně vidím na knihy, filmy, housle a nějaké další resty, které před sebou už nějakou dobu tlačím.
Píše se, říká se, že tento vir nenávratně změní svět.
Já doufám, v sebe i ostatní.
Dnes mi ale hrkly slzy do očí, když jedeš autem a každý řidič proti tobě má roušku, strašně zvláštní pocit.
Ve volném čase se vůbec nenudím, zlomila jsem rýč a řeším, jak získat nový, kvalitní a takový, který se mnou vydrží 🙂
[8]: Mění – a uvidíme, jestli natrvalo, nebo to přejde, jen co přejde nákaza. Lidé v rouškách trochu děsiví jsou, to je pravda. Já jsem si v ní taky připadala jako lupič 😀 A snad se podaří sehnat kvalitní rýč i v těchto pohnutých časech 🙂
Celé je to neskutečná situace a něco nového. Sama si na to sotva zvykám. :/
Pokud vás ta typologie zaujala, zde najdete oficiální web. 🙂
http://www.tygrisvet.cz
[10]: [11]: Díky moc za odkaz! Určitě se podívám 🙂 Teď, když mám víc toho času 😀 A pokud by to nevadilo, navrhuji standardní blogové tykání 🙂 Vykání mě trochu vyvádí z míry 🙂
Krásně napsané a fakt se snažím, ale jakožto osamocený extrovert jsem zoufalá. Jo, máme chat, máme skype, ale ty kráso… je to nic moc.
Opatruj se a dávej na sebe pozor!
[13]: Co takováhle situace udělá extrovertům, to si asi ani nedovedu moc dobře představit. Já jsem zatím náramně spokojená a nic mi nechybí, ale je pravda, že spousta lidí asi bude nedostatkem kontaktu dost trpět. Tak se drž, volej, piš a hlavně buď zdráva! 🙂
Také jsem ještě před týdnem byla ve městě a bylo skvělé, jak všude bylo prázdno (Prašná brána bez turistů?! nevídané!). Asi jste zachytila jednu z posledních možností posedět si v kavárně 🙂
Člověk si alespoň uvědomí, že není všemocný.
Souhlasím s komentářem výše, přesně tak. Člověk si uvědomí, že není všemocný a jak velkou roli může mít stát na obyčejný život.
[15]: To jo! Byla to, jak se ukázalo, skutečně poslední předkaranténní příležitost. Zážitek to byl opravdu jedinečný 🙂 A pokud by to nevadilo, navrhuji standardní blogové tykání 🙂
[16]: Přesně tak 🙂 A to je dobře.
[17]: Tak doufejme, že si náš stát nevezme ponaučení z Maďarska, protože tam se to zdá vyvíjet dost nevratným způsobem…