Když se to stalo poprvé, říkala jsem si, co to má být. Když se to stalo podruhé, chytala jsem se za hlavu. Napodesáté jsem měla jasno: z tohohle bude článek na blog. Protože nemít to skoro každý den na očích, snad bych ani nevěřila, že je to skutečně možné.
Jedna z mých kolegyň má v práci ctitele. Ach, to je ale krása, jaké štěstí ji to potkalo, říkáte si možná. Kdo by ovšem čekal romantickou komedii s kyticemi růží a bonboniérami na pracovním stole, šeredně by se mýlil. Ne že by to tedy byl vyloženě horor. I když – já sedím hned vedle a občas to trochu děsivé bývá. Tahle komedie má každopádně dost černý podtón.
Začalo to v kuchyňce, kde se mistr jahodář rozhodl k prvnímu kroku (nebojte, na přezdívku dojde). Tehdy milé kolegyni zavřel a zastoupil dveře a laskavě něžným tónem se jí vyptal, na jaké pozici pracuje, kolik bere peněz a jestli je aspoň senior a že ani nevěděl, že tady nějaké copywritery máme a že to snad už rovnou může popadnout koště a jít uklízet. V tu chvíli jsem ještě pochybovala, jestli se mu opravdu líbí, nebo prostě jenom rád šikanuje lidi. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat.
Další kroky následovaly v řádů týdnů. Čirou náhodou po celofiremním meetingu nastoupil do stejného vagónu metra jako ona. Když obchoďákům odvedle přišlo jakési elektrické balanční vozítko, jal se na něm opravdu tvrďácky balancovat až milé kolegyni za záda a zpět (bohužel je to i za mými zády a trochu jsem se o ně bála). Další týden přijel takhle na jiném vozítku. A ten další ještě na jiném. Jediná kolena, která to roztřáslo, byla ovšem ta jeho.
Když nezafungovala elektromobilita, přešel na zbraně. Doslova. Plastové nerfky, kterými po sobě obchoďáci občas střílejí, jsem až do té doby vcelku zdárně ignorovala, jahodář jim ovšem dodal nový rozměr. Přišel na dohled k nám a pohybem Arnolda Schwarzeneggera dramaticky nabil tu lehkou a směšně barevnou plastovou pistolku. Pak, když několik pěnových projektilů dopadlo až k nám, je šel hledat a za doprovodu nápadně hlasitého „jo tady!“ oblézal naše židle a stoly.
Nicméně ani plastové pistolky se neujaly, a tak přišel se psy. Jednoho dne prostě popadl psa, který patřil někomu jinému, a přinesl ho k nám. Podruhé to bylo štěně. To zafungovalo, ovšem na úplně jinou cílovou skupinu. Napotřetí donesl jiného a pořádně velkého psa, pod jehož vahou se zcela neschwarzeneggerovsky prohýbal, své vyvolené až k hlavě. Ta se zděšeně otočila a celé to doplnila kolegyně odvedle velmi hlasitým „ježíši, co to dělá?!“.
Psi selhali a právě tehdy došlo na jahody. Jahodář se minulý týden zjevil, na talířku několik jahod a k tomu přání k narozeninám. To, že se s narozeninami o nějaký ten měsíc sekl, už je jen drobnost. Chvíli jsme uvažovali, jestli jahody nejsou otrávené nebo napuštěné drogami, pak jsem si ale šla do kuchyňky udělat čaj a donesla jsem úlevnou novinu: jahody otrávené nejsou, protože je vzal z erárního koše s ovocem, který nám občas na firemní útraty přinesou.
Tak se zrodil Jahodář. Postrach nezadaných žen, kterého si po prvním pohledu představíte, jak dělá milostné návrhy, které obsahují sekáček, sklep a mrazák. Lamač srdcí, jehož můžete docela snadno načapat v kuchyňce, kterak se snaží narafičit něčí krabičku s obědem, aby vypadla na prvního nešťastníka, který ledničku otevře. Chodící vtělení toho, jak se nikdy, ale opravdu nikdy nedvořit ženě. Tedy pokud nechcete zůstat navěky sami. V takovém případě do toho jděte. Pěkně doslova a se vším všudy.
