Když píšu o vysoce citlivých lidech (HSP), reakce se zpravidla dělí do dvou částí. První skupina stírá slzu dojetí a je nadšená, že o nich někdo napsal. Ta druhá lehce překvapeně zvedá obočí a vyjadřuje se zhruba v tom smyslu, že si nedokáže něco podobného patrně ani představit. Může se zdát, že podobná vzdálenost je nepřekročitelná a druhá skupina bude vždycky kdesi na druhé straně nechápavě vrtět hlavou. Dnešním článkem bych tomu přeci jen chtěla dát ještě jednu šanci.
Žádná situace se nehodí na ilustraci toho, co vysoká citlivost v praxi znamená, tak dobře jako deskovky. V deskovkách jsou totiž zpravidla zpodobněné situace, kdy jde o všechno, a hráč na to má navíc velmi přímý vliv. Možná se vám zdá, že kvůli pár kostičkám a kusům potisknutého kartonu není třeba se kdovíjak angažovat. Jenomže pro vysoce citlivé lidi je hranice mezi skutečností a simulací velice tenká. V momentě, kdy jde o všechno, je na to třeba odpovídajícím způsobem reagovat. To, že přitom sedím u stolu s přáteli, nehraje vůbec žádnou roli.
Při hraní se tak dostávám do úplně jiného světa. Nervózně poposedám na židli, kroutím si vlasy, ťukám prsty do stolu a s úzkostí sleduji tahy svých spoluhráčů i protihráčů. Když jde do tuhého, začínají se mi třást ruce a za chvíli už se klepu celá. Co chvíli vypísknu, když mě něco napadne, a pokud se něco podaří, lze jen doufat, že ještě neodbila desátá hodina večerní. Nejhorší situace ale nastává, když se hra vyvíjí přesně opačným směrem.
Za normálních okolností s úspěchem vytvářím dojem povahy bezmála holubičí, když ale mám pocit, že prohrávám, jde do tuhého. Boucháním do stolu to začíná, a když třeba na šestnácti kostkách nepadne ani jedna pětka nebo šestka, musím se hodně držet, aby hra vydržela ve vodorovné poloze. Vše se uklidní, až když prohrávám opravdu nabeton, protože v tu chvíli propadám letargii a pak se hry účastním už jen velmi vlažně, s výrazem dosti kyselým a sem tam nějakou tou poraženeckou replikou.
Možná se teď ptáte, co je tak těžkého na tom se ovládnout a podobné věci zkrátka nedělat. Tak se velice často ptám i já. Mnohokrát jsem se svoje bezmála hysterické záchvaty u deskových her snažila krotit. Jenomže stejně jako nefunguje u děsivých filmů otřepaná hláška „je to jenom film“, tady nefunguje „je to jenom hra“. Když hraju, jde o všechno a ani o píď míň. Ruce se mi proto neklepou jako před maturitou, protože před maturitou jsem byla víceméně klidná. Nad hrou ale moje emoční vypětí dosahuje úrovně malých dětí, které zvládnou být splavené i z Člověče, nezlob se.
„Ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo hraní tak prožíval,“ slýchávám občas šokované výroky. Ano, je to tak. Intenzita mých emocí při hraní je stejná, jako kdybych se skutečně schovávala s koltem za barelem nebo převážela ilegální náklad vesmírnou lodí. Ti, kdo na to nejsou zvyklí, bývají zaskočeni; některé lidi to může otrávit – a nejvíc ze všech mě samotnou. Jenže když začnu hrát, je všechno zapomenuto a já zas hraju o všechno. Klad to má jediný. Když se kupříkladu s děsivým zarachocením otřese výtah, ve kterém právě jedu, zůstávám zpravidla nejklidnějším účastníkem. Není třeba se kdovíjak vzrušovat. O víkendu jsem jen tak tak vyvázla z vesmírné přestřelky a utekla batalionu zombíků. To se přece s nějakým rozbitým výtahem vůbec nedá srovnat.
Ty žiješ na vzdálené planetě, říkám ti to pořád, lepooká. 🙂
Nejsi jediná, můj bratr vykazuje naprosto stejné příznaky, jste skoro jako dvojčata :-), tak jen aby vás přitom hraní neklepla Pepka. Pro mne si přijde do toho výtahu 🙂
Já mám výhodu. 🙂 Jsem sice soutěživý beran, ale naučila jsem se, že ve chvíli, kdy prohrávám, vyhrává někdo jiný. A protože hraju jen s lidmi, na kterých mi záleží, vyhrává tedy jasně někdo, kdo mi je blízký. A tomu výhru přeju.
Z toho zpětně vyvozuju, že jsem asi hrála s někým citlivým a z té situace jsem se poučila. 🙂
Na druhou stranu, přijdou chvilky, kdy mě vytáčí, že vyhrává drahý, ale tam už to je o tom, že je ve všem lepší a nenechá mi ani tu náhodnou možnost, abych mu dokázala, že i já jsem v něčem úspěšná. 🙂
Tygři, vzhůru na louku!
Vlastně jak nad tím přemítám, to byla asi nejdelší doba, po kterou jsi s námi kdy nemluvila (třebaže v tom hrálo roli ještě pár dalších faktorů). A člověk je nakonec rád, že to bylo kvůli deskovce 🙂
Hra se prožívat patřičně musí, jinak je to "o ničem"…. Pamatuji, jak jsem hrával s bráchou šachy, velmi špatně dva neumetelove, ale vždy se nakonec někomu podařil matovy útok a prožívali jsme to jak Karpov s Kasparovem..
Take Werich vzpomíná, jak byl v mládí "hravě kotě".. Ale to nebyly drskovky, ale gotes, oko, Teta apod… M😀
To ale celkem chápu. Já citlivá nejsem, ovšem u deskovek… no už jsem se naučila dělat, že je mi úplně jedno, když mě někdo totálně rozdrtí, ale člověka to prostě během hraní napumpuje a nejde to neprožívat.
Jediná výjimka jsou Activity. To když jsme naposledy hráli všichni (i s rodičema) nebo když jsme to občas hráli ve škole, tak nám vlastně bylo úplně jedno, kdo došel do cíle první, to jsme stejně všichni neustále měli namále s malou nehodou kvůli záchvatům smíchu.
[5]: A co teprve takový prší s bráchama. To nakonec bylo jak kdybychom seděli ve Vegas nad pokrem a vsadili každej barák a celoživotní úspory.
[1]: To máš pravdu. Teď je otázka, kdy mě přejde snaha tuhle planetu alespoň trochu načrtnout ostatním 😀
[2]: Upřímně řečeno bych se vážně trochu bála, že ve vyšším věku něco takového může hrozit 😀 Zas na druhou stranu se utěšuju, že se to třeba s věkem zlepší a naučím se být aspoň trošililinku nad věcí 😀
[3]: To je chytré, někdy to tak musím vyzkoušet! Ale s tím drahým je to trochu smutné, jestli to takhle máte trvale nastavené. Není škoda, že tě taky nenechá někdy zazářit?
[4]: Ano, přesně tuhle situaci jsem měla před očima, když jsem ten článek psala 😀 Vidíš, ani si nepamatuju, že bych s vámi tehdy nemluvila, ale možné to je. Každopádně je to asi jediný moment, kdy se něco takového stalo – což je vzhledem ke všem našim společným zážitkům docela kuriózní 😀
[5]: [6]: Je pravda, že lidi, kteří si při hře píšou esemesky a musí se vždycky upozornit, když přijdou na tah, pomalu i s připomínkou, co se hraje, dovedou jakékoli hraní velmi úspěšně pokazit. I tady ale platí všeho s mírou 😀 Váš šachový pocit každopádně naprosto chápu 🙂
[7]: [8]: Ta hláška s barákem a celoživotními úsporami je geniální! 😀 Vystihuje naprosto všechno. A je pravda, že některé hry dokážu zvládat podstatně líp. Zrovna u těch Activit se akorát děsně rozčiluju, pokud mi někdo hádá fakt špatně nebo si vytáhnu třetí naprosto debilní kartičku v řadě, ale jinak je tak zjevné, že jde hlavně o tu společnou zábavu, že je to celkově v pohodě 🙂
Verbálně jsem zastáncem coubertinovského hesla, ale protože si nejsem jistý, jak bych ho v takových situacích ctil v praxi, raději tyto hry nehraju :-).
[10]: Naprosto chápu. Já naopak hraju příliš často, než abych mohla předstírat, že coubertinovské heslo ctím alespoň náznakem 😀
[9]: Byl to ten delší ze dvou momentů, kdy se tak stalo. První nastal o dva roky dříve v Provence o úterý šestého – všechny kostely jsou zavřené nebo nás z nich vyhodí, římské lázně tu nejsou a dál už si ten lament nepamatuji. Klára se živila na duchu a my se po posilnění bagetou vydaly zkoumat neexistující krásy města. A to ještě ani neodbilo odpoledne, kdy jsme zamířily k Marseille pro další porci smůly 😀
[12]: To jsem ale nebyla naštvaná na vás, ale abstraktně na celej svět 😀 Ale ten den si pamatuju moc dobře. Dneska už je to vtipná historka, ale teda jako… !! 😀
Ja by som si o tebe nič zlé nepomyslel. Práve naopak, zdvihol by som ruky k nebesiam a zakričal "No konečne niekto!" 🙂
Jeden z dôvodov, prečo ma moc nebaví hrať s ľuďmi deskovky je ten, že sa všetci pretekajú v tom, aby dali čo najokatejšie najavo, ako im na tom v skutočnosti nezáleží.
Tak potom prečo to hrajú!
Až vymyslím nejaké to RPG, dostaneš pozvánku medzi prvými 😀
[14]: Vážně? Takové lidi skoro neznám, ale jak o tom píšeš, tak jsem ráda. Těch pár, které jsem potkala, stačilo 😀 Ó, děkuji, toho si velice vážím! 😀 Jenom varování: takové ty hry jako Dračák mi vážně krutě nejdou 😀
Já jsem jednou dost "proházel" několik hodů v Temném znamení a ze zhruba hodinové úspěšné práce celého týmu zbyly jen oči pro pláč. Já osobně jsem to nesl relativně ok, ale okolí se tvářilo poněkud zádumčivě :).
[16]: Jo! To jsou přesně ty hry, u kterých chytám hysteráky! Měl jsi mě vidět, když jsme hráli Eldritch Horror a na 16 kostkách nepadl ani jeden úspěch. Temné znamení jsem naštěstí hrála jen jednou, tak to víceméně zapadlo 😀