Kdoví, co se dnes učí na školeních namlouvacích dovedností. Zásada č.1 – nebýt vytipovanému protějšku lhostejný – je, zdá se, dodržena :-).
…a laskavě něžným tónem se jí vyptal,… jestli je aspoň senior.
Kouzlo nechtěného, ale člověk by skoro ani nebyl překvapen, kdyby tím opravdu myslel věk 😀
Jednu podobně vyspělou existenci jsem potkávala na přednáškách na vysoké. Pozornost dívek se pokoušel získat tím, že do nich píchal propiskou (zapnutou) a po jedné obzvláště těžké rozepři s kamarádem se rozhodl ke vskutku radikálnímu kroku, kterým bídáka prašivého ztrestá – smazal si ho z přátel na Facebooku!
Patrně si pamatuje z marketingových zásad, že i negativní reklama je lepší než žádná.. Aspoň na sebe upozorní.. Ale účinné to stejně nebude, namlouvani si nelze plést se soutěží "Trapnejsi vyhrává"
Možná byl v minulosti úspěšnější, než se vám zdá. Tohlencto oťukávání sice v devadesáti případech ze sta selže, ale občas přece uspěje. A ten, kdo jako on zkusí štěstí v řádu desetitisíců pokusů může počítat s větší pravděpodobností zásunu – brzy nicméně má naběhnuto na solidní harém!
Je mi líto kolegyně…
Chudák ona teda. Doopravdy jsem čekala, že vytáhneš ten "klasický" kalibr, kde po pozdravu už jdou rovnou na věc aspoŇ textově, pokud ti nepošlou dikobraza (což je naprosto nechutný, ale nonstop, pokud jsi registrovaná na libovolné síti, kde mají k tvému profilu přístup cizí), ale tohle je… já bych řekla, že školkovské dvoření, kdyby nebylo toho úvodního nechutného výslechu. Takhle je to jen trapný.
Jsem si při čtení říkala jestli nepracuješ v mateřské školce:-)
Všude se píše, že dnešní ženy jsou náročné, sebevědomé a soběstačné, tudíž pro potenciální protějšek nedostižné.
A pokud nesleví, budou samotinké a pak přijde takový šikovný lovec s jahodami na dlani, no nekup to 🙂
Bože ti chlapi někdy..:D alespon ji rovnou nedela nemravne navrhy
[1]: Ano, ta tedy dodržena je! A dokonce i s bonusem, který spočívá v tom nebýt lhostejný ani širokému okolí 😀
[2]: Přesně! 😀 Skoro se mi až chce dojít se ho zeptat, jestli nemá bráchu… 😀
[3]: Ale kdyby to taková soutěž byla, Jahodář by ji vyhrál s opravdu velkým přehledem! 😀
[4]: Desetitisíce pokusů! No to je tedy pořádně děsivá vidina 😀 Každopádně pokud vím, tak tento pán se snaží jen o tu jednu kolegyni. A vzhledem k tomu, jak to vypadá, bych se, myslím, o jiných snahách dozvěděla velice rychle 😀
[5]: Ano, to nám všem.
[6]: Přesně, taky mi to připadá mentálně někde na úrovni školky nebo prvního stupně základní školy. Jak ho tak ale sem tam vídám, tak mi přijde, že tam nezamrzl jenom jeho vztah k ženám, on je tam prostě zamrzlý celý.
[7]: Bohužel ne 😀
[8]: Pokud ta náročnost představuje skutečnost, že takovýhle nápadník bude odmítnut, tak zaplať pánbůh za ni! Kdyby s ním kolegyně měla skončit, tak bych za ni snad celý týden chodila v černé 😀
[9]: No, minimálně je nedělá veřejně. Jestli jí třeba něco nenapsal, to se bohudíky patrně nikdy nedozvím 😀
Chudák malej… 😀
[11]: To tedy ano. Jak poznamenal jeden kolega: to je tak smutný, až je to smutný 😀
Ále no co, to jsou na světě horší věci, aby ses nedivila, až jí doopravdy užene.. hihihihi.
[13]: Tak to zcela nepochybně jsou – například kdyby ji skutečně uhnal 😀
Ještě to mohl dotvořit nějakou hláškou jako "Nazdar Šťávo, kam tečeš" anebo "Nebyl tvůj táta pekař? Protože jsi fakt buchta" 😀 a podobně… nesnáším, když se někdo doprošuje
[15]: Ty bláho, to fakt někdo používá? 😀 Neuvěřitelný – a zlatá moje sociální bublina!
No… hovorí sa že na každého sa nejaká nájde. Tak aby si nebola prekvapená, keď ti o pár mesiacov príde pozvánka na svadbu, a na fotke bude nejaká poriadna kočka :DD
tak tohle jsem ještě neviděla, to vypadá trochu na psychopatii, ne? Dala bych si na něj pozor, vypadá nebezpečně
Vidím, že v práci také máte chlapa nebo chlapy – psychopaty. Beru vás do klubu. Je to jak u nás na firmě. Asi jsme silné, odolné ženy, protože by to mnohá jiná žena nepřežila. Zdraví Iwka
Hned po ránu mě to pobavilo 😀 Skvělý článek, nicméně v kolektivu tvých chlapských kolegů bych pracovat nechtěla.
[17]: To bych tedy byla dost překvapená! Mimo jiné tím, že by zrovna mně vůbec něco poslal 😀
[18]: Jestli by to byla až takováhle diagnóza, to nevím. Ale EQ nula to je zcela jistě 😀
[19]: Tenhle je jednoznačně nejvýraznější, ale je pravděpodobné, že mezi těmi stovkami místních zaměstnanců se ještě někdo takový určitě najde. Tak každopádně vzájemnou upřímnou soustrast 🙂
[20]: To jsem moc ráda – zpříjemnit někomu ráno je jedna z nejvyšších spisovatelských met 🙂
Toto je téma, na které jsem velice citlivá. Nechci znít jako nějaká puritánka, ale ne. Tohle do práce prostě nepatří, a když je komukoliv dáno najevo, že o ně není zájem, měli by to pochopit. A ne ještě víc se snažit.
Tohle mi uplně připomnělo nějaké scény ze seriálu The Office, jestli znáš.
Líbí se mi tvůj styl psaní a humor, kterým si to vyprávěla.
Doufám, že kolegyně si z toho nedělá hlavu a pan Mistr Jahodář brzy odprejskne. 😀
[22]: Což o to, mně by ani tak nevadilo, že se snaží, však lidi se můžou v práci seznámit. Ale ta forma a hlavně ta vytrvalost… to mě obojí opravdu děsí 😀 Děkuji za pochvalu, The Office znám jen zprostředkovaně, ale někdy mám pocit, že u nás by se něco takového také dalo natočit 😀
A to jsem si myslela, jakou mám smůlu na chlapce, kteří se o mě zajímají 😀 ah, šťastná jsem, přešťastná! Děkuju ti za uklidnění 😀 hned je mi lépe. A kolegyni přeji pevné nervy, snad si brzy najde jiný objekt zájmu…
[24]: To jsem moc ráda, že jsem tě uklidnila! Takovej kalibr jako Jahodář se zkrátka jen tak nevidí. Teď má každopádně kolegyně na nějakou dobu klid – máme všichni povinně home office 🙂
Ten teda zni vazne odpudive! Kdovi, co je s nim ted – jestli se mu podarilo provest na nejake obeti lobotomii a pojmout ji za svou manzelku, nebo zustal s jednim z tech psu:)
Tenhle článek jsem psala před covidem a od doby vypuknutí pandemie o něm nic nevím a vůbec mi to nechybí 😀 Kolegyně už je každopádně šťastně zadaná s jiným a vřele doufám, že i všem ostatním (včetně psů!) se podařilo zdárně uniknout 🙂